Petr Hájek: Zrada a kolaborace – národní sport „elit“. Dějiny se právě opakují v přímém přenosu | ParlamentniListy.cz

Jsme mistři světa v sametových státních převratech. V tomhle asi opravdu nemáme vůkol konkurenci. Má to jisté výhody (při sametovém puči se střílí málo či vůbec ne, neteče mnoho krve, Pán Bůh zaplať), ale také své nevýhody. Je-li revoluce jen formální a většina lidí její výsledky prostě jen vezme na vědomí a novým poměrům se přizpůsobí, nenastane dramatická katarze. Ve společné národní paměti pak něco schází – což vede k tomu, že obvykle si vše zlé musíme prožít znovu. Někdy to však může být kupodivu rozhodující přednost.

Před osmašedesáti lety proběhla „sametovka“ nazvaná (vítězi) Vítězný únor, po dalším převratu („sametovka“ 1989) mu už ale další vítězové oficiálně neřeknou jinak než „komunistický puč“.

Jeho následky lze charakterizovat heslem Se Sovětským svazem na věčné časy!, goebbelsovskou válečnickou propagandou proti Západu a uvíznutím v socialistickém politickém, hospodářském a vojenském bloku – a marasmu. Ten z roku 1989 vyústil do hesla s Evropským svazem (unií) na věčné časy!, goebbelsovskou válečnickou propagandou proti Východu a uvíznutím v socialistickém politickém, hospodářském a vojenském bloku – a marasmu. Lze z toho odvodit něco nadějeplného pro naši budoucnost?

Stát, suverenita, vzbouření

Po puči 1948 a několika letech nadšení a relativní konjunktury (poválečná rekonstrukce za značných dotací z Moskvy) následovala krize (hospodářská, politická, mravní), která vyvrcholila touhou po suverenitě: Měli jsme stát, ale nikoli samostatnost. V roce 1968 frustrace z nemožnosti řídit si své věci po svém vyvrcholila vzbouřením – a jeho mocenským potlačením. Naši sociální inženýři se stali na plný úvazek kolaboranty s moskevskými protektory, aby pomohli dalších dvacet let udržet v gubernii relativní klid a pořádek.

Po puči 1989 se situace v podstatě zopakovala. Po několika letech úspěšné rekonstrukce a nadšení dostala naše (domnělá) suverenita dva tvrdé údery. První přistoupením k Evropské unii, druhý její konečnou proměnou v totalitní „svaz“ takzvanou Lisabonskou smlouvou (2009). Následovaly krize (hospodářská, politická, mravní), které se zvolna mění ve vzpouru: Máme sice stát (i když bez hranic), ale nikoli samostatnost. A poslední krize, zvaná migrační, je pokusem našich sociálních inženýrů, již na plný úvazek kolaborantů s bruselskými protektory, zabránit byť jen myšlence na opětovné získání státní suverenity. Potud nic nového.

Zradikalizovaný autista

Situace se opravdu stále více podobá té z druhé poloviny šedesátých let – ale jako by zrcadlově obráceně. Tehdy to byly „intelektuální elity“ (obvykle komunisté), kteří celý emancipační národní proces rozjeli – a lid se naivně přidal. Dnes „intelektuální elity“ (pražská kavárna, havlisté) naopak autentickým snahám o národní emancipaci, která roste „zespoda“, všemi silami brání a brzdí.

Brusel (dnešní Moskva) je pro kolaboranty totiž nejen zárukou nekonečných prebend (granty všeho druhu, úřednické a poslanecké astronomické platy a penze), ale především možností spoluúčasti na moci, kterou není nutno prověřovat demokratickými (volebními) procedurami. Nekonečné zástupy parazitů v nekonečném množství různých „neziskovek“ (NGO) tak mají záruku, že na ně veřejnost vyřazená z možnosti spolurozhodování nedosáhne. A rybník si tito ztučnělí kapříci vypustit rozhodně nehodlají.

Dokonalým výrazem – a jejich aktuálním lídrem – je premiér Bohuslav Sobotka. Napohled neškodný „autistický“ nekňuba, který nikdy ani nepřičichl k normální práci ve „světě za skleníkem“ (celý svůj dospělý život je přisátý na „prs“ našich daní), ucítil nebezpečí ztráty jistot svého luxusního života – a v hrůze se zradikalizoval. S „kavárnou“ (jejími finančními zdroji a mediální falangou) za zády vyrazil již zcela otevřeně na zteč proti přímo zvolenému prezidentovi a převážné části veřejnosti, která z něj prezidenta udělala.

Bolševik bruselské Internacionály

Mají to soudruzi těžké: Reálně hrozící odchod Velké Británie z EU je pro bruselské bolševiky mnohem větším nebezpečím než milióny migrantů valící se do evropských států. Na posledním zasedání předsednictva Bruselské Internacionály (tzv. summit Evropské rady) proto trávili většinu času vymýšlením podvodu na britské voliče, zatímco milované migranty odsunuli na později (později udělají totéž).

Nikoli jen pro to, že záplava ras, nepřátelských náboženských fanatiků a budoucích doživotních rentiérů z našich daní, je přesně to, co chtějí. Ostatně proto je přece zorganizovali a udržují v pochodu. Cílem je „mix“ nové rasy, nového evropského člověka, který (jak doufají) „legitimizuje“ jejich evropský totalitní superstát.

Vysoká čela se jim perlí potem především při představě, že referendum o vystoupení Velké Británie z EU bude mít v případě úspěchu dominový efekt. A Česká republika podle všech (necinknutých) průzkumů patří k jedné z prvních kolonií, která by se mohla „dát inspirovat“. Něco podobného, jako když pár let po „vítězném únoru“ přišla „maďarská kontrarevoluce“, jež se stala odrazovým můstkem k „Pražskému jaru“.

Proto Bohuslav Sobotka po návratu z „B“ Moskvy okamžitě po bolševicku zaútočil na probouzející se emancipační touhy většiny veřejnosti.

Na prahu chaosu

Zarozumoval, že důsledkem odchodu Velké Británie z Evropské unie by se časem mohla stát diskuse o odchodu ČR. A pak přidal gottwaldovsko-bilakovskou mantru (zase zrcadlově obrácenou): Případný konec členství našeho státu v Unii by prý znamenal návrat do ruské sféry vlivu. A tak zcela frustrován svou vlastní (nesmyslnou) představou, náš zradikalizovaný svalnatý nekňuba vykřikl, že referendum o ukončení členství v EU by u nás nepřipustil.

V ČT to pak ještě vypointoval, když imitoval Bilaka, Koldera a Indru téměř dokonale – vizáží, projevem i slovníkem: „Už dneska jsou tu extremisté, kteří vykřikují, že bychom měli vystoupit z EU. Mají pocit, že když vystoupíme z Unie, že se nás žádné problémy týkat nebudou, ono by to bylo přesně naopak, problémy by se nás dotýkaly ještě mnohem víc, než se nás dotýkají dnes a na jejich řešení bychom neměli spojence.“

Při svém vzdělání, rozhledu a zkušenostech ten dobrák možná opravdu ani netuší, že máme s našimi spojenci v posledních sto letech bohaté a skvělé zkušenosti: Ti předváleční (Francie a Británie) nás s úklonou a mašličkou odevzdali Hitlerovi, ti pováleční nás rovnou obsadili sami. A ti současní nás chtějí jako „ochrannou vycpávku“ pro Bundeswehr a NATO do připravované války s Ruskem. Takový „materiál“ nemůže nechat spojencům vyklouznout nějakým hloupým referendem.

Však si jeho prozíravosti také „kavárna“ cení. Dokonce i v Bakalových Hospodářských novinách ho pochválili za ideovou válečnickou pevnost: „Sobotka správně varoval před Rusy,“ napsal T. Marjanovič. „Volat po vystoupení ČR z EU je tuze sebevražedné.“

Kolaboranti mají o národ vždycky největší starost.

Osmašedesát(ý)

Od 25. února 1948 uplynulo osmašedesát roků – a pomalu je tady zase „osmašedesátý“. Muselo k tomu a dojít – a dojde k tomu. Logika státních převratů v podobě sametových revolucí je naprosto železná. Jejich důsledky nutně vedou k opakovaným vzpourám – ve kterých nás naše „elity“ pravidelně nechají na pospas dalšímu protektorovi.

Několik zásadních rozdílů tu však tentokrát je – a v nich spočívá přece jen jakás-takás naděje: V současné krizi totalitního režimu, jak zmíněno, to nejsou „elity“, které by nás vedly na porážku, ale jde o sílící hnutí „odspoda“. Tedy autentická revolta – a ta bývá silná a jen těžko manipulovatelná. Dlouho jí trvá (zvláště u nás) než se rozjede. Pak je ale její kinetická energie a setrvačnost o to větší.

Na Hradě také nesedí bezmocný Beneš či panáčkující Havel – oba svým způsobem představitelé „elit z kavárny“ – ale relativně suverénní a samostatný Zeman, který kavárnou opovrhuje.

Především však – současní bolševici si na sebe upletli past, kterou nemohou jen tak škrtem pera rozlomit: Předstírání existence demokracie (na národní úrovni) pro ně totiž znamená pořád ještě „nebezpečí“ voleb. Mají sice v rukou média, ale když se láme chleba, když začíná jít o život, lidé jednají obvykle intuitivně správně a manipulace selhávají.

Možná do té pasti Sobotkové, Bělobrádkové a Kalouskové začnou padat již za pár měsíců. Bez ohledu na to, zda se Merkelovým a Cameronům ještě jednou podaří jejich (nezaslouženým) blahobytem zcepenělá stáda zmáknout. Západní veřejnost má proti nám mnoho výhod, ale komplementárně i jednu základní nevýhodu:

Nemá za sebou zkušenost s osmašedesátým výročím sametového puče – ani s následujícím osmašedesátým. My ano.

Proto je tak důležité na 25. únor 1948 nezapomenout ani 25. února 2016.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.