Její součástí byly i obstrukce z řad opozičních poslanců. Jejich protivníci z vládního tábora je eliminovali zdánlivě jednoduchým způsobem Sloučili rozpravu ke čtrnácti zákonům v jeden celek. Zároveň omezili počet vystoupení každého zákonodárce na dva a v neposlední řadě jejich proslov nesměl být delší než deset minut. Znamená to, že dostali šanci zdržovat schvalování zákonů maximálně o dvacet minut. Vzhledem k tomu, že k obstrukcím nedošlo na konci volebního období, bylo i bez těchto omezení prakticky vyloučené, aby sociální demokraté spolu s komunisty zabránili definitivnímu schválení projednávaných norem. Nově nastavené podmínky tak rozhodly pouze o tom, že tzv. reformní zákony budou schváleny místo několika dnů či týdnů během několika hodin. Maximálně by mohlo dojít k posunutí platnosti některých norem, případně ke komplikacím se státním rozpočtem.
Zmiňovaná taktika vládní koalice dala nakonec šanci opozičním poslancům k pokračování boje o podobu reforem. Místo Poslanecké sněmovny se novým kolbištěm stala budova Ústavního soudu. Nestalo se tak poprvé a patrně ani naposledy. Stačí připomenout snahu o zrušení poplatků ve zdravotnictví, změnu podmínek vyplácení nemocenské, reformních zákonů prosazených Topolánkovou vládou a podobně. Jakoby se politici rozhodli, že v boji za svoji pravdu lze využít veškerých dostupných prostředků, včetně institucí, které by měly mít jiné poslání, než dělat rozhodčího v politickém boji. Přitom některá podání k Ústavnímu soudu právě takovýmto dojmem působila.
Určitá inflace stížností potom vynikla v konfrontaci s některými spornými výklady ústavy, které naopak k žalobě přímo vybízely. V těchto zásadních případech se však politici na Ústavní soud neobrátili. Namátkou lze jmenovat opakované ani nepodepsání ani nevetování zákonů prezidentem republiky Václavem Klausem, nebo jeho nevyhovění premiérovi v případě žádosti o odvolání některých ministrů. Stížnost týkající se neobvyklého způsobu, jakým byla omezena rozprava při projednávání tzv. reformních zákonů, do kategorie zbytečných, případně účelově politicky motivovaných, nepatří. Naopak pomohla vyjasnit některé procedury, které souvisí s tvorbou legislativy.
Z rozhodnutí Ústavního soudu lze vyčíst, že sloučení rozpravy u norem, mezi kterými nepanuje nějaká obsahová souvislost, je v rozporu s jednacím řádem sněmovny. Zároveň z verdiktu vyplývá, že to ještě samo o sobě nevede k porušení základních ústavních principů. Proto neměl soud důvod takovýmto způsobem schválené zákony zrušit. Odůvodnil to mimo jiné tím, že prošly řádným procesem v obou parlamentních komorách při jejich původním projednávání. V případě jiných zákonů, které do sněmovny z nějakého důvodu vrátí Senát nebo prezident, by se mohlo teoreticky postupovat podobným způsobem. To znamená, že většina by v rozporu s jednacím řádem mohla nějak omezit rozpravu a přitom by neměla riskovat, že takto prosazený zákon narazí u Ústavního soudu. Zjednodušeně řečeno, porušovat jednací řád je za určitých okolností možné.
Naopak před několika měsíci si Nečasův kabinet ověřil, že nelze zneužívat režimu legislativní nouze.Ten rovněž umožňuje zkrácení nejrůznějších lhůt a omezení rozsahu rozpravy. Ústavní soud dal jednoznačně najevo, že tento stav nelze svévolně vyhlašovat, pokud pro něj neexistují pádné a jasně dané důvody. Ženy a muži v talárech tak svým způsobem vytyčují hřiště pro konání politického boje. Problém je v tom, že v něm se považuje za běžné nedodržování nepsaných pravidel a hledání způsobů, jak ústavu nebo normy účelově ohýbat ve svůj prospěch.
Proto je velmi důležité, aby Ústavní soud držel politiky v určitých mantinelech a pokud se z nich vymknou, aby je do nich vracel. I když v případu porušení jednacího řádu sněmovny k tomu tentokrát úplně nedošlo.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
