Není divu, že se právě ze Španělska ozývají hlasy, že už to tak dál nejde. Přední ekonomové tvrdí, že Evropa i světové ekonomické elity propadly tzv. nominálnímu šovinismu. Za každou cenu prosazují, aby jednotlivé národní ekonomiky vykazovaly přijatelná čísla. Žádná oběť není dost velká, aby srazila údaje o schodku státního rozpočtu, nezaměstnanosti nebo úrokových sazbách státních dluhopisů.
Lepší by přitom bylo provádět promyšlené reformy s vyhlídkou na příštích pět až deset let, které by prospěly ekonomickému růstu a v důsledku veřejným rozpočtům.
O tom, že kritika španělských ekonomů popisuje reálný problém, svědčí příklad České republiky, která může být prohlášena za experimentální pole zmíněného nominálního šovinismu. Představitelé Nečasovy vlády i sám premiér se rádi chlubí tím, jak loni snížili deficit veřejných financí až na úroveň 3,1 procenta HDP, jak držíme nezaměstnanost na pátém nejlepším místě v Evropě a jak dnes Česko patří k zemím s nejnižšími úroky za vládní dluhopisy.
Pozoruhodné na tom je, že z pohledu nominálních čísel má premiér Nečas a jeho lidé pravdu. Pokud tedy jde o nominální šovinismus, pak plní Češi na rozdíl od Španělů zadání velice dobře.
Právě český příklad ale ukazuje, jak se zmíněné nominální nadšení míjí s realitou. Čísla za to nemohou, protože jsou pouze nástrojem k výkladu světa. Záleží přitom na konkrétních lidech, jak tento nástroj použijí.
Tříprocentní schodek veřejných financí v minulém roce je například iluzí, kterou se podařilo vytvořit pomocí účetních operací. Z prvního pohledu na státní rozpočet a další veřejné rozpočty vyplývá, že se přes veškeré zvyšování daní loňská bilance zhoršila o 161 miliardu, tedy stejně jako v roce 2010. Tato hodnota překračuje čtyři procenta HDP a o žádných skvělých výkonech při úsporách nevypovídá. K tříprocentní částce se čeští experti dostali tím, že do příjmů započetli evropské dotace, které jsme nedokázali vyčerpat.
Tím tedy vylepšují čísla, zároveň však zakrývají vážné riziko. Evropské dotace se nečerpají dosud, část z nich ve výši třiceti miliard se už jistě vyčerpat nepodaří, a důsledky pro rozpočet tedy budou v letošním roce skoro jistě horší než loni.
Ještě vážnější problémy se zakrývají statistikami o nezaměstnanosti. Česko dnes má údajně nezaměstnanost pod sedmi procenty. Z toho se dá říci, že během krize dobře obstálo a že už vůbec nejde srovnávat se Španělskem, kde je nezaměstnanost třikrát vyšší.
Ve skutečnosti ale na tom dobře nejsou ani Češi. Při nástupu krize v roce 2009 se v Česku vypařilo 150 tisíc pracovních míst a od té doby se nic nezměnilo. Ekonomika bez nových pracovních sil se tedy nemůže výraznějším způsobem zotavit.
Důvody, proč neroste nezaměstnanost, jsou nasnadě. Lidé bez práce odcházejí do předčasných důchodů a do statistiky nezaměstnanosti se nedostanou. České úřady nezahrnují mezi nezaměstnané ani absolventy škol, kteří nemohou najít práci, ani ženy, které nenajdou místo po návratu z mateřské dovolené. Český statistický úřad sleduje vedle nezaměstnaných také kategorii neaktivních. Pokud by se tyto dvě kategorie sečetly, podíl nezaměstnaných by překročil třináct procent. V rámci Evropy by tedy šlo o podprůměrný výsledek.
Ani s úroky za vládní dluhopisy to není tak skvělé, jak se zdá na první pohled. Z přehledů na burzách skutečně vyplývá, že se úroky za desetileté dluhopisy pohybují okolo tří a půl procenta. To jsou údaje na úrovni Francie, Belgie, nebo Rakouska, tedy zemí, které se ještě počítají k jádru Evropské unie. Poláci platí šestiprocentní úroky, Maďaři ještě o procento vyšší.
Nabízí se však otázka, jestli nízké sazby dluhopisů nejsou vytvořeny uměle. Česká národní banka drží při zemi základní úrokovou míru, o čtvrtinu procenta níže než Evropská národní banka. Poláci a Maďaři mají úrokovou sazbu mnohem výše. Tato úroková sazba určuje cenu peněz na mezibankovním trhu. Například v Polsku si banky mohou půjčovat za pět procent, při nákupu dluhopisů pak mohou vydělat procento ročně. V Česku banky kupují dluhopisy s čistým výnosem přes dvě procenta a nechají si tedy riziko platit ještě víc než při nákupu maďarských dluhopisů.
Také v případě dluhopisů se skrývá problém. Stát platí díky nízké úrokové sazbě České národní banky za dluhopisy méně, ze stejných důvodů ale banky neplatí žádné úroky občanům za jejich vklady. Úspory občanů se tak znehodnocují tempem několik procent ročně.
Nominálně je tedy všechno v pořádku. Ale samotná snaha dosáhnout dobrých čísel zakrývá skutečné potíže, a dokonce vytváří nové.
Publikováno se svolením vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
