Často čtu i slyším, že žijeme v novém, moderním světě, který je údajně naprosto jiný než byl ten, do kterého jsem se narodil já. Nevím. Čtu-li řecké báje a tragédie, díla Shakespearova či Cervantesova, pak se mi nezdá, že by se lidské povahy tak moc změnily. Láska, nenávist, chamtivost, přátelství, lenost, žvanivost, pracovitost, poctivost, statečnost či zbabělost – to stále existuje a je jedno, jestli přitom jedeme na koni či v nějakém módním hybridu. Myslím, že jde o stále stejné příběhy v nových kulisách. A jen a jen proto, že ty staré příběhy neznáme, se nám ty naše zdají nové.
Žijeme ve státě, v našem státě. Alespoň zatím. Ten – jistě ne ve stejné formě, ale vlastně stále na stejném území – trvá již dlouhá staletí, je to náš společný domov. Ohlédneme-li se v čase, pak vidíme, že tomu tak je především díky tomu, že se vždy našli lidé ochotní a schopní jej bránit, udržet jeho existenci. A tak tomu musí být i teď. Je snad normální být připraven bránit sebe, svou rodinu, svou obec, svůj kmen a společenství, život, majetek a svobodu před čímkoli a kýmkoli. Nebudeme-li schopni bránit se jakémukoli nebezpečí zvenčí, pak se zříkáme práva na vlastní existenci. Pak ale nemá smysl cokoli budovat, stavět, zakládat. A je jedno, zda chceme postavit dům, zasadit strom či založit rodinu. Budovat domy, stavět divadla, nic z toho nemá žádný smysl, pokud může přijít kdokoli, kdo si to zabere pro sebe. Žádným právem, jen svou hrubou silou – a především naší slabostí a neschopností.
A tady se dostáváme k tomu mému militarismu. Všimněte si, prosím, že dnes je na světě dost málo zemí, schopných se postavit silou jakémukoli nepříteli. Dobrým příkladem jsou třeba Švýcaři nebo Izraelci. Žádné velké, lidnaté země, nemají žádné expanzivní choutky a jistě by je leckterý agresivní soused dokázal porazit. Důležité je, že občané těchto zemí by každému takovému nepříteli dokázali způsobit takové ztráty, že by mu případný zisk za to vůbec nestál. A tady jsme u základního problému. K obraně je potřeba spousta věcí, počínaje zbraněmi přes získávání informací, dobrou diplomacii a spolehlivé spojence. To vše se dá vyrobit, koupit, domluvit. Co se však koupit nedá, to jsou lidé. Lidé schopní a ochotní chránit svou vlast – a to začíná vlastní ženou, dětmi, rodiči, prarodiči, budoucími vnoučaty, sousedy, přáteli, spoluobčany. Takže ano, k obraně potřebujeme především muže i ženy, kteří vědí, co činí a proč tomu tak je.
Za mimořádně důležité považuji vědomí kontinuity – do naší společnosti stále patří i ti předci, kteří již zemřeli, i ti potomci, kteří se teprve narodí. A musíme si uvědomit, že obrana země není jen válčení. To je nutný, ale až krajní prostředek. Nesmíme se bát jej použít, ale není potřeba v něm žít. Co tím chci říci? Musíme začít každý sám u sebe, a především u svých dětí. Ať si vykládá každý co chce, rodina je skutečně základem státu. A my musíme stát přebudovat tak, aby to respektoval a podporoval. Normou se musí stát úplná rodina. Respektuji, že ne každému vyhovuje převzít na sebe povinnosti a odpovědnost, ne každý tak dokonce učinit může. Samozřejmě jsou to plnohodnotní občané, ve všech právech rovni druhým. Rovni, nikoli stejní. Děti musíme vychovávat v nějakém duchu a řádu, vést je k samostatnosti, vzdělání, odvaze, schopnosti rozhodovat se a nést za svá rozhodnutí odpovědnost. Společnost musí jednomu každému svému občanovi zajistit rovná práva a rovné možnosti. A také rodina musí své děti naučit jejich schopnosti rozvíjet a využívat. Musí je učit odvaze i rozvaze.
A stejně musí fungovat i škola. Ta musí dát mladému člověku nějakou základní sumu znalostí, schopnost si další informace nalézat v pravdivých zdrojích, umět z nich vyvozovat závěry, musí mu dát nějakou fyzickou zručnost, technickou představivost, logické myšlení. A v neposlední řadě fyzickou zdatnost, dát mu hranici, kdy bude vědět, že se dá pro obranu použít slovo a kdy už slovo stačit nebude. Myslím, že by se mělo vrátit do škol něco jako prvky obrany – počínaje zdravotnickou první pomocí, konče osobní sebeobranou. Zdá se mi, že to je pro rozvoj zdravého a sebevědomého jedince o něco důležitější, než schopnost orientace mezi šedesáti druhy pohlaví. Dále jsem přesvědčen, že každý mladý člověk by měl projít krátkým kurzem vojenské výchovy a čas od času si jej obnovit.
Z toho vyplývá, že jsem zcela jednoznačně zastáncem toho, aby na obranu plynulo tolik peněz, kolik jsme slíbili. To není totiž výhradně v zájmu obranného společenství NATO, to je především základní podmínka našeho přežití v této době. A také z toho vyplývá, že dávám jednoznačně přednost lidem před technikou, i když vím, že obojí musí jít ruku v ruce. Zdá se mi však, že právě v této době nám chybí mladí lidé, schopní a ochotní bránit čest, životy, majetky svých spoluobčanů.
Na závěr něco povzbudivějšího – můj dědeček, skvělý žižkovský gentleman, mne vždy učil, že s každým musím vycházet slušně, a když to nejde, tak hned přes držku. Znáte jinou cestu?
Petr Mrázek
Praha 6
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
