Pravda, existuje tu ještě jedno dilema, vůči tomu právě uvedenému jaksi předběžné. Totiž zda půjdu, anebo nepůjdu volit. To ale já neřeším. Nemám nejmenší důvod zříkat se dobrovolně své role občana-voliče. Někdo takový důvod možná má – a možná, že ho pociťuje jako naléhavý. Nebudu o tom spekulovat, můj problém to prostě není. Svým studentům před každými volbami opakuji: „Kdo nejde volit, zvyšuje váhu hlasů těch, kdo volit jdou, tak si to rozmyslete!“ Nu, a tentokrát fandím Karlu Schwarzenbergovi.
Přesto ale počítám spíše s tím, že vyhraje Miloš Zeman, a v duchu se s tím smiřuji. Proč si to myslím? Protože tento muž svým naturelem, dosavadní historií i způsobem vystupování vychází vstříc jisté obecné potřebě, o níž se domnívám, že je – byť nereflektovaná – u nás velmi rozšířená, patrně i většinová. Ta potřeba důvěrně souvisí s tím, co jsme si zvykli označovat slovy „blbá nálada“. – Nevíme přesně, co to je, ale skoro všichni víme, že je to všude kolem nás. Mnozí dokonce cítíme, že je to i v nás, ale nevíme přesně, kde se to v nás bere. Víme to jen částečně.
Budu chvíli stručný. „Blbá nálada“, to je pocit palčivé nespokojenosti s tím, čemu říkáme „poměry“. Přičemž na místo této neznámé (tedy „poměrů“) si dosazujeme věci různé. Často podle toho, jakému typu výkladu „poměrů“ jsme si zvykli popřávat sluch. Jinými slovy: podle toho, které označení „viníků“ vnímáme jako výstižné. Tím ještě netvrdím, že naše nespokojenost s „poměry“ je pouze výslednicí naší sugestibility, že jsme si ji nechali nakukat. Životní situace některých z nás je objektivně frustrující, to znamená, že mají ke své nespokojenosti velmi pádný důvod, ale i jim ztěžují jejich postavení „poměry“, přesněji pocit, že jejich bída skoro nikoho nezajímá.
Jedna okolnost je mi na té „blbé náladě“ nápadná. Její zdroj je často velmi konkrétní, osobní, možno říci subjektivní, zatímco její předmět (možno říci její „adresát“) je jaksi celostní, těžko uchopitelný. Jak chcete uchopit „poměry“? – A ještě jedna věc k ní patří, neboť je jedním z jejích zdrojů. Je to nepříliš zdůrazňovaný pocit vlastní bezmoci. Vlastně nepřiznávaná nespokojenost se sebou samým. – Takový typ frustrace se snadno stává jakousi volně těkající zlobou.
A nyní zásadní otázka, aspoň pro mě: který z obou prezidentských uchazečů se lépe hodí do „blbé nálady“? Do koho z nich si ji mohou její nositelé snáze promítnout, tudíž představit si ho jako svého vlastního reprezentanta?
V tomto ohledu je v jasné výhodě Miloš Zeman. Je to duch permanentně polemický, je stále proti někomu nebo něčemu. Umí nenávidět, ba co víc, umí pohrdat. Dovede šikovně rozdávat rány pod pás. A když se mu to momentálně hodí, nemá zábrany říkat vědomou nepravdu, věrohodných svědectví o tom existuje řada.
Tomu, kdo propadl „blbé náladě“, nic z právě řečeného nemusí vadit. Naopak, může v Miloši Zemanovi spatřovat příslib naděje, že právě on s nenáviděnými poměry skoncuje, anebo s nimi aspoň nějak zatočí. Čili že realizuje onu volně těkající zlobu.
Samozřejmě bude záležet na tom, jaké procento těch, kdo se dostaví k druhému kolu volby bude vnímat Miloše Zemana právě optikou tohoto rozpoložení. Připouštím, že jich může být většina. Možná docela těsná většina.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
