Jak na tu směrnici reagujeme u nás v Česku? Zatím na to bylo málo času. Z toho mála, co dosud zaznělo (a co je publikovatelné), se zdá, že převažují hlasy nespokojené. Ty opačné se ale ozývají též. Mohlo by se stát, že tzv. veřejná rozprava ustrne na jalově polemické úrovni, kdy jedni budou tvrdit, že kvóty pro ženy jsou nesmysl, a jiní naopak, že to nesmysl není. Pokud se tomu chceme vyhnout a věci více rozumět, zjistíme, že téma je příliš složité, že se skládá z více problémů, vyvolává řadu otázek, přičemž, domnívám se, na většinu z nich odpověď neznáme.
Především se ptejme, jaký záměr eurokomisařka Viviane Redingová, autorka směrnice, vůbec sledovala. Vyšší účast žen ve veřejném životě, zejména v politice, se nám tady v Česku (nebo alespoň mně osobně) může zdát žádoucí. Vycházím z následující hypotézy: politickými profesionály jsou u nás až na výjimky muži. Mnozí z nich jsou mentálně nezralí. Příliš ctižádostiví, málo vzdělaní, věci neznalí, ziskuchtiví, neschopní věcné komunikace, zbytečně agresivní, bez sebekritického odstupu. Kdyby bylo mezi nimi více soudně uvažujících žen, prospělo by to nejen dění na politické scéně, ale i samotné tvorbě politiky (říkám si).
Je ovšem otázka, zda by zavedení kvót přivedlo do politiky právě onen potřebný typ žen. Znám několik úspěšných imponujících žen-političek, ale v zemích, jejichž úroveň vzdělanosti a kultury mezilidských vztahů je vypracovanější než ta naše. Takže, věru, nevím. A to mluvím, prosím, o politice. Jen o politice.
Paní eurokomisařka má jiný záměr. Chce více žen v řízení velkých firem. Předpokládejme, že jde o firmu počestnou. Vnitřní personální politika takové firmy (včetně kariérního postupu) se řídí autonomními zákonitostmi, v podstatě racionálními, které sledují prosperitu firmy. Svým způsobem jde o jakýsi přirozený výběr. Jak do toho zasáhnou závazné kvóty? Vtáhnou do hry zcela nové kritérium, které onen přirozený výběr zkomplikuje. V takovém případě se bude firma jeho implementaci asi bránit. Čeho tedy dosáhne opatření prosazené paní eurokomisařkou? Nevím a obávám se, že nikdo neví.
I já vím, že součástí modernizace byl i proces ženské emancipace. Aby žena mohla vystudovat vysokou školu, aby měla volební právo, to vyžadovalo velké úsilí. Bylo třeba překonat vžité názory, které měly původ v předmoderní patriarchální společnosti. U nás přetrvávají často dodnes, např. v podobě chlapácké, někdy i vulgární přezíravosti vůči ženám. V tom dávám hlasatelům a hlasatelkám feministických idejí za pravdu. – Málo pozornosti však věnujeme tomu, jaký dopad měl ten modernizační proces na rodinu. V předminulém století z ní vysál otce. Úloha otce, nikoli jako zploditele a živitele, ale jako nositele poslání, se zpochybnila. Ve 20. století vysává z rodiny i matku.
Teď vyslovím myšlenku, která může být označena za kacířskou. Životní způsob moderní společnosti vytváří obtížně řešitelný (někdy i neřešitelný) rozpor mezi společenským, ba i profesním uplatněním ženy a jejím mateřstvím. Leccos zachrání babičky, pokud jsou. Spoléhá se na předškolní zařízení. To už je ale na úkor vztahu matka-dítě. Žena se ocitá v konfliktu dvojí ambice. Navíc je znevýhodněna tím, že společnost toleruje zběhnutí otce od rodiny, zatímco ona se stává opuštěnou matkou. Není divu, že mladé ženy s mateřstvím váhají, že je oddalují. Že na ně dokonce rezignují.
Nu, a toto všechno si uvědomuji, když slyším o kvótách pro ženy. Neříkám, že jsem pro, ani proti. Jen čekám, jako to dopadne. A mám starost.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
