Petr Schnur: Americké moderátní příměří

Strategie užitečných „omylů“

Jen hlupák nebo neskutečný naivka mohou věřit na náhodu. Relevantní otázkou pouze zůstává, zda ofenzíva IS na bombardované pozice Syrské arabské armády přišla v „pravé chvíli“ nebo předčasně, než se aleppský propletenec „neumírněných“ (podle potřeby a situace také označovaných za „teroristy“, zejména tehdy, když vraždí v Evropě nebo když je potřeba hodit bomby na tu či onu zemi), „umírněných“ a „ještě o něco umírněnějších“ mohl během příměří zkonsolidovat, přeskupit a připravit na novou ofenzívu. Jak Washington chápe příměří a k čemu ho dokáže instrumentalizovat, ukázal při tom posledním z 12. února tohoto roku. Podle britského internetového portálu IHS Jane's Defence Weekly (7. dubna 2016) stačily během něj Spojené státy z Rumunska přes Jordánsko dodat moderní zbraně tzv. moderátním rebelům ze skupiny Jaish al-Izzah.

Informace versus fakta

Americká demokracie by ale nebyla vůdčí demokracií, kdyby neměla připravené plány B, C, .., i další „červené čáry“, a tak „buď Rusové nebo Asad“ vybombardovali humanitární konvoj. Nic nevadí, že fakta hovoří jinou řečí, dnes stačí, když USA, nejkrvavější světový řezník, ukáže na někoho prstem. Nestranné vyšetřování, empirie, fakta – k čemu se zdržovat s takovými hloupostmi, praví světový „strážce“ demokracie a práva. Rusové mají hmatatelné důkazy, Američané informace moderátních „aktivistů“. Aby bylo jasné, o jakých poměrech hovoříme. Joseph Dunford, šéf generálního štábu americké armády, formuloval před vojenským výborem Senátu zprávu o nové rusko-syrské bestialitě takto: zmíněný generalissimus prý nemá žádná fakta, ale byli to buď Rusové nebo režim (rozuměj: „Asadova armáda“).

Koalice moderátních „důkazů“: „Byl to Asad, a když ne on, tak Rus… zřejmě!“

Upřímně řečeno, nic nového pod sluncem. Kvalitu amerických „důkazů“ známe z Kosova, Iráku, Libye, Sýrie a Ukrajiny, svět si již zvykl na americké pohádky o masových hrobech, chemických zbraních, bombardování civilistů a viagrovém dopingu, vybombardovaných humanitárních konvojích a sestřelených civilních letadlech – Bohu budiž žalováno. Ale kdo se stará o bombové řádění proamerické koalice wahabitských feudálů v Jemenu? Kolik tamních nemocnic a humanitárních konvojů padlo s vědomím Washingtonu a jeho zbraněmi za oběť saúdskoarabské „stabilizace“ regionu?

Nejen za fabrikování stále nových hořících rajchstágů, ale i za patřičnou rétoriku by se nemusel stydět ani mistr propagandy Jožka Goebbels. Aby se naši moderátní demokraté vyhnuli eventuálnímu obvinění ze lži, stačí v dnešním světě masmediálního mainstreamu, impotentní „občanské společnosti“ transformované ve facebookovou generaci a vytunelovaných ústavních institucí šikovně manipulovat zdánlivě nevinnými slovy.

Tajemství úspěchu tkví v subtilitě slovíček jako třeba 'zřejmě' nebo 'zodpovědný'. Slovo 'zřejmě' ponechává v případě, že pravda přece jen vyjde na povrch, únikovou cestu. Důležité je ve spojitosti se zničeným konvojem každou půlhodinu mantrou opakovat slova 'Rusko-Asad / Rusko-Asad'… . Profesionální manipulátoři vědí naprosto přesně, jak funguje lidské podvědomí. A tak tomu je i v kauze humanitárního konvoje u Aleppa. Vzhledem k tomu, že moderátní demokrat neví, s jakými čertovskými fotkami a satelitními záběry zlý Rus vyrukuje, hovoří nejen Dunford pro jistotu o „ruské zodpovědnosti“. Ta je sice právně neuchopitelná, ale jako sugestivní morálně-politické kladivo splní svůj účel. A koho bude zajímat skutečný pachatel poté, co Pentagon proboxuje u „morálně šokovaných“ senátorů zelenou pro vojenskou eskalaci syrské války? Ani v jednom jediném případě nevedlo v minulosti odhalení „omylů“ k politickým, natožpak právním konsekvencím vůči zodpovědným „(ne)profesionálům“. O revizi americké politiky ani nemluvě.

Sunnitský džihádista – milovaný nepřítel

Kdo tedy ještě po atlanticko-islamistické „demokratizaci“ Libye může věřit na to, že USA nevědí, co v Sýrii činí a kam vede jejich šavlový tanec s „moderátní opozicí“? Nejnovější příklad: americký politický a vojenský deštník nad „moderátními“ skupinami napojenými na Džabhat al-Nusru z rodinného klanu al-Kajdy, která se nedávno „umírnila“ změnou firemní etikety na Fatah aš-Šám. O této dvojaké hře se nedávno zmiňoval např. americký vojenský analytik Enea Gjoza v „The National Interest“.

Na přetřes se zadními vrátky opět dostala stará dobrá bezletová zóna. Pokud to američtí šílenci a jejich x-tá koalice ochotných myslí vážně, jak ji budou chtít proti Rusům prosadit? Otevřeným válečným konfliktem? S propagandistickou ofenzívou mediálních prostitutek v pozadí?

Izrael v záloze

Kdyby všechny ty „zřejmě Asadovy“ chemické útoky a rozbité konvoje selhaly, má atlanticko-islamistická aliance v rukávě ještě jeden trumf, který doposud vždy spolehlivě fungoval: tzv. bezpečnostní garance nedotknutelného Izraele.

Podle všeho nepatří k jeho prioritám potřít fanatické antisemity, ale nenechat si ujít jedinečnou šanci na další kousek země do mozaiky Eretz Israel. Tel Aviv má zálusk na Golany a ty nezíská, pokud zůstane v Damašku v čele teritoriálně jednotné Sýrie prezident Asad s vládou hájící suverenitu SAR. Podivné je to, že pro opozici napojenou na Saúdy a USA bylo a je téma Golany tabu. Jde snad o politický deal – podpora v boji o uchopení moci za Golanské výšiny?

Antiteroristická alternativa má taky něco do sebe. Když na druhé straně golanského plotu budou vládnout „teroristé“, nynější spojenci proti Asadovi, potom je „legitimní“ masivně bombardovat, třeba i bílým fosforem jak to nyní předvedly USA proti IS v Iráku – samozřejmě jako součást boje proti mezinárodnímu terorizmu. V sebeobraně proti „islámským fanatikům“ je možné poslat tanky i pozemní síly a s pomocí „mezinárodního společenství“ (NATO / EU) Golany anektovat.

Spiklenecká fantazie? Antiteroristickou kompetenci potvrdil židovský stát, který se podle vlastních slov zuby nehty brání islamistickému teroru (Hamás je podporovaný kromě jiných Katarem, jinak věrným spojencem v boji proti Syrské arabské republice), opakovaným ostřelováním pozic syrské armády poté, když na obsazené golanské území údajně dopadly Bůh ví kým vystřelené granáty. I zde nebyly terčem islamistické oddíly operující před nosem izraelské armády, ale jednotky SAA. Že by produkt 'strategické aliance' Izrael-Katar? Nedávný incident, při kterém měla být jedna izraelská stíhačka syrskou protivzdušnou obranou sestřelena, tuto možnost nevylučuje. A USA, velkorysý garant bezpečnosti Izraele, by byly „nucené“ zasáhnout.

Kdyby v Sýrii nešlo o těžko pojmenovatelnou tragédii a zločin proti civilizaci těch, kteří tamní džihád podporují nebo ho dokonce organizují, musel by zdravý rozum považovat atlanticko-sionisticko-wahabistický „boj proti IS“ za exkluzivní hollywoodský kabaret. Situace na Blízkém východě a obecně ve světě však zdaleka veselá není.

Na otázku, s čím jsme to vlastně permanentně konfrontováni, lze odpovědět toto: s kvazi fašistickými metodami v postdemokratickém systému. A EUropa v tom vězí až po uši…

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.

(původně psáno pro První zprávy a Novou republiku)