Milý Alexi,
po pravdě řečeno, trochu víc a lépe jsme se znali až zhruba posledních deset let Tvého života. Ta Tvá léta předchozí jsem sledoval spíše zpovzdálí, vím, že jsi bojoval o svou čest s lustrační a udavačskou mašinou, a že jsi ten boj u čestného soudu čestně vyhrál. Já jsem Tě trochu víc poznal až poté, jako člověka osvobozeného a svobodného.
Přitom jsem Tě sledoval mnohem déle, už od nějakých raných 80. let, kdy jsi spolu s kolegou Karlem Steigerwaldem rýsoval nové mapy českého dramatu. Měli jste leccos společné – nejen zaměstnavatele - barrandovské filmové studio, slovenské filmové studio Koliba a pak nějaké menší divadelní scény. Především ale trochu cynický a odtažitě komentující způsob vidění našeho pinožení po tom světě. Steigerwald používal více modelů a zjednodušení, Ty více příběhů. Protos mi byl sympatičtější. Možná jsi taky víc navazoval na autory o kus generace starší, které jsme asi (nikdy jsem se Tě na to nezeptal, tak jen spekuluju) ctili obdobně – Šotolu, Daňka… Trochu mě děsí, když si uvědomím, že tato jména dnešním čtenářům asi nic neřeknou. Jako by veškerá kulturní paměť byla před čtvrtstoletím vymazána pouhým zmáčknutím tlačítka delete. Na školách se o těchto lidech neučí, a i kdyby, jak by mohli konkurovat komixúm od Marwela, v nichž je přece život a svět tak přehledný a jednoduchý!
Mnozí Tě považovali za cynika. Je asi pravda, že jsi neoplýval melancholií, sentimentem a důvěřivostí v lidské tento – dobrodiní – to slovo by Ti přišlo k smíchu. Jenomže kdo jsi byl doopravdy? Pochybovač, a to věčný, důsledný, programový. Pochybuji, tedy jsem, mohl sis vetknout do štítu. Jako všichni více vědoucí, i Ty jsi věděl, že věci se nedějí prostě a prvoplánově, že za nimi je třeba hledat zájmy, abychom událostem porozuměli a nenechali se jimi balamutit a svádět na jejich, nikoli naši cestu.
Tuhle jsem po létech otevřel knihu Tvých dramat nazvanou Ponuré grotesky. Vyšla krátce po listopadovém převratu a skoro celý ten čas jsem ji (podruhé) nečetl, až nyní, kdy už nejsi, abys mi vysvětlil své někdejší záměry. Ta kniha začíná hrou Edessa. Edessa je možná místo, ale spíše sen, představa, iluze. Vracíš děj do časů křižáckých válek, kdy každý bojoval s každým, kdy prašné cesty byly lemovány ostatky hrdinů věřících ve věčnost a nyní patřících jen prachu. To je přesně Tvoje paradigma, to Tě zajímá: ta průrva mezi představou o sobě samém a své velikosti – a realitou, v níž jsme zanedbatelní a použitelní jen do míry dané někým jiným. Jako by pro Tebe napsal McClure tyto verše: „To je ten nesmírný sen o nás, že jsme hrdinové, že máme odvahu, že nejsme vinni lží vize vnucené nám samým námi samými…“ A aby pak – skorem optimisticky - dodal: „Nejsou jiné zdi, kromě těch, které stavíme“.
Stál jsi před lety – spolu se svou paní Viktorií Hradskou – u zrodu krásné, avšak již nejsoucí myšlenky proměněné tehdy v čin. Jmenovalo se to Salón kritického myšlení. Už jen ten název, považte! Salón jako místo vzájemného respektu, úcty k názorům druhého, kultivovaných slov, nikoli líbivého prázdna oděného v obnošený brokát. A co se v tom Salónu dělo? Přece kritické myšlení. To neznamená snahu všechno kromě sebe podrobit nelítostné kritice. To by byla katovna intelektu - však se tak nějak taky jmenoval kdysi jeden obzvlášť hloupý televizní pořad vedený těmi, kdo nechtějí diskutovat, jen vyvyšovat obsah svého čehosi, co nosíme na krku, s cílem ponižovat všechno a všechny okolo. Kritické myšlení, jak jsi mu rozuměl Ty a my kolem Tebe, znamená dívat se kolem sebe s rozumem, nedůvěřovat tomu, co nás chce obelhat, umět klást dobré otázky a hledat na ně poctivé, i když třeba nemilé odpovědi. A v takovém Salónu jsme se setkávali snad měsíc co měsíc. Doktoři, umělci, právníci, všeliká sešlost spojená snahou kriticky myslet, a také se tak trošku hezky pomět. A co víc – navzájem se poznat. Vědět o sobě, že jsme a kde jsme, a až bude třeba, mít se na koho obrátit a najít v něm spojence ve všech těch bojích, co sdílíme a do nichž jsme vrháni, většinou bez vlastního přičinění.
Ty jsi, Alexi, našel svou Edessu už před nějakým časem. My zbylí – Tvá žena Viktoria a několik takových - jsme se pokusili vrátit čas a oživit ten Salón. Pozvat stejné tváře z minulosti a přidat k nim nové, které jsme mezitím na svých cestách posbírali. Jenomže už to nešlo. Sešli jsme se, dvakrát, třikrát, čím dál míň věrných. Čas nevrátíš. Mnohé je jinak. Tehdy, před bezmála dvaceti lety jsme jednak byli mladší a měli více sil, ale hlavně jsme přece jen ještě chtěli – po létech bezčasí – trochu zapohybovat tím světem, majíce k tomu náležitě energie, nadšení i naivity. Mezitím svět zlenivěl, nechá se tlačit setrvačníkem užitku a my už mu v tom nestačíme bránit. A snad to tak má být. Až přijde čas, najdou se noví, naivní a energičtí, a my jim k tomu zatleskáme – před branami Edessy, nebo už zpoza jich. To totiž byl také hlavní smysl oněch Salónů – ta naděje. Té jediné má smysl držet se, protože tu jedinou nám nikdo nevezme, nedáme-li se.
Myslím, že Tys to dobře věděl. A to je hodno úcty přes věky.
Tvůj
Petr Žantovský
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
