Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 139. díl. Osudový boj dvou světů | ParlamentniListy.cz

První porážku tak dostal Wehrmacht až v létě téhož roku v letecké bitvě o Velkou Británii. Navzdory zdrcujícím útokům na Londýn a Coventry odrazily letky Royal Air Force německý útok. Hitlerovi v tu chvíli nezbývalo, než odložit plánované vylodění na ostrovy na neurčito.

Na jaře 1941 podnikli nacisté útok na severní Balkán, vybombardovali Bělehrad, 10. dubna 1941 stanuly jednotky Wehrmachtu v chorvatském Záhřebu. 27. dubna 1941 vstoupily oddíly Wehrmachtu do Athén a na Peloponés, čímž bylo balkánské tažení ukončeno. Sovětský svaz byl napaden 22. června 1941. 8. září 1941 Němci spolu s Finy oblehli Leningrad a toto město postupně téměř zcela odřízli od veškerého nutného zásobování. Obležení Leningradu trvalo více než dva roky a vyžádalo si životy až jednoho milionu civilistů. Do konce září bylo pak v gigantické obkličovací bitvě u Kyjeva zajato dalších 650 000 sovětských vojáků. 15. Listopadu1941 zahájili Němci finální ofenzívu proti Moskvě, jež měla být provedena obrovitým obchvatem města. Na konci měsíce stály předsunuté jednotky Wehrmachtu sotva 30 kilometrů od Kremlu, vyčerpaní němečtí vojáci se ale ocitli na pokraji svých sil. Do 5. prosince 1941 byl celý německý postup zastaven. Následujícího dne zahájily čerstvé sibiřské divize maršála Žukova, které byly vybaveny moderními tanky T-34, sovětský protiútok, který do začátku ledna 1942 zatlačil příliš roztažené německé linie o 200 kilometrů zpět. Německá blesková válka v Sovětském svazu již tehdy prakticky ztroskotala. To byl jeden z hlavních zlomových bodů ve vývoji války. Druhý a rozhodující pak byl spjat s bitvou u Stalingradu, která začala 23. srpna 1942. Po několikaměsíčních bojích, z velké části v samotném městě Stalingradu, totálně zdecimovaná 6. armáda vedená maršálem Paulusem 31. ledna 1943 kapitulovala.

Narýsovali jsme si zde chronologii důležitých událostí průběhu druhé světové války mezi roky – jak se zdálo: nezadržitelného – německého postupu na západ a jih resp. jihovýchod, a mezi okamžikem čelního nárazu na východě. Zde poprvé začali nacisté svou válku prohrávat. A zhruba v těchto okamžicích vystoupil německý vůdce Adolf Hitler s projevem, který – vedle obvyklé rétorické nabubřelosti – obsahoval tradiční témata – opovržení a nenávist k Americe, jmenovitě prezidentu F.D.Rooseveltovi, samozřejmé připomenutí hlavního viníka, jak tvrdil Hitler, všech strádání a hrůz, totiž „světového Žida“, a další pravidelné ideologické ornamenty. Hitler však už v tu chvíli musel vědět, že plánovaný blitzkrieg se nekoná, že válka bude ještě dlouhá a její výsledek pro Německo zdaleka ne tak jistý, jak předpokládal. Proto také v tomto projevu nacházíme nebývalou porci jakési transcedence, odkazů na sílu německého idealismu, osud, prozřetelnost a obecně vzato velkoněmeckou mystiku.

OSUDOVÝ BOJ DVOU SVĚTŮ

Mnichov 8. listopadu 1942

Moji němečtí soukmenovci a soukmenovkyně!

Členové strany!

Je to, myslím, něco velmi výjimečného, aby nějaký muž mohl po skoro 20 letech předstoupit před své staré souputníky, aniž by při tom všem za těchto dvacet let nemusel ve svém programu provádět žádné korekce. Dnešní setkání nám však připomíná především onen večer, který jsme mohli slavit ještě v dřívějším sále před deseti lety. Připomíná nám to proto, že jsme tehdy stáli uprostřed velmi těžkého boje. Neboť boj za převzetí moci v Německu byl stejně tak osudově rozhodující, jako boj, který vedeme dnes. V celém rozsahu jsme si to uvědomili teprve až v posledním roce. Neboť kdyby se v roce 1933 nebylo podařilo vybojovat vítězství, zůstalo by Německo tím, čím bylo. Tedy bezmocným státem s armádou o sto tisících mužích, která byla nutně odsouzena k pomalému odumření. A ve stejné době se na východě objevil jeden kolos, který měl pomýšlet jen na jediné: Tuto slabou, zkaženou a nihilistickou Evropu napadnout. A kdyby tehdy tento boj nedopadl úspěšně, pak by do světových dějin nevstoupila moc, která se jako jediná mohla tomuto nebezpečí postavit. Dnes víme, že by už pravděpodobně Evropa neexistovala. Tak je boj, který jsme tehdy vedli, jen zdánlivě vnitřním bojem o moc. Ve skutečnosti to přeci jen byl boj již za zachování Německa a v širším smyslu slova za zachování Evropy.

Osud dá vítězství tomu, kdo si jej nejvíce zasloužil

Již tehdy jsme stáli dávno před vítězstvím, a přesto nikdo přesně nevěděl, jak blízko bylo. Jen jedno bylo pro nás samozřejmé, a sice přesvědčení, že toto vítězství přijde za všech okolností. A to je i dnes mé přesvědčení, které mě ode dne, kdy jsem se jako neznámý muž v tomto městě pustil do boje za duši německého národa, již neopustilo. Na začátku jsem neměl moc co rozdávat, kromě víry; totiž víry, že pokud někdo sleduje správný cíl s neochvějnou věrností, když se nikdy nenechá odradit, nýbrž vydá úplně vše, tak se najdou i ostatní, kteří budou rozhodnuti stát se jeho přívrženci, a že z tohoto zástupu bude pozvolna na celý národ vyzařovat stále silnější víra, ta kvalitní část národa se sejde a nakonec tato kvalitní část dostane moc ve státě.

Dnes zastávám přesně ten stejný postoj: Osud či Prozřetelnost dají vítězství tomu, který si jej nejvíce zaslouží!

Mohli jsme je mít již v roce 1918. Německý národ si jej však tehdy nezasloužil. Byl sám ze sebe zmatený a stal se sám sobě nevěrným. To byl také důvod, proč jsem se jako neznámý a bezejmenný rozhodl uprostřed naprostého úpadku začít znovu budovat a měl jsem víru, že se to musí podařit. Neboť jsem před sebou neviděl nějaké rezignované zjevy upadlého měšťácko-marxistického světa, nýbrž miliony statečných mužů, kteří učinili vše, co mohli, a kteří neuspěli, protože jich vlast nebyla v té kritické hodině hodna a selhala. Tehdy jsem byl toho přesvědčení, že pokud by se podařilo dát do pořádku nejprve německý národ uvnitř a strhnout s sebou jeho nejlepší jádro, pak už nebude možné, aby se takový rok 1918 znovu opakoval.

Od té doby, co jsem došel k tomuto závěru, uplynulo přes dvacet let. Před deseti lety jsme stáli před generální zkouškou, poté co ještě deset let před tím bylo naše hnutí prozkoušeno nejtěžším způsobem, někteří ztratili víru a naši protivníci nás označovali již za mrtvé. Stačí si vzpomenout jen na tuto dobu! Byl to skoro zázrak. Hnutí, které se právě chystalo sáhnout po moci, skončilo v troskách a v nicotě. Jejich vůdci byli buďto mrtví nebo zranění, uvrženi do vězení nebo na útěku.

A přesto bylo potřeba skoro deset let, aby se mohlo hnutí pozvednout jako Fénix z popela. A když jsme se zde setkali před deseti lety, měli jsme za sebou právě jednu porážku. Mnozí se domnívali, že jsme promeškali dobu, protože jsme nezasáhli v ten okamžik, ve kterém se v jejich očích pro nás něco nabízelo, což by však hnutí přineslo akorát zátěž, avšak žádnou možnost k vyhodnocení jeho záměrů a cílů. Tehdy jsem také stál před vámi, moji staří členové strany, ve stejném kruhu jako dnes, bezpodmínečně přesvědčen, že vítězství připadne tomu, který si jej nejvíce zaslouží a že tedy musí být naším prvním úkolem činit tak, abychom si jej zasloužili.

Mezinárodní Žid – hnací síla protivníků

Když nyní po deseti letech pohlížím na celý vývoj, tak mohu říci: Více, jak nás, Prozřetelnost neobdařila ještě žádný národ. Co úžasného jsme dokázali za poslední tři roky, navzdory nepřátelům z celého světa, je v celé historii naprosto jedinečné. A nic na tom nemění ani to, že byly přirozeně v tomto roce také krize. Mohu vám připomenout jen tu velkou krizi, kterou jsme museli ustát v Norsku, kde byla situace takříkajíc o fousa kde jsme si museli klást otázku: Budeme schopni udržet Narvik, nebo celá operace nakonec selže? Bylo třeba nezměrné víry, abychom tehdy neselhali. Tato víra byla nakonec oceněna. Daleko od vlasti, sotva s ní spojen jednou jedinou bezpečnou spojnicí na této předsunuté pozici, bojoval malý hlouček německých hrdinů. Ti museli nakonec Narvik dokonce vyklidit, takže naši protivníci jásali. Avšak jejich statečnost a fanatická vůle za žádných okolností nekapitulovat přinesla nakonec přeci jen vítězství jim a ne protivníkovi.

Když nyní pohlížíme na tuto dobu od r. 1928 ještě jednou, tak si uvědomujeme jedno: Stojíme dnes před stejnými protivníky, které jsme před sebou měli tehdy. Před velkou válkou to byli ti stejní protivníci, proti kterým musíme bojovat i v této válce. Ve dvou věcech se však dnešní doba liší od té tehdejší:

Zaprvé: Jasné rozpoznání pozadí jednání našich protivníků a jejich hnacích sil; a zadruhé: Naše mezitím vybojované světově-historické úspěchy.

Někdo by si možná přitom mohl pokládat otázku: Proč nyní bojujeme tak daleko? Bojujeme tak daleko proto, abychom chránili naši vlastní zemi, abychom válku udrželi co nejdále od nás a ušetřili jí toho, co by jinak bylo jejím osudem a co musí nyní zažívat jen pár německých měst. Je tedy proto lepší mít frontu tisíc, a když to bude nutné, tak i dva tisíce kilometrů vzdálenou od vlasti, nežli mít frontu na hranicích a muset ji udržet.

Protivníci jsou stále ti stejní a za těmito protivníky stojí ta samá hnací síla: Mezinárodní Žid. Opět to není žádná náhoda, že se tyto síly kdysi nacházely uvnitř a nyní jsou opět venku. Uvnitř proti nám tehdy stála stará známá koalice, která sdružovala všechny nepřátele Říše, počínaje tehdejšími novinami Frankfurter Zeitung, přes burzovní spekulanty až po Rote Fahne včetně všeho, co bylo mezi tím. Dnes máme za nepřítele tu stejnou koalici zvenčí, počínaje šéfem této mezinárodní svobodozednářské lóže, Položidem Rooseveltem a jeho židovskou kohortou, až po typické Židovstvo v marxisticko-bolševistickém Rusku.

Jsou to stejní nepřátelé jako tehdy. Stejní protivníci. A není náhodou, že stejný stát, který tehdy vyslal jednoho muže, aby se ve světové válce vlnou vylhané propagandy pokoušel přivést Německo ke zhroucení, to dnes zkouší se stejnou metodou. Tehdy se jmenovala „Wilson“, dnes se jmenuje „Roosevelt“. Tehdejší Německo, bez jakékoli státní a národně-politické výchovy, bez jakékoli jednoty, bez jakékoli osvěty ohledně problému židovské otázky jejích účinků, této moci padlo za oběť. Je velikým omylem, když si naši dnešní protivníci namlouvají, že se to bude opakovat podruhé. Neboť jestliže jsme tehdy byli snad nejhůře organizovaným národem světa, který vůbec existoval, tak jsme dnes bezpochyby národem na světě nejdisciplinovanějším. Když se tedy někdo někde jinde na světě domnívá, že pomocí toho může národem otřást, pak nezná dnešní vůli tohoto národa, nezná jeho nosnou sílu, která tento národ vede politicky, nezná nacionálněsocialistickou stranu a její ohromnou organizaci.

Jen v Německu se uskutečňuje sociální stát

Nemá ani tušení o tom, co toto hnutí od té doby dokázalo. Jak tento národ nadchlo svými výkony a jak se mu podařilo uskutečnit sociální myšlenku, osvobozenou od mezinárodního švindlu a všech těch pokryteckých tirád, a to všechno takovým způsobem, jako žádný jiný stát.

Jsem tedy klidný vůči každému Němci, který dnes bojuje na východě a který se nyní vrací. A na každého mohu směřovat otázku: Podívejte se na naše zařízení, srovnejte naše ubytovny, srovnejte naše kolonie, které budujeme, srovnejte naše sociální zařízení s tím, co jste nyní viděli tam na druhé straně. Srovnejte osud a životní podmínky německého sedláka s životními podmínkami ruského sedláka. Srovnejte to, můj milý příteli, a pak mi řekněte svůj názor: Kdo to udělal lépe? A především, kdo to myslel upřímněji? Dosud se nevrátil ještě nikdo, kdo by mohl vyjádřit jiný pohled, než že pokud byl vůbec někde uskutečněn sociální stát, pak se tak stalo pouze a jen v Německu.

To je také přeci důvod, proč tento ostatní svět, pakliže zastupuje zvláště kapitalistické ideály, postupuje proti nám. Je to jako jeden koncern, který si dnes ještě dovoluje vládnout, dirigovat a – když je to nutné – také i mučit svět podle svých soukromých kapitalistických zájmů. Když například před několika dny jeden snobský naparfémovaný dacan, jistý Mr. Eden, prohlásí: »My Angličané máme zkušenost s vládnutím.« Tak se můžeme ptát jen: S vládnutím? S vykořisťováním! S pleněním! Co má znamenat zkušenost s vládnutím, když v nějaké zemi, která sama s 46 miliony lidí ovládá 40 milionů čtverečních kilometrů celého světa, je v době začátku války dva a půl milionu nezaměstnaných. Kde je tu nějaké umění vládnout? Nebo dokonce umění vést? Je to jenom nezodpovědnost vykořisťování! A když tento stejný muž potom říká: »My máme vytříbený instinkt pro idealistické a materiální hodnoty…« To ano, to máte! Idealistické hodnoty jste všude zničili a materiální hodnoty jste ukradli a pomocí brutálního násilí si přivlastnili! Po 800 let si tento národ podmaňoval a zotročoval stát za státem, národ za národem, kmen za kmenem. Kdyby skutečně bývali takovými zářnými regenty, tak by nyní – poté co indický národ vyjádřil jasnou vůli, že chce, aby konečně odešli – mohli přeci jít, aby vyčkali, zda je Indové budou opět volat zpět. Oni však kupodivu nešli, ačkoli umí tak úžasně vládnout. A nadto jsou všichni tito plenitelé zajedno, lhostejno, zdali pobíhají v marxistické čapce nebo s privátně-kapitalistickou maskou.

Ne, přátelé. Vládnout neumíte. Umíte si akorát podmanit národy a potom je nechat zbídačit. Ku vašemu prospěchu. Kupa mimochodem velmi bohatých lidí židovského a nežidovského původu zde určuje osud světa. Německu samému se již dostalo příkladu, jakým způsobem tito lidé vládnou.

Když se v roce 1918 zhroutila Říše, obrátil se tehdy naivní a důvěřivý německý národ na tyto lidi v naději, že by tito snad mohli ukázat cestu, která by je opět vyvedla z bídy. Bylo to demokratické Německo, nikoli Německo nacionálněsocialistické. Neboť my bychom ani nepřišli, kdyby toto demokratické Německo nebylo takovým způsobem zpustošené a sedřené. Tehdy se pokusili udělat z Německa další Indii a to se jim z větší části také podařilo.

Například dokázali to, že sedm milionů mužů nemělo žádný příjem a dalších sedm milionů mělo příležitostné práce. Dokázali to, že sto tisíc sedláků bylo vyhnáno ze svých statků, že obchod a doprava byly zcela utlumeny a že o nějaké sociální podpoře již nemohla být vůbec řeč.

Idealistické nebo materialistické hodnoty?

A když nyní ten vůbec největší syčák, nemůžu ho označit jinak, Roosevelt přijde a prohlašuje: »Musíte zachránit Evropu americkými metodami…« Tak musím říct pouze: Ten pán měl laskavě zachraňovat svoji vlastní zemi. Pak by býval neměl zapotřebí chodit do války. Bylo by bývalo pro něj účelnější odstranit svých 13 milionů nezaměstnaných než uvrhávat svět do války. On to však udělal proto, že nezvládl své vnitřní problémy. A protože se stejně jako jeho britští spojenci vydal na lups vidinou nikoli idealistických, nýbrž především materiálních hodnot. Neboť idealistické hodnoty, kromě odhadování ceny a podobných hovadin, zná nějaký Roosevelt stejně tak málo jako Angličan. Z tohoto umění vládnout našich protivníků a otřesných následků našeho demokratického Německa povstalo pozvolna nacionálněsocialistické hnutí. Kdyby tehdy učinili Německo skutečně šťastným, neměli bychom vůbec žádný podnět a já bych neměl žádný důvod k tomu, den co den, týden co týden, měsíc co měsíc, rok co rok se věnovat této práci. Neboť toto víte také, moji staří spolubojovníci, že jsem tehdy nelelkoval. Nehovořil jsem tam či onde v nějakém fajnovém klubu, ani jsem si nesedl před nějaký krb a nevěnoval se klábosení. Já jsem tehdy putoval sem a tam, křížem krážem německými zeměmi odshora až dolů, od východu na západ a lopotil jsem se, jen abych opět osvobodil svůj národ od této nouze, do které jej uvrhli tito regenti mezinárodního kapitálu. Toto tehdejší spiknutí Židů, kapitalistů a bolševiků – toto spiknutí jsme chtěli odstranit. A nakonec jsme jej také odstranili. A sotva bylo odstraněno, začal ostatní svět okamžitě znovu se svým obkličováním. Tehdy to bylo císařské Německo, nyní je to Německo nacionálněsocialistické. Tehdy to byl císař, dnes jsem to já. Jen jeden rozdíl tu je: Tehdejší Německo bylo teoreticky císařské, prakticky však zcela zhroucené. Tehdejší císař byl mužem, který ztratil veškerou sílu k odporu proti těmto nepřátelům. Ve mně však mají nyní protivníka, který na slovo „kapitulovat“ vůbec ani nepomýšlí.

Ještě když jsem byl malý kluk, tak to tehdy možná byla nevychovanost, avšak jako u dospělého člověka je to možná přeci jen ctností, a sice můj zvyk, ponechat si poslední slovo. A všichni tito protivníci mohou být přesvědčeni: Tehdejší Německo složilo zbraně ve tři čtvrtě na dvanáct. Já jsem však vždy přestal v zásadě až pět minut po dvanácté.

To poznali moji vnitřní nepřátelé už před deseti lety. Měli na své straně veškerou moc a já byl samotný muž s malým hloučkem přívrženců.

Německo je dnes ve válce tím silnějším

A dnes musím říci, že víra našich vnějších nepřátel v to, že nás mohou skrze svoji moc rozmačkat, je již téměř směšná. Neboť ve skutečnosti jsme dnes my těmi silnějšími. Když dnes sečtu počet lidí, kteří jsou dnes v našem táboře a v tomto táboře bojují a pracují, tak ten přesahuje počet těch, kteří se staví proti nám. To nesnese žádné srovnání s tou situací kdysi.

Dnes se tento boj vede vojensky. My za sebou máme obrovskou německou historii. Angličané říkají, že ještě nikdy neprohráli válku. Oni prohráli mnoho válek, ale oni bojovali v každé válce až do posledního svého spojence. To odlišuje anglický způsob vedení války od toho našeho.

Stačí, abych z naší minulosti vytáhnul jen jednoho velikána, jehož osud je podobný tomu našemu. Fridrichu Velikému nestála po boku ani v té nejhorší chvíli koalice 54 milionů proti zhruba 3,9 milionům. Když dnes srovnám naši pozici s tou jeho, naše předsunuté jednotky s jejich opěrnými body daleko za hranicemi, pak musím tedy říci: Jsou pěkně hloupí, pokud si myslí, že můžou Německo někdy rozmetat, a především, že mi snad můžou vůbec něčím imponovat!

Vím velmi dobře, že tento boj je velmi těžký. A to je také zřejmě rozdíl mezi mnou a řekněme nějakým panem Churchillem. Churchill říká, že jsme, říšský maršál a já, vedli v poslední době plačtivé řeči. Tak já nevím… Když tedy někdo někomu praští zprava a zleva a ten potom řekne, že je to absolutní defétismus, tak potom nemá cenu se s někým takovým bavit.

Vichřice z východu mohla zpustošit Evropu už v roce 1939

Mě již od roku 1939 není vůbec do breku. Předtím jsem však byl velmi smutný. Neboť jsem činil všechno, abych zabránil válce. V těchto dnech vydal Sven Hedin knihu, ve které chvályhodně doslovně cituje moji tehdejší, skrze Angličany zprostředkovanou, nabídku Polsku. Musím říct, že jsem pociťoval jisté chvění, když jsem znovu pročítal tuto nabídku. A mohu děkovat jen Prozřetelnosti, že to všechno zařídila jinak. Potom by totiž, z toho, co dnes všechno již vím, byla bývala přijata tehdejší nabídka, tak by Danzig (Gdaňsk) byl německý, ale jinak by všechno zůstalo při starém. Věnovali bychom se našim sociálním úkolům, pracovali bychom, zkrášlovali bychom naše města, stavěli bychom bytové kolonie, dávali bychom do pořádku naše cesty, zřizovali bychom školy, budovali bychom skutečný nacionálněsocialistický stát. A na brannou moc bychom tak pravděpodobně vydávali velmi málo. A jednoho dne by se rozbouřila tato vichřice z východu, přehnala by se přes Polsko a než bychom to postřehli, tak by stála pár, sotva 150 kilometrů východně od Berlína.

Že k tomu nedošlo, za to děkuji těm pánům, kteří tehdy odmítli. Ostatně: Před třemi lety jsem to také ještě nemohl tušit. Před třemi lety jsem z toho byl smutný. A když bylo potom polské polní tažení u konce, chtěl jsem ještě jednou nabídnout ruku k míru. Ten by tyto protivníky nestál nic. Víte, že to odmítli. Byl jsem nucen vést další a další polní tažení. A znovu jsem se v roce 1940 pokusil nabídnout ruku k míru. Byla opět odmítnuta. Tím byl pro mě tento případ vyřízen! Neboť každá nabídka míru byla těmito protivníky vykládána jako slabost a proto vyhodnocována ke škodě Německé říše. Tím by bylo nezodpovědné pokoušet se o něco takového ještě jednou. Bylo mi jasné, že teď je možné jen jedno: Jeden stát nebo jeden svět musí nyní padnout! Buď ten náš, nebo ten druhý. My nepadneme, takže padne ten druhý!

Vzpomeňte si, moji staří spolubojovníci, jak často jsem podával svoji ruku vnitřnímu nepříteli. Jak dlouho jsem se snažil je získat, jak jsem o ně usiloval. To všechno jsem činil, abych dosáhnul rozumného porozumění. Teprve, až to již bylo marné, jsem se rozhodl sáhnout k prostředkům, které je možné prosadit, když zdravý rozum začne mlčet. To byli naši SA a SS. A konečně nadešla hodina, kdy jsme se s těmito protivníky vypořádali. A sice jak! Tento vnitřní boj byl možná zdánlivě lehčí než boj s vnějším světem! Ve skutečnosti byli muži, kteří kdysi vedli boj uvnitř také bojovníky s vnějším světem a jsou dnes opět bojovníky uvnitř i směrem ven. Neboť to je pro nás nacionální socialisty důvod být hrdými. Když tehdy bojovalo buržoazní Německo, skládající se z narcisů, měšťáků, centralistů atd., tak – abych uvedl jen jeden příklad – z poslanců Říšského sněmu padli v průběhu války z celkových dvou milionů obětí dva poslanci. Nacionálněsocialistický Říšský sněm ztratil doposud, myslím, 30 svých členů na válečném poli, a to při počtu sotva 350 000 celkových mrtvých. To je přeci zcela jiný poměr! A když počítám poměr mých stranických příslušníků, pak musím říci: Všude tam, kde moji muži SA, moji členové strany, nebo muži SS stojí na frontě, splňují příkladně svoji povinnost.

Odmítané nabídky míru vystřídal nekompromisní boj

I zde se Říše změnila. A především bojovala se zcela jiným vědomím. Vy víte, jaký osud by nás čekal, kdyby měl zvítězit ten druhý svět. A protože tento osud známe, neexistuje zde ani v nejmenším myšlenka nějakého kompromisu. Když tito mužičas od času říkají, že je to zase od nás nějaká nabídka míru, kterou činíme, jen abychom vlastním lidem dodali trochu odvahy. Od nás už se žádných nabídek míru nedočkají. Ta poslední byla vyslovena v roce 1940. Teď už je jen jedna nabídka. A ta se jmenuje „boj“. Tak jak jsem v určitý okamžik řekl i vnitřnímu nepříteli: S vámi se nelze dohodnout smířlivou cestou. Chcete násilí, tak ho tedy teď dostanete. A tito nepřátelé byli odstraněni.

Také ještě jiná moc, která byla v Německu velmi silná, mezitím zažila zkušenost, že nacionálněsocialistická proroctví nejsou žádnými frázemi. Je to ta hlavní moc, které za všechno to neštěstí vděčíme: Mezinárodní Židovstvo. Jistě si ještě vzpomínáte na zasedání Říšského sněmu, ve kterém jsem prohlásil: Jestli si Židovstvo představuje, že snad vyvolá válku k vyhlazení evropských ras, pak nebude výsledkem vyhlazení evropských ras, nýbrž vyhlazení Židovstva v Evropě. Vždy se mi vysmívali jako prorokovi. Z těch, kteří se tehdy smáli, se mnozí již nesmějí. Ti, kteří se smějí stále, se za nějakou dobu také přestanou smát. Tato vlna se rozšíří přes Evropu do celého světa. Mezinárodní Židovstvo bude odhaleno v celé své démonické nebezpečnosti. My, nacionální socialisté, se o to postaráme. V Evropě bylo toto nebezpečí rozpoznáno a stát za státem se připojuje k našemu zákonodárství.

K tvrzením cizí vojenské propagandy

A tak v tomto obrovském zápolení vidíme stejně jen jedinou možnost: To jest vítězství beze zbytku. A zůstává už jen otázka, zda vůbec existují důvody o tomto úspěchu pochybovat. Pokud sledujete naše protivníky v jejich propagandě, pak musím říct, že se to dá srovnat jen s výrokem: „Nebesky jásaje, utrápen k smrti.“ (Citát: Goethe, Egmont III. – pozn. vyd.) Jen maličký úspěch někde stačí a už hýří nadšením, že nás již zničili. Potom se otočí na další stránku a jsou zase celí zarmoucení a zasmušilí. Mohu poukázat jen na jeden příklad: Když si přečtete ruský vojenský zpravodaj od 22. června 1941, tak se každý den dočtete: »Boje nepodstatného« ale i »podstatného charakteru,« »sestřelili jsme trojnásobek německých letadel.« Množství potopené lodní tonáže v Baltském moři je údajně větší než celková válečná lodní tonáž, kterou mělo Německo před válkou. Prý nám zničili tolik divizí, že bychom ani tolik divizí nedali dohromady. Především však: Bojují na stále stejném místě! Tam či onde říkají skromně po 14 dnech, že evakuovali nějaké město. Ale obecně bojují již od 22. června pořád na stejném místě! A stále úspěšně! Stále nás prý zatlačují a při tomto pokračujícím zatlačování došli nyní pomalu až na Kavkaz. Já říkám: Pomalu! Rád bych to řekl našim protivníkům, nikoli našim vojákům. Neboť to, co naši vojáci zde předvedli za tempo, je gigantické! I letos to bylo obrovské a historicky jedinečné. Že věci nyní nedělám vždy tak, jak si to ostatní právě přejí – ano, já přemýšlím o tom, co si ostatní pravděpodobně myslí, a dělám to pak z principu jinak. Když tedy pan Stalin očekával, že zaútočíme uprostřed, tak já jsem nechtěl útočit uprostřed. Nejen proto, že v to snad věřil pan Stalin, nýbrž proto, že mi na tom vůbec nezáleželo. Chtěl jsem dojít k Volze, na určité místo, k určitému městu. Náhodou nese Stalinovo jméno, ale prosím nemyslete si, že jsme tam pochodovali právě proto – mohlo by se jmenovat klidně úplně jinak – nýbrž jen a pouze proto, že je tam velmi důležitý bod. Tam se dá totiž odstřihnout doprava 30 milionů tun materiálu, z toho téměř devět milionů tun ropy. Tudy protéká všechna pšenice z oněch gigantických oblastí Ukrajiny a Kubáně a přepravuje se tudy na sever. Přepravoval se tudy mangan. Bylo tam gigantické překladiště. To jsem chtěl zabrat. A víte, že my jsme skromní. My ho totiž už máme! Zbývá tam pouze již jen pár místeček. Nyní ostatní říkají: »Proč tedy nebojují?« Protože nechci způsobit další Verdun, nýbrž protože to chci raději provést zcela malými útočnými jednotkami. Čas přitom nehraje žádnou roli. Žádná loď se již nedostane nahoru po Volze. To je rozhodující!

Také nám vyčítali, proč jsme potřebovali být tak dlouho u Sevastopolu. Protože jsme tam nechtěli rozpoutat další gigantické masové vraždění. Už tak teče dost krve. Ale Sevastopol padl do našich rukou a Krym také padl do našich rukou a my budeme nadále neústupně a vytrvale dosahovat cíle za cílem. A když se teď bude snažit protivník sám zaútočit, nevěřte prosím, že ho budu chtít předejít, nýbrž v tomtéž okamžiku na něj nechám zaútočit. Neboť obrana je pak ještě stále levnější. Jen ať v klidu zaútočí, velmi u toho vykrvácí a my to i přesto ustojíme. V každém případě totiž na Pyrenejích nebo před Sevillou nestojí Rus. To je totiž ta stejná vzdálenost, kterou dnes máme my ve Stalingradu nebo řekněme u Tereku. Dnes jsme všude tam. To nakonec nemůže popřít nikdo. To jsou fakta. A když už to nejde jinak, tak nám říkají, že to je chyba. Potom najednou otočí a říkají, že to vůbec byla chyba, že šli Němci až do Kirkenes nebo do Narviku, nebo teď do Stalingradu. »Co chtějí u Stalingradu, zrovna u Stalingradu? Kardinální chyba! Strategická chyba!« Jen počkejme, zda to byla skutečně strategická chyba. Pozorujeme to na mnoha příznacích, zda to byla tak velká chyba, že obsazujeme Ukrajinu, že obsazujeme železorudnou oblast Krivoj Rog, že jsme se zmocnili manganových ložisek, zda to byla opravdu taková velká chyba, že jsme se zmocnili Kubáně, snad největší sýpky na celém světě. Zda to byla chyba, že jsme, můžeme s klidem říci, zničili čtyři pětiny nebo pět šestin všech jejich rafinerií, nebo jsme nad nimi převzali kontrolu, že jsme získali, respektive zastavili jejich produkci devíti či deseti milionů tun ropy. Že jsme odstřihli další transport možná sedmi, osmi nebo devíti milionů tun po Volze. A co se ještě všechno chystáme udělat. Jestli tohle všechno byla chyba, to se teprve uvidí. Opravdu nevím, jestli by se bývalo Angličanům podařilo zabrat naše Porúří a Rýn, potom ještě Dunaj, Labe a k tomu také Horní Slezsko. Je to to stejné, jako třeba Doněcko, železorudná oblast Krivoj Rog a Kerč. A jestli by třeba také získali naše zdroje petroleje či magdeburskou oblast. Jestli by i potom řekli: »Velkou chybu jsme udělali, že jsme tyto věci sebrali Němcům! Byla to… chyba.«

To ať namlouvají svým vlastním opravdu úzkoprsým a duševně omezeným národům, lhostejno, zda jim pak nějakou část z toho uvěří či ne. Zdá se však, že ani tam tomu všichni nevěří, neboť jsou v tisku slyšet i prohlášení, které jsou občas i velmi rozhořčená a říkají, ať už konečně s těmi nesmysly přestanou. Pokud to říkají, aby to namluvili nám, tak pak musím říct: Pak opravdu zaměňujete dnešní Německo s Německem, které, co já vím, žilo před kolika staletími. Dnešnímu Německu to nemůžete namluvit. A pokud chcete snad dokonce něco namluvit mně, tak potom mohu říci: Své strategické plány jsem ještě nikdy nedělal podle receptů či názorů druhých. Jistě to byla také chyba, že jsme svého času učinili průnik do Francie a nešli kolem dokola. Přesto se to však vyplatilo. V každém případě byli Angličané z Francie vypoklonkováni. Jistě, byli tehdy ve Francii přeci delší dobu. Myslím, že tehdy už předtím prohlašovali, že tam mají kolem milionu mužů. A nezapomínejme ještě něco, moji členové a členky strany: Oni byli tehdy již tak blízko našich hranic. Měli tam 13 divizí a kromě toho ještě něco přes 130 francouzských divizí a zhruba 24 belgických a ještě 20 holandských divizí. Přímo u našich hranic. U Rýna! U našeho Rýna. A kde jsou dnes?

A když proto dnes říkají, že celkem postupují pro mě za mě někde v poušti… Oni už několikrát postoupili – a pak zase postoupili zpátky… Rozhodující v této válce je, kdo zasadí poslední ránu! A zde můžete být přesvědčeni, že to budeme my!

Stejné je to s jejich produkcí. Oni produkují vše. Přirozeně. A především všechno lépe než my. Když Američané s něčím vyrukují… Četl jsem to před pár dny. Zkonstruovali prý novou ponorku. Když jsem to četl, myslel jsem si hned: To bude určitě zase ta nejlepší. A aby ne! Dole stálo: »Nejlepší ponorka světa, nejgeniálnější konstrukce, v potápění ta nejlepší a nejrychlejší.« Proti tomu jsme my s našimi ponorkami přeci úplní amatéři!

Moji němečtí soukmenovci!

My nespíme! Ani naši konstruktéři nespí. V zimě 1939/40 prohlásil jistý pan Churchill, že ponorkové nebezpečí je zažehnáno. Každý den prý zničil dvě, tři, pět ponorek. Zničil více ponorek, než jsme kdy měli. Nic totiž nezničil, nýbrž já jsem tehdy zase „udělal velkou chybu“.

Ta chyba byla totiž ta, že jsem nechal bojovat jen zcela malou část našich ponorek a tu větší část jsem ponechal pro výcvik mužstva pro nové ponorky. Na nepřítele šel tehdy tak malý počet ponorek, že se ještě dnes stydím to říct. Ta větší část, a sice více než desetinásobek, tehdy zůstala ve vlasti a cvičila stále nové posádky. A potom od určitého momentu začala i u nás zbraňová výroba. Výrobu zbraní přeci nemohou mít pouze Američané, i když dělají, jako by byli jediní, kdo tomu rozumí. Když říkají, že staví tolik a tolik válečných lodí, ba, když k tomu připočítávají i své korvety a rybářské bárky a potom na to postaví kanón, dobře, může být. Když však všechno spočítáme, rozhodně nevyrábíme méně, jen, myslím si, účelnější lodě než oni. To se opět prokázalo. Opět jsme nyní potopili přes 24 milionů tun – to je skoro o 12 milionů tun více než ve světové válce dohromady a počet ponorek přesáhl dnes významně počet ponorek světové války. A my vyrábíme dál, a sice všechny zbraně.

A když ti pánové na druhé straně říkají, že mají nějakou zázračnou novou zbraň… Ti nemají zdaleka tušení, jestli ji už dávno nevlastníme my. I zde je mým zvykem přijít s novou zbraní tehdy, když je ta stará skutečně už nevhodná. Proč předem prozrazovat nové zbraně? Až doposud se tato taktika vždy osvědčila. My jsme přeci vždycky měli horší zbraně, samozřejmě! My jsme přeci ti, kdo mají horší vojáky, to je přeci jasné. My máme také daleko horší organizaci! Kdo by se taky divil, když tyto organizační génie, jako třeba Churchilla a Coopera a Chamberlaina a ty ostatní lidi… nebo dokonce Roosevelta – tohoto organizátora par excellence – když tyto lidi srovnáme, tak jsme byli přirozeně organizačně naprostí amatéři. To je přeci jasné. My jsme však doposud dosahovali jednoho úspěchu za druhým a to bylo rozhodující. Vždyť to bylo přeci to stejné uvnitř, moji příslušníci strany. I uvnitř jsme prý přeci byli neustále těmi horšími. Nic jsme prý neuměli, neměli jsme podle nich žádné schopnosti. Ale jednoho dne jsme dostali do rukou moc. A to bylo rozhodující.

Je pochopitelné, že nelze v takovém celosvětovém zápolení, které se nám dnes vyjevuje, počítat s tím, že budeme mít stále nový úspěch týden co týden. To je nemožné. To však není vůbec rozhodující. Rozhodující je, že se pozvolna zaujímají pozice, které protivníka musí zničit a které se potom také udrží, že se opevní tak, že je již nebude možné získat zpět. A zde mi můžou věřit: Co je jednou naše, to držíme skutečně tak pevně, že v této válce se tam, kde už stojíme my, nikdo jiný nedostane. Na to se mohou spolehnout.

Kromě toho se tato válka od té doby strašně roztáhla. K našim spojencům Itálii, Rumunsku, Maďarsku, Finsku a všem těm ostatním evropským národům, Slovákům, Chorvatům, Španělům atd., kteří zčásti stavěli do pole dobrovolníky, jako třeba nordičtí dobrovolníci, k tomu přibyla ještě další světová mocnost. Světová mocnost, která prý také trvale zažívá porážky. Od počátku vstupu Japonců mají prý jen neúspěchy. Všechno byla chyba, co Japonci činili. Ale když ty chyby sečtete, tak vám z toho vyplyne něco podstatného. Oni dostali asi 98 procent pryžové produkce Američanů, obdrželi největší produkci cínu světa, dostali obrovské zdroje ropy atd. Tedy, když někdo dělá takovéhle chyby, může být s nimi spokojen. A obráceně dosáhli ti ostatní jen samých vítězství, geniálních, odvážných, heroických, promyšlených vítězství – se svými velkými vojevůdci. Jako Mac Arthur a Wavell, nebo s někým z těchto velikánů, jaké svět ještě neviděl.

Ti gauneři již píší tlusté knihy o vojevůdcích minulosti, a přesto ti lidé, kteří žádné vojevůdce neměli, to dnes v této válce dotáhli dále, než ti, kteří jsou vojevůdci požehnaní.

Poučení ze zhroucení hnutí v roce 1923

Právě v dnešní den, který pro nás představuje vzpomínku na největší zhroucení našeho hnutí, mohu jen říci: Pro nás nacionální socialisty musí tato vzpomínka představovat nesmírné posílení, navzdory všem nebezpečím se nikdy nenechat zviklat, nikdy neuhnout, postavit se každé nouzi a vydržet i tehdy, když nepřítel hrozí. Pak se musí člověk hlásit k Lutherovým slovům: „A i kdyby byl svět plný ďáblů, nám se to přece podaří!“

Právě dnes pohlížím do budoucnosti s velkou jistotou, poté co jsme přečkali minulou zimu. Zimu, kterou jsem tehdy, když jsem k vám mluvil před rokem, nebyl s to rozpoznat v celé její hrozné nebezpečnosti. Dnes pohlížím do budoucna úplně jinak. Tehdy na mnoha myslících lidech tak nějak spočívala tíha vzpomínek na napoleonský osud z r. 1812. A tu byla zima z roku 1812 jen přesně z 50 procent tak chladná ve srovnání se zimou, kterou máme za sebou v minulém roce. V tomto roce jsme připraveni úplně jinak. Možná bude i v této zimě jednomu či druhému chybět to či ono, ale celkově jsme na tuto zimu vyzbrojeni úplně jinak. To mohu říci. I kdyby měla být přesně tak těžká jako ta poslední. Všechno to, co se nám přihodilo minulou zimu, se nám tentokráte nestane. A jistě, jednou jsem zmínil, že jeden velký filosof vyslovil myšlenku, že když muže rána neskolí, učiní ho ještě silnějším. A tedy říkám: Ty rány, které nás minulou zimu neskolily, nás učinily ještě silnějšími.

Ať už stojí fronty kdekoli, Německo bude neustále bránit a přecházet do útoku a já nepochybuji ani vteřinu, že náš postup se nakonec setká s úspěchem.

Když dnes Roosevelt realizuje svůj útok v severní Africe s poznámkou, že ji musí chránit před Německem a Itálií, pak není třeba nad frázemi tohoto starého gaunera ztrácet ani slovo. On je bezpochyby obergangster celého toho klubu, který stojí proti nám. Avšak rozhodující a poslední slovo neřekne rozhodně pan Roosevelt. O tom může být přesvědčen. Všechny naše údery připravíme jako vždy od základu pečlivě. Však vždy přišly také ve správnou dobu a žádný výpad, který proti nám byl veden, ještě nevedl k úspěchu. Už tu byl také jednou triumfální křik, když první Angličané přistáli v Buloni a pak postupovali. Po šesti měsících byl tento triumfální křik pryč. Dopadlo to jinak. A dopadne to i nyní jinak. Můžete mít plnou důvěru, že vedení a branná moc dělají vše, co uděláno být musí a může. Jsem však pevně přesvědčen, že za vedením a brannou mocí stojí především německá domovina a zvláště za mnou celá nacionálněsocialistická strana jako zapřisáhlé společenství.

Dnešní bojující Německo je jiné než to císařské

To, v čem se dnešní doba liší od té někdejší, je právě to, že za tehdejším císařem nestál žádný národ, zatímco za mnou stojí jedna z nejvelkolepějších organizací, která kdy byla na této zemi vybudována. Ona reprezentuje německý národ. A co ještě dále odlišuje dnešní dobu od té někdejší, je skutečnost, že na špici tohoto národa nestojí nikdo, kdo by v době krize šel do zahraničí, nýbrž že na jeho špici je někdo, kdo vždy znal pouze boj, a tím také vždy jeden princip: Bít se, bít se a opět bít se!

A ještě něco odlišuje dnešní Německo od toho tehdejšího: Tehdy mělo vedení, které nemělo kořeny v národě. Byl to přeci jen ještě pořád třídní stát. Dnes jsme uprostřed dokončení toho, co vyrostlo z tehdejší války. Neboť když jsem se vrátil z války, přinesl jsem prožitky z fronty do vlasti. Z tohoto prožitku z fronty jsem si vybudoval svoji nacionálněsocialistickou národní pospolitost. Dnes vstupuje nacionálněsocialistická pospolitost na frontu. A vy si na mnoha věcech všimnete, jak se naše branná moc měsíc od měsíce stává více nacionálněsocialistickou, jak stále více přijímá ráz nového Německa, jak se stále více odstraňují všechny předsudky a třídní hodnocení, jak se zde německá pospolitost měsíc co měsíc stále více prosazuje a jak na konci této války německá pospolitost zažije to, že se osvědčila – to odlišuje dnešní Německo od toho tehdejšího.

A tomu vděčíme za neuvěřitelné hrdinství na frontě. Hrdinství milionů jednotlivých vojáků, známých a neznámých, hrdinství desítek a desetitisíců statečných důstojníků, kteří se svými muži pociťují stále více než jednu pospolitost. Oni z této pospolitosti také částečně vyrostli. Odstranili jsme přeci všechny bariéry. Tak jako může ve straně každý zaujmout jakoukoli pozici, když je schopný, tak jako je i tomu nejchudšímu synovi národa otevřená jakákoli pozice ve státě od té doby, co převzala vedení naše strana, přesně tak je tomu i u branné moci, a sice nikoli jen teoreticky nebo jako dílčí provedené nařízení, nýbrž v praxi je tomu skutečně tak. Dnes jsou poddůstojníci či svobodníci nositeli železných křížů či dubového listí. Nespočet důstojníků vzešel ze základního mužstva. Budujeme si válečné vojsko uprostřed války, jak to ještě svět neviděl.

A doma pracuje národ. A to musím nyní také německé domovině dokumentovat: V roce 1917 na 1918 byla stávka zbrojních fabrik – a dnes je to jeden přesčas za druhým, práce za prací! Dnes německý dělník doma ví, že kove zbraně pro své kamarády tam venku.

Hodnoty jsou vytvářeny jak na venkově, tak ve městě muži, a především také nespočtem žen. To je skutečně obrovské.

Německo nemá zlato ale sílu idealismu

V jednom však našemu protivníkovi nemůžeme konkurovat: Tak jako byla strana kdysi tou nejchudší a jen skrze svůj idealismus svých přívrženců zvítězila, tak je dnes přirozeně i německý národ, co se týče zlata, tím nejchudším národem světa. My žádné zlato nemáme. Co však máme, je živoucí pracovní síla. To, co máme, je posvátná píle a svatá vůle a to je nakonec v takovémto boji na život a na smrt tisíckrát důležitější než zlato. Neboť co pomůžou Američanům jejich zlaté trezory kromě toho, že si mohou nechat udělat umělý chrup? Kdyby měli deset továren na syntetickou pryž, tak by to mělo větší hodnotu než všechny jejich zásoby zlata, které nashromáždili, dohromady. Já jsem dal stavět jiné věci. My jsme sice do této války nepřišli s žádným zlatem, nýbrž s předpokladem vedení tohoto boje. V každém případě – tank bez pogumovaných kol pásů my Němci nemáme, ale Angličané ho dnes mají. My válku materiálně ustojíme a nyní o to více. Neboť jsme se dostali k bohatství oblastí nerostných surovin, které jsou nezbytné, aby bylo možné v této válce za všech okolností vydržet. A když někdo řekne: »Není to nikde vidět!« No, to je jednoduché. Jen nevěřte, moji mezinárodní kritikové, že jsme na východě stáli před zničenými železničními mosty či kolejemi, před zničenými vodními elektrárnami, před zničenými doly na železo a uhlí s rukama v kapsách. Ne! V tomto roce se pracovalo. A jak! A to se začíná nyní pozvolna vyplácet. A až nadejde nový rok, tak to se teprve dostaví ovoce této práce. Mohu také zde s hrdostí říci, že se právě přitom nesmírně osvědčila strana. Nespočet chrabrých stranických soukmenovců stojí venku a organizují zde s hrstkou lidí jako rození nacionálněsocialističtí krajští a skupinoví vedoucí obrovské oblasti a otvírají tyto oblasti našemu hospodářství, našemu válečnému hospodářství a pro naši potravu a v dalším smyslu potravu pro zachování celé Evropy.

Za celou Evropu a za idealistické hodnoty

Neboť toto není válka, kterou vede Německo samo pro sebe, nýbrž válka, kterou vedeme za celou Evropu! Jen díky tomu je možné pochopit, proč se našlo tolik přátel, počínaje severem a jihem konče, kteří bojují částečně v našich řadách, nebo jako samostatné armády, zařazené k našim spojencům a tvoří tuto obrovskou frontu světové historie. Je proto našim neotřesitelným rozhodnutím, že ten mír, který už jednou přijde a přijít musí, bude skutečným mírem pro Evropu, a sice bez poručníkování oněch lidí s jejich vytříbeným instinktem pro idealistické a materiální hodnoty.

Neboť jakýpak instinkt má pro idealistické hodnoty pan Eden, to nevíme. Nikdy nic takového neprokázal ani neukázal. Jeho chování o tom také nesvědčí. Především kultura jeho vlastní země není v žádném případě taková, aby nám snad mohla imponovat. O tom pánovi na druhé straně oceánu už vůbec mluvit nechci. My jsme dali světu pravděpodobně více idealistických hodnot než společnost, kterou opečovává Mr. Eden. To stejné platí pro země, které jsou našimi spojenci. Ty se mohou částečně ohlédnout na kultury, oproti kterým je kultura té anglosaské ostrovní říše skutečně nekonečně mladá, abych neřekl přímo infantilní.

Co se však týká materiálních hodnot, tak věřím, že pro ty mají skutečně fajnový instinkt. Ale ten máme my také. Jen s tím rozdílem, že se za všech okolností postaráme o to, aby materiální hodnoty Evropy šly do budoucna k dobru evropským národům a ne nějaké transkontinentální malé mezinárodní finanční klice. To je naše neotřesitelné a nekompromisní rozhodnutí. Národy Evropy nebojují za to, že potom zase přijde pár lidí se svým „fajnovým instinktem“, začnou vykořisťovat lidstvo a nechají za sebou miliony nezaměstnaných jen proto, aby naplnili své trezory. My jsme měli velmi dobrý důvod, proč jsme se odpoutali od zlatého standardu. Chtěli jsme tím odstranit předpoklady pro tento hospodářský směr a tento způsob vedení hospodářství. A je naprosto jisté, že z této války vyjde Evropa ekonomicky daleko zdravější než předtím. Neboť velká část tohoto kontinentu, která byla doposud organizována proti Evropě, je nyní postavena do služeb evropských národů.

A když někdo říká: »Aha, takže vy chcete tedy přesadit Holanďany?« Já nechci nikoho přesazovat, ale věřím, že bude mnoho lidí šťastných, když dostanou vlastní kousek orné půdy a když na ní budou moci pracovat a ne se tak namáhat a plahočit, jak je tomu v této době na tomto národy přeplněném kontinentě. Především však budou šťastni, když výnos z jejich práce připadne jim samotným a jejich národům a ne trezoru, který stojí někde v nějaké bance v Londýně nebo v New Yorku. Proto věřím, že konec této války bude také zhroucením této vlády zlata a tím také koncem celé té společnosti, která je na této válce vinna.

Mise nacionálněsocialistické strany je nám všem jasná. Nemusím to zde opakovat. Nacionální socialismus byl vždy zjevem boje. Uvnitř mnoho, mnoho let a nyní jím musí být i směrem ven. Proto vyžaduji od každého člena strany, že bude stejně jako v době boje o moc nanejvýš fanatickým nositelem víry ve vítězství a v úspěch. Dnes je to možná lehčí než tehdy. Dnes musím obdivovat každého mého někdejšího člena strany, všechny ty muže, kteří věřili tomu malému neznámému vojákovi ze světové války. Tito muži, kteří za mnou tehdy šli, kteří za mě tehdy nasadili život, kteří dali svůj život nejen ve Staré říši, nýbrž ve Východní marce, v Sudetech a krom toho také v jiných zemích. Patří jim můj obdiv.

Dnes před námi stojí naše společná ohromná říše v boji za bytí či nebytí celého našeho národa. Každý nacionální socialista, který mi tehdy věřil, může být dnes jen fanatikem v boji s vnějším světem. On se musí probojovat ke stejným fanatickým důsledkům, které jsme měli už tehdy my.

Jsou protivníci, u kterých neexistuje žádný pardon, nýbrž u kterých je jen jedna možnost: Buď padneme my, nebo padne protivník. Jsme si toho vědomi a jsme dost muži na to, abychom tomuto poznání s ledovým klidem hleděli do očí.

A to nás odlišuje od těchto pánů v Londýně a v Americe: Jestliže od německého vojáka požaduji hodně, pak nepožaduji více, než k čemu jsem byl sám vždy odhodlán. Pokud požaduji od německého národa mnoho, pak nepožaduji více, než já sám pracuji. Když požaduji mnoho přesčasů, tak sám vůbec nevím, co je v mém životě vlastně přesčas. Neboť každý jednotlivec má to štěstí, že se za určitou dobu může vzdálit od své práce a potom je svobodný. Mojí prací je osud Říše. Já se od ní vzdálit nemohu, pronásleduje mě den co den od té doby, co jsem vystoupil na špici národa, ba i v těch dnech šedé bídy, naříkání, obav a zhroucení. Od této chvíle by mi byla každá dovolená pro smích. Co je pro mě dovolená? Mojí prací je Německo, můj národ, jeho budoucnost, budoucnost jeho dětí. Nepožaduji tedy od nikoho jiného více, než požaduji sám od sebe, nebo co jsem sám připraven udělat.

Vrátit úder v ten pravý okamžik

Já vím, že moji staří členové strany představují jádro tohoto hnutí a že ve vzpomínce na první krvavé oběti, které jsme přinesli, kráčí příkladně v cestě národa a že se k nim připojují statisíce a miliony nacionálněsocialistických funkcionářů, členů strany, příslušníků připojených svazů. Společný pochod všech našich mužů SA a SS, pochod mužů Pracovní fronty, pochod mužů Říšské pracovní služby atd.; zkrátka celý nacionálněsocialistický německý národ. To je dnes to úžasné, že již nestojíme sami v poušti jako kazatelé, jak sem to kdysi zažil já, nýbrž že každé slovo, které vyslovíme směrem do národa, se dnes setká s tisícinásobnou ozvěnou. A když se protivník domnívá, že nás něčím obměkčí, tak se mýlí. Nehne se mnou, abych sešel z cesty za svým cílem. Přijde hodina, kdy vrátím úder a pak i s úrokem a úrokem z úroku.

Vzpomínáte si na dobu, kdy jsme jako členové strany museli dbát na to, abychom nepřekročili rámec legality. Jak často za mnou přicházeli členové strany a říkali: »Vůdce« – tehdy mi také ještě říkali »šéfe« nebo říkali také »Adolfe Hitlere, proč nemůžeme vrátit úder? Proč si to musíme nechat líbit?« Musel jsem je tehdy roky nutit chovat se tak, aby neohrozili naši legalitu. Tehdy jsem také s těžkým srdcem musel vyloučit z hnutí ty členy strany, kteří si mysleli, že nemohou tohoto rozkazu uposlechnout. Rok co rok, než přišla hodina, kdy jsem je mohl zavolat zpět.

Tak je tomu i dnes. Musím kolikrát po měsíce něčemu přihlížet. Nemyslete si, že mi to nerve srdce, když slyším o těch leteckých útocích. Víte, že jsem to dlouho nechtěl udělat. Například na Paříž jsem nenechal svrhnout jednu jedinou bombu. Než jsme zaútočili na Varšavu, tak jsem na ně pětkrát směřoval výzvu, aby se vzdali. Prosil jsem, aby byly ženy a děti poslány pryč. Ani náš vyjednavač nebyl přijat. Vše bylo odmítnuto a teprve potom jsem se rozhodl učinit to, co je v souladu se všemi válečnými zákony. Když začala Anglie bombardovat naše města, tak jsem nejdříve tři a půl měsíce vyčkával. Již tehdy byli mnozí, kteří se ptali: »Proč jim neodpovídáme? Proč nemůžeme vrátit úder?« Byli jsme již na to dost silní, abychom to udělali. Čekal jsem v domnění, že se ještě přeci vrátí zdravý rozum. Ale nevrátil se. Věřte mi, dnes je to jiné. Já si to všechno dobře pamatuji. Oni to tam na druhé straně ještě pocítí, že německý duch vynalézavosti nespal, a dostanou takovou odpověď, že jim z toho půjde hlava kolem.

A již dříve jsem to musel lidem párkrát říci: To, že delší čas nemluvím, neznamená, že jsem ztratil hlas, nýbrž to znamená, že jsem řečnění nepovažoval za nutné. I dnes je tomu tak. Co mám dnes říkat? Dnes mluví konec konců fronta. Všechno ostatní je omílání slov. Jen ve výjimečných případech se chci ujmout slova. Neboť řeč fronty je velmi výjimečná řeč, která tak jako tak zavazuje každého jednotlivého Němce. Kdo čte hlášení naší branné moci a nepřihlásí se fanaticky ke svému národu, když neustále slyší o nespočtu hrdinských činů, tomu není ani řečněním pomoci. A cizina? Pro cizinu stejně nehovořím. Nikdy jsem nehovořil pro cizinu. Já hovořím jen ke svému německému lidu. Jestli mě u toho cizina poslouchá nebo ne, je mi úplně jedno. Když pan Roosevelt říká, že neslyší mé projevy, tak mohu jen říci: Já ale nepronáším projevy pro pana Roosevelta. Jednou mi poslal své bláboly telegramem a já mu na to dal zdvořilou odpověď. Ale jinak se s panem Rooseveltem nebavím. S ním hovořím jen jedním instrumentem, kterým se dnes dá ještě hovořit, a tento instrument hovoří dostatečně jasně a hlasitě. Jinak hovořím jen ve výjimečných případech k hnutí a ke svému vlastnímu německému lidu. A všechno, co takovým projevem mohu říci, je vždy jen jedno:

Myslete bezpodmínečně, muž a žena, jen na to, že v této válce se rozhoduje bytí a nebytí našeho národa. A když to pochopíte, tak bude každá vaše myšlenka, každé vaše jednání pro naše Německo vždy modlitbou!

(Zdroj: Adolf Hitler: Projevy. Překlad Pavel Kamas. Brno: Guidemedia 2012. ISBN 978-80-905310-1-7)