Po celá 70 a 80. léta však kolovala v opisech povídka, která nesměla vyjít v oficiálních souborech. Jmenovala se Běh Prahou aneb Jak můj tatínek byl a zase nebyl komunistou. Nepředpokládám, že byste ji, kdokoli z vás, kdo se zajímáte o svět kolem sebe, neznali. Chci ji jen v současných souvislostech znovu připomenout a oživit. I proto se v tomto cyklu většinou odborně laděných knih uchyluji z textu prozaickému, protože jeho aktuálnost je až drtivá.

Jestliže Otu Pavla (skrze postavu jeho tatínka) přiměla k napsání Běhu Prahou farizejská proměna tehdejšího (poúnorového) režimu, již stačilo jen pár let, aby v ní vyvřely zase všechny staré předsudky a nenávisti vůči jinakosti, tehdy židovské, dnešní nenávist živená uměle v naší společnosti má velice podobný charakter: svalnatá politická rétorika těch, kdo se chtějí navzdory žel stále ještě dosti mlčenlivému odporu většiny občanů ujmout moci bez ohledu na výsledky voleb, přinášejí stejné důsledky: ostrakizaci, vylučování myšlenek a osob z veřejného diskursu, obviňování bez důkazu, hromadící se sprostotu v mediální i politické praxi. Hulvátský hluk lhářů má přehlušit slušný a korektní protihlas pochybujících. Avšak, jak víme, jen pochybnost byla vždy hybnou silou cesty vpřed. Jen to stálo mnoho obětí. Na životech, na myšlenkách, na důvěře lidí v možnost spravedlivějšího uspořádání věcí obecných. Říkáme tomu dnes demokracie a tomu slovu dobře rozumíme. Vyjadřuje svaté právo každého promluvit, má-li co říci, a právo i povinnost ostatních vyslechnout jej a posoudit, co říká, vlastním rozumem. „Ti druzí“ však přilepili slovu demokracie přívlastek „liberální“ a pod jeho vlajkou dnes vnucují své neomylné pravdy na všechny strany, počínaje dětmi nejmenšími a spoléhaje pak hlavně na mladé lidi s nadšením, avšak bez zkušenosti a často i soudnosti. To však není generační problém. Ti mladí jsou zneužíváni do rolí užitečných idiotů, jak to prý kdysi nazval trefně Lenin. Jsou to ty předvoje, které vydláždí hladkou cestu mocichtivých ke korytům, k nimž je nepustily zatím ještě demokratické volby. Leč všeho do času.

Připomínám tu Pavlovu povídku proto, abychom si uvědomili, že nic na světě nikdy není poprvé, vše má své historické paralely, a pokud se justiční zločiny 50. let zdůvodňovaly rasovým původem, dnešní třídní boj je založen na příkladu názorů a postojů. Platí znovu to staré známé: kdo nejde s námi, jde proti nám.

Čtěme tedy Otu Pavla s mrazením v zádech nejen jako svědectví o včerejšku, ale především jako metaforu dneška.

BĚH PRAHOU