Vážení kolegové,

oslovení snad netřeba vysvětlovat. Jsme v tom všichni až po uši. Berní úřad nás má všechny v hrsti, malé velké, tlusté tenké, všichni skládáme účty z toho, co jsme si dovolili vlastní prací vydělat, a dáváme z toho tomu úřadu náležitý díl, aby měl úřad z čeho žít, protože na rozdíl od nás ostatních nic neprodukuje, jen kontroluje, zda jsme mu včas a náležitě zaplatili. Inu to je úděl moderní společnosti. Spotřebovává na svou vlastní existenci horu peněz. Někdy je to víc, než dokážou občané vydělat a odevzdat, pak vzniká deficit případně státní bankrot. A protože nic takového si nepřejeme, platíme. Zvednou se daně, zase platíme. Zavedou se progresivní daně, většiny se to nedotkne a menšina bude reptat, ale v podstatě zase všichni zaplatí.  On vám už stát vysvětlí, že je to pro vaše dobro. Musíme přece ze společných peněz kupovat (předražené) zdravotnictví, (podmáznuté) vojenské dodávky, (neschopné) politiky. Prý se tak budeme cítit bezpečněji. Nu, nevím. A když nevím, platím, abych neměl oplétačky. Dělá to tak skoro každý. U nás Čechů to tak většinou bývá. Proti větrným mlýnům nebojujeme. Raději zalezeme do své ulity, pustíme si státotvornou televizi nebo podvratný internet a čekáme, až bude líp.

Obvykle si namluvíme, že s našimi daněmi se sice zachází nerozumně a rozhazovačně, ale přece jen se za ně aspoň někde trochu pracuje, i když s výsledky chatrnými. Co si ale počít, když se nepracuje? A to už měsíce, soustavně a programově? Například na pražském magistrátu. Už 10. listopadu loňského roku všechna média do světa troubila tu děsuplnou zprávu: „Pražská koalice definitivně padla. Vyjednávání začínají od nuly“. Zástupce jedné strany řekl: „Je to regulérní rozvod“, zástupce jiné strany zase „Koaliční smlouva je mrtvá.“ Inu, jasné slovo. Rozešli se politici tří stran, kteří se beztoho většinu času, po který seděli ve svých funkcích od voleb na podzim 2014, jen nedůstojně tahali jak ratlíci o ohryzanou kost. Jejich rozchod byl už mnoho měsíců otázkou času. Jenomže co nastalo dál: Jeden by řekl, že když není vláda, nelze vládnout, a to ani na úrovni města, zejména když to město má roční rozpočet jako středně velké ministerstvo. Také by řekl, že snad politici, kteří se ve volbách tolik snažili získat hlas a slibovali voličům hory doly zlaté parohy, a kterak se ve veřejném voličově zájmu samou pílí přetrhnou, budou se nyní snažit co nejrychleji slepit vládu novou, aby bylo možné vládnout. Ne lidem, ale těm miliardám v rozpočtu, za které se má cosi dít pro lidi. Jenomže ouha. Dva měsíce uplynuly a vláda stále není. Před kamerami defilují staré známé i nové méně známé tváře politiků, kteří alibisticky přehazují horký knedlík nedohody – lépe: neschopnosti a také neochoty dohodnout se na čemkoli – na ty druhé. Takže se nevládne. Tedy nepracuje.