Vážení kolegové,
oslovení snad netřeba vysvětlovat. Jsme v tom všichni až po uši. Berní úřad nás má všechny v hrsti, malé velké, tlusté tenké, všichni skládáme účty z toho, co jsme si dovolili vlastní prací vydělat, a dáváme z toho tomu úřadu náležitý díl, aby měl úřad z čeho žít, protože na rozdíl od nás ostatních nic neprodukuje, jen kontroluje, zda jsme mu včas a náležitě zaplatili. Inu to je úděl moderní společnosti. Spotřebovává na svou vlastní existenci horu peněz. Někdy je to víc, než dokážou občané vydělat a odevzdat, pak vzniká deficit případně státní bankrot. A protože nic takového si nepřejeme, platíme. Zvednou se daně, zase platíme. Zavedou se progresivní daně, většiny se to nedotkne a menšina bude reptat, ale v podstatě zase všichni zaplatí. On vám už stát vysvětlí, že je to pro vaše dobro. Musíme přece ze společných peněz kupovat (předražené) zdravotnictví, (podmáznuté) vojenské dodávky, (neschopné) politiky. Prý se tak budeme cítit bezpečněji. Nu, nevím. A když nevím, platím, abych neměl oplétačky. Dělá to tak skoro každý. U nás Čechů to tak většinou bývá. Proti větrným mlýnům nebojujeme. Raději zalezeme do své ulity, pustíme si státotvornou televizi nebo podvratný internet a čekáme, až bude líp.
Obvykle si namluvíme, že s našimi daněmi se sice zachází nerozumně a rozhazovačně, ale přece jen se za ně aspoň někde trochu pracuje, i když s výsledky chatrnými. Co si ale počít, když se nepracuje? A to už měsíce, soustavně a programově? Například na pražském magistrátu. Už 10. listopadu loňského roku všechna média do světa troubila tu děsuplnou zprávu: „Pražská koalice definitivně padla. Vyjednávání začínají od nuly“. Zástupce jedné strany řekl: „Je to regulérní rozvod“, zástupce jiné strany zase „Koaliční smlouva je mrtvá.“ Inu, jasné slovo. Rozešli se politici tří stran, kteří se beztoho většinu času, po který seděli ve svých funkcích od voleb na podzim 2014, jen nedůstojně tahali jak ratlíci o ohryzanou kost. Jejich rozchod byl už mnoho měsíců otázkou času. Jenomže co nastalo dál: Jeden by řekl, že když není vláda, nelze vládnout, a to ani na úrovni města, zejména když to město má roční rozpočet jako středně velké ministerstvo. Také by řekl, že snad politici, kteří se ve volbách tolik snažili získat hlas a slibovali voličům hory doly zlaté parohy, a kterak se ve veřejném voličově zájmu samou pílí přetrhnou, budou se nyní snažit co nejrychleji slepit vládu novou, aby bylo možné vládnout. Ne lidem, ale těm miliardám v rozpočtu, za které se má cosi dít pro lidi. Jenomže ouha. Dva měsíce uplynuly a vláda stále není. Před kamerami defilují staré známé i nové méně známé tváře politiků, kteří alibisticky přehazují horký knedlík nedohody – lépe: neschopnosti a také neochoty dohodnout se na čemkoli – na ty druhé. Takže se nevládne. Tedy nepracuje.
Dobrá. I to se dá pochopit. Může být, že jsme si prostě na magistrát zvolili špatné lidi, že jsme neodhadli míru jejich totální nevhodnosti k veřejné službě, a teď sklízíme vlastní setbu. Jenomže má to háček. Kdysi se říkalo, a to platí napříč dějinami, režim nerežim, že „kdo nepracuje, ať nejí“. Moderně řečeno: nebere mzdu.
Mzda je odměna za práci, nikoli za nepráci. A hádejte: berou naši nevládnoucí potentáti mzdu i dnes, kdy nevládnou? Můžete jednou… A v tom je problém. Z našich daní jsou hrazeny tučné pašalíky lidí, kteří nedělají to, k čemu byli zvoleni a o co se notabene sami dobrovolně a velmi usilovně přihlásili. To není správné. To pak může kdejaký otrapa z lavičky pod Petřínem přijít s napřaženou dlaní: vždyť nic nedělám, tak plaťte. Když tamtěm, tak proč ne mně?
Bývaly v dějinách dva pěkné zvyky. Za antiky bývala veřejná funkce funkcí čestnou. Ti, kdo se chtěli podílet na rozhodování, přijímali tuto roli jako službu obci, ne jako trafiku. Proč se k tomu nevrátit? Představte si, jak by prořídly zástupy neschopných a líných kariéristů zaplňujících volební lístky. A jak by ušetřila státní kasa na platech všech těch marnivých a často zbytečných funkcionářů.
A druhý zvyk je poněkud mladší a poněkud méně noblesní. Bývalo zvykem, když se Pražanům konšelé znelíbili tak, že už to nešlo dál, že byli vyházeni z oken.
Defenestrace se tomu říkalo. V dnešním civilizovaném světě by se to asi dalo nahradit prostým vyhnáním ze dveří úřadu bez možnosti návratu. Jenomže Pražané už nejsou to, co bývali. Vidí, co se děje, či spíše neděje, na jejich magistrátu, a přesto cvakají. Ne zubama, nýbrž penízky do erární kasičky. Aby bylo za co dělat, či spíše nedělat, to, čemu se na úřadě říká práce a co by mělo být – ach ta naivita – službou občanovi.
A tak to berte, milí kolegové, daňoví poplatníci, snad jako povzdech jednoho z vás, snad jako inspiraci. Jak kdesi napsal Josef Kainar, „oceánu stačí kapka, a už je ho příliš“. Ono se jednou to ucho utrhne. Buďmež připraveni.
Petr Žantovský
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
