Vážený pane kolego,
promiňte to familiérní oslovení, ale myslím to dobře. Jednak jsme oba původní a dlouho vykonávanou profesí novináři, jednak jsme oba v jistém okamžiku přišli s tím, že novinařina je v našich zemích dělána poněkud nakřivo, a proto by bylo třeba ji vytáhnout z bažiny propagandy a manipulací a vrátit zpátky k jejímu pravému úkolu a účelu: popisovat realitu a poskytovat prostor čtenáři, posluchači, divákovi, aby si z toho vyvodil vlastní názor na ni. Oba jsme za to byli z novinářského prostředí docela nevlídně vypoklonkováni. A oba jsme pokračovali ještě jen o to důsledněji a bez falešných skrupulí v hledání příčin té nemoci, která postihuje většinu novinářské obce a kterou jste vy v titulu jedné své knihy nazval velmi přesně: arogance. Je to už více než 5 let, co u nás tato Vaše kniha vyšla v českém překladu.
Byl jste sedmadvacet let reportérem jedné z největších amerických televizních stanic CBS. Jak sám píšete, patřil jste ke generaci, která přišla do žurnalistiky v 50. - 60. letech s cílem zlepšit, či dokonce spasit svět. Na okraj také podotýkáte, že jste nikdy nevolil republikánského kandidáta na presidenta USA. Těžko vás tedy označit za novináře konzervativního, pravicově orientovaného či alespoň stranícího politické pravici. Prostě jste se snažil dostát tomu, co jste považoval v žurnalistice za hlavní: podávat co možná nestranný obraz světa kolem nás, zprostředkovávat informace a jejich souvislosti tak, aby si divák či obecně příjemce mediálních sdělení dokázal utvořit svůj vlastní pohled na události a jejich aktéry.
Zdálo by se, že to jsou samozřejmé věci. Že nic většího od novinařiny nechceme ani dnes, než aby pokud možno bez jednostrannosti a dezinformací zobrazovala svět, v němž žijeme, a tím nám i usnadňovala orientaci v něm. Proto si kupujeme noviny, posloucháme rádio, sledujeme televizi, a čím dál víc také internet. Chceme být informováni, nikoli vedeni. Chceme znát fakta, ne poučky a návody, jak co chápat a jak se kdy zachovat. Od novinařiny zkrátka očekáváme službu, kterou si jinde nekoupíme.
Tak je to v demokratickém systému. Totalita využívá média k šíření propagandy a dezinformací, které mají občana životem vést, jeho svobodu usměrnit a omezit, nikoli naopak rozšiřovat a zpestřovat. Což je – či měla by být - role médií v zemích demokratických.
Působíte ve Spojených státech, označovaných za kolébku a hájemství demokracie a svobody. Přesto jste velice tvrdě narazil, když jste upozornil veřejnost na to, že její svoboda je omezována, usměrňována, deformována – díky médiím a novinářům. Po čtvrtstoletí práce na obrazovce jste si začal stále silněji uvědomovat, že jste součástí velké mašinérie na výrobu polopravdy. Namísto toho, abyste v pohodlí vyčkal regulérního odchodu do výslužby a užíval si vydobytých pozic špičkově placené mediální celebrity, pustil jste se do boje s větrnými mlýny. Totiž s novinářským cechem. Na základě jedné očividně zkreslené televizní reportáže jste napsal pro deník Wall Street Journal kritický článek, v němž jste popsal, jakými metodami dochází v televizním zpravodajství k manipulaci divákem. Na první pohled nešlo o žádnou bombu. Prostě jeden novinář popsal některé chyby, jichž se jeho branže dopouští. S dobrým úmyslem svému cechu prospět, ne jej poškodit. Patrně jste ani ve snu neočekával tak bouřlivou reakci, jaká následovala. Nedocenil jste totiž jeden velice významný fenomén, a to je nedůtklivost a samolibost žurnalistické branže, namyšlenost a nedotknutelnost jejích celebrit, a krvelačná pomstychtivost, jíž je vystaven ten, kdo si dovolí žurnalisty a žurnalistiku kritizovat.
V první Vaší knížce na to téma, která vyšla česky pod názvem Jak novináři manipulují, jste razil pojem „liberální předpojatost“. Tady je třeba učinit důležitou vsuvku.
Mluví-li Američan o liberálním pojetí, liberální politice, myslí pojetí a politiku levicovou, reprezentovanou v USA demokraty. Konzervativci představují pravicové politické koncepty. V našem prostředí, kde se před časem usadilo standardní pravolevé uspořádání politické scény (pravda, v posledních dvojích volbách zase trochu čeřené vstupem různých nových hnutí a stran s nečitelným ideovým záběrem), by tedy na místě slova liberální stálo slovo levicový, nebo socialistický.
Oč Vám při psaní šlo, popisujete těmito slovy: „Hodlám odhalit kulturu zapírání ve společnosti. Mám v úmyslu zabývat se tlaky, které umlčují rozdílné názory. Proč je tak těžké pro dobré a čestné novináře vystoupit a na problém poukázat? Hodlám se zabývat stále vzrůstající mocí nátlakových skupin uvnitř redakcí, které prosazují politickou korektnost, nebo jinými slovy, autoritářský liberalismus. Chci vypátrat, jak liberální ideologie prostupuje nejen televizní a rozhlasové společnosti a přední noviny, ale i novinářské fakulty, které produkují další generace předních reportérů. Chci se zaměřit na to, jak se celý ten zatracený systém odmítá upřímně podívat sám na sebe.“ Jako byste žil v Česku a psal to právě o něm.
Probíráte se jednotlivými fenomény amerického veřejného diskursu a nacházíte projevy neobjektivity a zaujatosti novinářů. Velmi názorně to ukazujete na uplatňování rozdílného metru, což je jedna z nejprimitivnějších manipulačních technik. Setkáváme se s ní zejména tam, kde novináři hodnotí veřejné osobnosti – na jedné straně s přehnanou oslavností, na druhé straně s přezíravostí a odsudkem. Asi není třeba dodávat, že ani pro jeden ani pro druhý postoj přitom nenacházíme jiné než emocionální (či skrytě profánní) důvody.
Také jste se otevřeně vymezil vůči falešné, avšak čím dál masověji uplatňované politické korektnosti. Ta se samozřejmě v severní Americe týká hlavně etnických menšin, tradičně především černochů, či Afroameričanů, chcete-li. A podobně jako k etnickým menšinám, i k sexuálním minoritám se politicky korektní intelektuál musí chovat paternalisticky, a to i tehdy, když přitom deformuje skutečnost a překračuje rámec novinářské profesní etiky. Představte si, u nás na to asi brzy budeme mít dokonce i zákon!
Politickou korektnost a jiné popisované manipulační techniky označujete za projev jistého druhu intelektuální choroby, která bují především v prostředí dominantních médií, v metropolích, tam, kde je snadné získat, třebas i mylný dojem vlastní velikosti, důležitosti a moci. Asi není třeba příliš zdůrazňovat, že jste na svou upřímnost namířenou do vlastních novinářských řad doplatil nejprve utlumením možností a aktivit v rámci Vaší televize, a poté i vynuceným odchodem z ní.
Jenomže obraz, jaký jste poskytl americké žurnalistice, je sice nelichotivý, ale ve své podstatě léčivý a tedy životně potřebný.
Při sledování našich médií mě často napadá, jak bychom nějakého toho Goldberga potřebovali i my. Mívám totiž poslední dobou velmi neblahé pocity, když sleduji, jak někteří novináři jiné novináře dehonestují, dávají jim nálepky typu „služebník Kremlu“ a vědomě tím vyhrazují prostor svobody slova jen pro sebe, nikoli pro druhé. Měli bychom se vrátit k poučení, které jste přinesl před lety: Tam, kde se prosazuje svoboda jednoho na úkor svobody druhého, končí demokracie.
V úctě Váš čtenář
Petr Žantovský
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
