Petr Žantovský: Otevřený dopis Josephu Overtonovi

Popsal jste, jak se zdánlivě nenápadně, ale o to neodbytněji prolínají nové interpretace starých a dávno již veřejností určitým zaběhlým způsobem vstřebaných fenoménů. Jak pro společnost původně naprosto cizí myšlenky mohou být vyneseny ze smetiště veřejného opovržení, oprášeny a nakonec prosazeny do právního systému. Jak tento proces prochází skrze jednotlivá „okna“ této proměny veřejného názoru na věc: od původního odmítavého - až v jeho úplný opak. A to, dodejme, se souběžně získávaným veřejným souhlasem, aniž by kdo z takto manipulovaných měl pocit, že je na něm pácháno intelektuální či etické násilí. A protože „Overtonova okna“ jsou stále aktuální a v politické praxi kolem nás stále přítomnější, popišme si – spolu s Vámi a Vašimi, často víc než výstižnými slovy – jak celý ten orwellovský „danse macabre“ vlastně funguje.

Podle „Overtonova okna“ existuje pro každou myšlenku nebo společenský problém tzv. okno možností. V rámci něj lze nebo nelze o myšlence široce diskutovat, otevřeně ji podporovat, propagovat a snažit se ji ukotvit legislativně. „Okno“ se posouvá ze stádia „nemyslitelného“, tzn. veřejné morálce úplně cizího a zcela zavrženého, do stádia „aktuální politiky“, tj. stává se široce posuzovatelným, masově přijímaným „faktem“ nakonec fixovaným v zákonech. Nejedná se přitom o prosté vymývání mozků, jak ho známe z běžné propagandy: technologie je mnohem delikátnější. Postupná systémová aplikace je efektivní proto, že jí pomáhá nenápadnost jejího působení na společnost, která se stává její obětí.

Rozeberme si na jednom příkladu, jak začíná společnost krok za krokem nejprve s diskusí o něčem původně nepřijatelném, posléze to považuje za reálné, dokonce vhodné, a nakonec se s novou realitou podepřenou zákonem smiřuje a stává se obráncem věci kdysi naprosto nepředstavitelné. Řekněme třeba kanibalismus, tj. myšlenku legalizovat právo občanů na pojídání jeden druhého. Všem je jasné, že dnes zatím není možnost propagovat kanibalismus, protože se společnost postaví proti. To znamená, že problém legalizace kanibalismu se nachází v nulovém stadiu „okna možností“ a podle Vaší teorie ji lze označit za „nemyslitelnou“. Model nám ukáže, jak ono „nemyslitelné“ bude realizováno, projde-li všechny fáze „oken možností“. Přičemž je dobré mít na paměti, že jde o technologii, která umožňuje legalizovat naprosto jakoukoliv myšlenku.

Téma kanibalismu je společnosti zatím ještě nepříjemné a zcela nepřijatelné. Uvažovat na toto téma není žádoucí ani v médiích, ani ve slušné společnosti. Zatím je to jev nemyslitelný, absurdní a zakázaný. První pohyb „okna“ má za cíl přesunout téma kanibalismu z oblasti radikálního do oblasti možného. Argumenty zní jasně a líbivě: Vždyť máme svobodu slova, tak proč bychom nesměli pohovořit právě o kanibalismu? Vše je dovoleno studovat a vše mohou vědci zkoumat: neexistují pro ně tabuizovaná témata. Proto se s pomocí médií svolá etnologické sympozium třeba na téma „exotické rituály polynéských domorodců“. Na něm se bude diskutovat o historii tohoto tématu, budou uskutečněny pokusy představit si ho z vědeckého úhlu pohledu. A tím dostaneme o kanibalismu hodnověrné informace. Nyní tedy už lze říci: Vidíte, ukázalo se, že o lidojedství lze hovořit věcně a přitom zůstávat v rámci vědecké slušnosti. A je to: „okno“ se posunulo. Je zajištěn přechod od vyhraněně negativního postoje společnosti ke vztahu mnohem pozitivnějšímu. Téma bylo uvedeno do oběhu, tabu se desakralizovalo a jednoznačnost problému byla zbourána.

Pozor, přichází první skutečný zálud: Současně s onou „vědeckou“ debatou se musí někde objevit nějaké „společenství radikálních kanibalů“. Nevadí, bude-li aktivní pouze na internetu, neboť takových lidojedů si určitě všimnou a budou je citovat ve všech hlavních médiích. Tyto zrůdy, třebaže vytvořené zcela virtuálně, jsou nezbytné k vytvoření obrazu radikální hrozby. A tato hrozba se postaví do kontrapozice vůči jinému strašáku - „fašistům, vyzývajícím upalovat na hranicích takové, jako jsou oni“. Je vytvořen obraz „nedobrých kanibalů“.

V následujícím kroku se „okno“ posunuje dále a téma kanibalismu se přesunuje z radikální oblasti do oblasti možného. V tomto stádiu pokračujeme v citacích „vědců“. Přece se nemůžeme odvracet od vědeckých znalostí o lidožroutech. Každý, kdo odmítne na toto téma diskutovat, musí být ocejchován jako svatoušek a pokrytec. Dále je nutné, aby bylo pro kanibaly vymyšleno mírnější označení, aby se fašisté všeho druhu neodvažovali věšet na jinak myslící devianty nálepku „Ka“. Pozor! Vytvoření eufemismu je velmi důležitý moment a pro legalizaci nemyslitelného je tato změna pojmenování dle receptů politické korektnosti nutná. Pojem kanibalismus již neexistuje. Bude zaměněn třeba na antropofagii. Nicméně i tento výraz bude brzy nahrazen ještě jednou, protože i toto označení bude považováno za urážlivé. Cílem vymýšlení nových pojmů je odvedení pozornosti od podstaty problému, snaha odtrhnout formu slova od jeho obsahu - a zbavit se tak zároveň svých ideologických odpůrců. Kanibalismus se změní na antropofagii, a poté třeba na antropofilii. Ostatně něco podobného vidíme už dnes: bojůvky plešatých neonacistů masově provozující v ulicích či fotbalových hřištích trestný čin výtržnictví, poškozování cizí věci, často ublížení na zdraví atd., jsou v našich médiích soustavně, a jistě ne náhodou, označovány za „radikály“, stejně jako třeba příslušníci Islámského státu. Pojmu „radikál“ byla přisouzena role skrývat skutečné činy, jichž se „radikálové“ dopouštějí, pod neutrálně vyhlížející etiketu.

Souběžně s hrou na jména probíhá vytvoření podpůrného precedentu - historického, mytologického, nebo jen vymyšleného, co je však hlavní - zdánlivě legitimního – a legitimizujícího. Bude objeven nebo vymyšlen „důkaz“ toho, že antropofilie může být v podstatě uzákoněna. Mohou padat takovéto věty: „Vzpomínáte si na legendu o obětavé matce, jež napojila žízní umírající děti vlastní krví?“ „Známe přece historii antických bohů, kteří pojídali všechny po sobě, i u Římanů to bylo normální!“ „A co křesťané, kteří dosud rituálně pijí krev a jí maso svého boha.“ Hlavním úkolem této etapy je alespoň částečně vyloučit pojídání lidí z trestního postihu. A to nejméně jednou v nějakém historickém okamžiku.

Poté, co je poskytnut legitimní precedent, je možné posunout „okno“ z oblasti možného do oblasti racionálního. V této etapě je rozmělnění a relativizace problému završena. Začínáme slyšet následující teze: „Touha je u lidí geneticky zakódována, spočívá v lidské podstatě“. „Někdy je nezbytné sníst člověka, protože existují nepřekonatelné okolnosti“. „Přece existují lidé, kteří si přejí, aby je snědli“. „Antropofilové byli vyprovokováni!“ „Svobodný člověk má právo se rozhodnout, co má sníst“. „Neskrývejte informace, ať každý ví, kdo je kdo - antropofil nebo antropofob“. „Je vůbec v antropofilii něco škodlivého? Škodlivost není prokázána“.

V povědomí veřejnosti se uměle vytvoří, „bitevní pole“ a na obou stranách se vynoří radikální příznivci a radikální odpůrci kanibalismu. Skutečné nepřátele, tj. normální lidi, kteří nechtějí být lhostejní k porušení tabu lidojedství, se snaží zařadit mezi radikální strašáky a nepřátele. Role těchto strašáků spočívá v aktivním vytváření obrazu šílených psychopatů - agresivních, fašizujících nepřátel antropofagie, vyzývajících upálit zaživa lidožrouty (obdobně Židy, komunisty nebo černochy). Přítomnost v médiích je zajištěna všem vyjmenovaným, kromě skutečných odpůrců legalizace. Sami tzv. ?ntropofilové zůstávají jakoby v „ohrožené oblasti intelektu a vědy“, odkud se vším patosem „zdravého rozumu a lidskosti“ odsuzují „fašisty všeho druhu“. „Vědci“ a novináři v této fázi dokazují, že se lidstvo v průběhu své historie čas od času pojídalo navzájem - a že je to tedy normální. Nyní je možné téma antropofilie přesunout z oblasti racionální do kategorie populární. „Okno“ se posunuje dále dopředu.

Nyní je nutno pozitivní publicitu kanibalismu podpořit populárním obsahem, vhodnými historickými a mytologickými osobnostmi a podle možností i těmi současnými, mediálními. Antropofilie začne masivně pronikat do aktuálních zpráv a talkshow. Lidé jsou pojídáni v nových filmech, v textech písní a videoklipech. Jeden z triků popularizace se nazývá Rozhlédněte se kolem sebe! - Copak jste netušili, že jeden známý skladatel je… antropofil? I jeden známý polský scénárista byl po celý život antropofilem a dokonce byl za to stíhán. Mimochodem, jak se vám líbí nový klip Lady Gaga „Eat me, baby“? atd.

Další efektivní způsob je vést o problému časté, avšak prázdné rozhovory na úrovni informačních operátorů (novinářů, vedoucích televizního vysílání, veřejných aktivistů…). Ti ovšem vyloučí z diskuze skutečné odborníky.

V okamžiku, kdy se už všichni začnou nudit a diskuse o daném problému zajde do slepé uličky, přichází vybraný profesionál a říká: „Pánové, ve skutečnosti je všechno úplně jinak. A nejde ani tak o tamto, ale o toto“ – a určuje směr a tendenci, která se řídí posunem „okna“. Příkladně: k ospravedlnění zastánců legalizace se využívá metoda zlidšťování zločinců pomocí formování jejich pozitivního obrazu: „Jsou to tvůrčí lidé. Snědl svou ženu. No a co?“ „Oni opravdu milují své oběti. Jíst, znamená milovat!“ „Antropofilové jsou sami obětí, jejich život je k tomu donutil“. Nedivme se, až se objeví v nějaké televizní talkshow tohle: „Budeme vám vyprávět tragický příběh lásky! Chtěl jí sníst! I ona chtěla totéž! Kdo jsme my, abychom je soudili? Možná je to láska? Kdo jste vy, abyste stáli v cestě lásce?“

Dostáváme se k páté fázi pohybu „okna“. Téma je připraveno na možnost přesunout je z kategorie populární do sféry aktuální politiky. Začíná příprava právního rámce. Lobistické skupiny vystupují ze stínu. Jsou publikovány sociologické průzkumy prokazující údajně vysoké procento zastánců legalizace kanibalismu. Politici začínají s pokusem veřejně se vyjádřit na téma zákonodárného ukotvení tohoto tématu. Do veřejného vědomí zavádějí nové dogma „zákaz pojídání lidí je zakázán“. Společnost je už zlomena. Jsou přijaty zákony, změněny normy lidské existence, téma se dostává do škol…

Vážený pane, napsal jste, že Vaše „okno“ má šanci vlastně pouze v tolerantní společnosti. Jenomže tato bezbřehá tolerance často zbavuje společnost nejen ideálů, ale v důsledku toho všech hodnot, především vědomí jasného dělítka mezi dobrem a zlem. Vše je dovoleno. Neexistuje tabu. Neexistuje nic svatého. Sama diskuse o posvátnosti je zakázána. Namísto toho zde svůj „tanec smrti“ předvádí takzvaná „svoboda slova“, která byla přeměněna na povinnost jedněch mlčet, když druzí – vyvolení – mluví, ať už o čemkoli. Je to jen svoboda souhlasit. Ale je to ještě svoboda?

To je otázka, kterou si kladu nad Vašimi „okny“. A z odpovědí, které se mi vnucují, mi vůbec není dobře.

V úctě Váš

Petr Žantovský