Petr Žantovský: Otevřený dopis Paulo Coelhovi

25.02.2016 9:41

Možná ve stránkách knihy Rukopis nalezený v Akkonu slyším, jak se říká, trávu růst, ale jako by mnoho z napsaného měly slyšet spíš naše dnešní uši. Jsme totiž také v obležení, jen doba plynoucí okolo vypadá trochu jinak.

Petr Žantovský: Otevřený dopis Paulo Coelhovi
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

Vážený Mistře,

já vím, to oslovení zní trochu pateticky, spisovatelům se Mistře obyčejně neříká, ještě tak operním zpěvákům nebo malířům (dokonce někdy i těm, co malují jen pokoje). Jenomže Váš život a Vaše psaní je prostě svébytný majstrštyk. A každému, co jeho jest.

Než jste se stal nejslavnějším brazilským spisovatelem všech dob, musel jste za své psaní docela tvrdě zabojovat, prý jste dokonce byl párkrát zavřen v blázinci, protože Vaši rodiče se domnívali, že Vás elektrošoky zbaví nežádoucí touhy po psaní. Debutoval jste až v pětatřiceti, předtím jste se protloukal jako novinář, dokonce textař v pop music. I nějaké ty preparáty v množství větším než malém prošly Vaším tělem i duší. Inu, každý se nějak hledá, že…

Když Vám bylo čtyřicet, vystřelil jste k literárnímu nebi jak raketa s románem Alchymista. Od té doby drtíte v průměru jednou ročně nebo ob dva roky novou knihu a už nikdo (kromě závistivých, ale na těch nesejde) nepochybuje, že jste žijícím klasikem. Vrátil jste jihoamerickou prózu na výsluní. Tam, kde pobývali před Vámi tací autoři jako Jorge Luis Borges, Gabriel García Márquez, Julio Cortázar či Alejo Carpentier. A vrátil jste tím do světové literatury tu nenapodobitelnou magičnost, která tolik odlišuje vás – Iberoameričany – od těch nudně věcných či sebevědomě se naparujících Yankees. Vždyť i nejlepší severoameričtí autoři byli takříkajíc „odjinud“ – Bernard Malamud, Philip Roth, Joseph Heller, Saul Bellow a mnozí další, to byli přece Židé, a jací! Nebo Jack Kerouac s francouzskými kořeny či Kurt Vonnegut s německými. Bane, státy severně od Mexika žijí ve své kultuře z přivandrovalých géniů, kdežto vy, potomci starodávných indiánských šamanů, prorostlí conquistadorskými geny, dobře víte, že život je kouzlo, které se holt nemusí vždy povést, ale tím nepozbývá své magie a nadpozemskosti. Tohle vědomí vám všem i

Vám osobně dodává moudrost. A taky jistotu: máte se, oč opřít. Proto se tak často vracíte ke kořenům všeho důležitého.

Tuhle jsem příkladně zakopl o Vaši knihu Rukopis nalezený v Akkonu. Pojednává o předvečeru útoku křižáků na Jeruzalémské království, Akkon je to město, které muslimům vzdorovalo nejdéle. Symbolicky otevíráte příběh právě na průsečíku tří civilizací, když píšete, že máme rok 1099 podle křesťanského kalendáře, 4859 podle židovského a 492 podle muslimského počítání věků.  A v tomto drobném detailu je i klíč k té knize, vlastně mravoučnému kázání učence Kopta k jeruzalémským obráncům. Kopt podává svá vysvětlení věčných věcí: co je strach a odvaha, krása a milost, soulad a spor. Možná ve Vašich stránkách slyším, jak se říká, trávu růst, ale jako by mnoho z napsaného měly slyšet spíš naše dnešní uši. Jsme totiž také v obležení, jen doba plynoucí okolo vypadá trochu jinak, ale mnoho jiných rozdílů nenajdete. A protože umění, a nadto literatura, se nemá vyprávět, dovolím si dát teď slovo Vám, či Vašemu Koptovi. Třeba se najdou nějací, kdo Vám a jemu budou chvíli naslouchat:

„Když prohrajeme bitvu nebo ztratíme vše, o čem jsme mysleli, že to vlastníme, způsobí nám to chvíle žalu. Jakmile však ty pominou, objevíme dosud nepoznanou sílu, která je v každém z nás, sílu, jež nás překvapí a posílí naši sebeúctu. Rozhlédneme se kolem a řekneme si: ,Přežil jsem´. A těšíme se vlastními slovy. Jen ti, kdo tuto sílu nepoznají, řeknou: ,Prohrál jsem´. A propadnou smutku. Jiní, třebaže trpí kvůli porážce a jsou ponižováni nepravdami, které o nich vítězové šíří, dovolí si prolít pár slz, ale nikdy se nebudou litovat. Vědí, že boj byl jen přerušen a oni jsou nyní ve výhodě. A přijde den, kdy stanou na prahu dalšího boje. Strach přetrvává, oni však musí jednat  - nebo navždy zůstanou ležet na zemi. Vstanou a postaví se soupeři, pamětlivi utrpení, které prožili a které už prožívat nechtějí. 

Předchozí porážka je nutí tentokrát zvítězit, nechtějí totiž znovu zakoušet tytéž bolesti. A jestliže nezvítězí tentokrát, zvítězí příště. A když ne příště, tedy později. 

Nejhorší není klesnout, nejhorší je zůstat na zemi. Poražený je jen ten, kdo to vzdá. Všichni ostatní jsou vítězové.“

Děkuji Vám, Mistře!

Petr Žantovský

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV

Tomio Okamura byl položen dotaz

Fakt si myslíte, že jsou Ukrajinci nacisti?

Proto, že se brání a brání svou zem nebo proč? Vy byste ČR nebránil, kdyby bylo potřeba? A nejsou Ukrajinci spíš hrdinové?

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Ivo Strejček: Lídr se nevolí…

12:26 Ivo Strejček: Lídr se nevolí…

Dnes nepíšu glosu. O smrti se glosy nepíší. Dnes chci ještě několika svými řádky vzpomenout na Mirka…