Nakonec jsem zvolil to oslovení, jež svrchu psáno. Jednak vyjadřuje úctu k povolání nad jiné důstojnému a potřebnému, i když to v našich časech tak nevypadá, avšak příprava lidí pro život vzděláváním je – bez ohledu na čas či politický režim – poslání, k němuž se ne každý hodí a ne každý je za něj ochoten zaplatit byť zlomek toho, co jste nakonec zaplatil vy. Vás totiž mocní Vaší doby za Vaše učitelování nechali zemřít. Odsoudili Vás za to, že jste „kazil mládež“, jak říkali. Tedy zlepšoval lidi vstupující do života. Jenomže mocní se v nich (nejspíš právem) báli konkurence, třásli se strachem o své vysezené pašalíky, a ve Vás tím pádem viděli strůjce svého budoucího pádu. A protože nedokázali vésti s Vámi polemiku, nestačili na Váš rozhled a Vaši moudrost, užili prostředku, který je mocnému vždy nejblíže po ruce, totiž násilí. To je konec konců známá historie.
A protože jste jaksi nestihl zapsat (možná ani nechtěl, co já vím) své myšlenky v čase, jejž jste věnoval vzdělávání druhých, zapsali je za Vás jiní, třeba Platón. Sepsal Obranu Sókratovu ve formě Vašeho monologu, v němž účtujete s těmi, kdo Vás odsoudili, a loučíte se s těmi, na které jste myslel s odpovědností náležící učiteli, vzdělavateli. Říkáte tam: „Co bude dále, o tom se mi chce dáti vám věštbu, vám, kteří jste mě odsoudili. Pravím tedy vám, mužové, kteří jste mi vzali život, že na vás přijde trest hned po mé smrti, a to mnohem těžší, než je ten, kterým jste mi vzali život. Vy jste to totiž udělali v domnění, že se zbavíte nutnosti podrobovat zkoušce svůj život, ale dopadne vám to, jak já soudím, právě naopak. Ještě více bude těch, kteří vás budou zkoušet - já jsem je nyní zdržoval a vy jste to nepozorovali - a budou tím obtížnější, čím jsou mladší, a vy se budete tím více horšiti. Neboť jestliže se domníváte, že zabíjením lidí zabráníte, aby vám někdo nevyčítal, že nesprávně žijete, neuvažujete dobře. Tento způsob zbavovati se soudců není totiž ani dobře možný ani krásný, ale onen je i nejkrásnější i nejsnazší: Neumlčovat jiných, nýbrž zařizovati sám sebe, aby byl člověk co nejlepší.“
Zbavovat se těch, kdo říkají nepříjemné, nepohodlné pravdy, které narušují klid a vyžadují odpovědí, argumentů, polemik, to je na první pohled snadné. Uměli to za časů Sókratových, umíme to i v časech našich. Nesmýšlíte a nemluvíte tak, jak se smýšlet a mluvit smí a má, jak smýšlí či aspoň mluví skoro všichni (buď z přesvědčení, nebo proto, aby se nelišili a měli klid, zapadli do zástupu), jste trestáni. Ignorancí, dehonestací, zákazy, vyobcováním. To v první, ještě relativně snesitelné vlně. Když se tomu ale ostatní nepostaví, přijde další vlna, a ta bude už o řád důraznější. Nositele a preceptory nepohodlných myšlenek bude moc vyhazovat z práce, zavírat, možná dokonce věšet. Máme i takové revoluční tradice v zemi české. Zatím jsme v té první fázi. Říkáš, co se nemá, tedy tě umlčíme. Dá ti slovo někdo jiný, dostaneš možnost říkat to své, co se nám nelíbí, znectíme tedy nejen tebe, ale celý ten prostor, platformu. Třeba webové médium, to je dnes moderně na ráně.
Svoboda myšlení, která se díky internetu rozhostila vůkol, překáží těm, kdo by rádi ovládali druhé pomocí předepsaných pravd. Jenže už to nejde tak jednoduše. Zakázané rádio je možné rušit, zakázané tiskoviny pálit, ale síť je už z definice celosvětová, a tak ta svoboda holt vždycky odněkud vykoukne. Jedny dveře se zavřou a jiné jsou obratem vybourány do zdi hned vedle. Nemají to diktátoři myšlenek dnes právě snadné. Vyrostlo jim příliš mnoho digitálních žáků Sókratových.
Abych to uzavřel, vážený učiteli, Vám je přisuzován i tento citát: „Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých, a demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, a cizinci budou chtít práva občanů, a demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce, a demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie anebo oligarchie. “ Najdete ty věty na každém druhém svobodném webu. Lidé dneška si ty věty přeložili do současné řeči a náramně jim rozumí. Co na tom, že jste ty věty nejspíš nevyslovil Vy, ale někdo jiný, ve Vašich stopách. Mluví za nás dnes, naši zkušenost a naše obavy. Učil jste kdysi, že je důležité vážit si své svobody a své důstojnosti a umět si je bránit. Zdá se mi, že je čím dál víc těch, kdo už se to učí. Máte hodně následníků. Takže se Vás nezbavili, ti Vaši, ve Vaší době. Předali Vás do časů příštích, i těch našich. A tím prohráli svou při s dějinami, stejně, jako ji prohrají ti naši.
V plné úctě
Petr Žantovský
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
