Petr Žantovský: Otevřený dopis T. G. Masarykovi

Už jsme si zvykli, že si Vaše jméno a Váš odkaz přisvojuje každý, komu libo. Vy se nemůžete bránit, a i kdybyste mohl, co byste zmohl? Naše dnešní mediální sebranka by Vás semlela ve svém masomlejnku na kaši a prodala Vás jako suvenýr – vedle bábušek a čepic z umělé kožešiny na Karlově mostě turistům z Číny. Předtím by Vás ale přišpendlili na svou vlastní vlajku hned pod heslo „pravda a láska vítězí…“ – je to skoro, jako to Vaše, ale přece to není ono. Když dva dělají totéž, není to totéž. I když ten jeden by tak strašně moc chtěl, že…

Mnozí Vaši kritikové říkají, že Vaše cíle a hodnoty byly neurčité, mlhavé, neměly nic společného s realitou. Ale odpovídá to skutečnosti? Pohleďme na desatero takových hodnot a cílů, které Vám byly svaté. Pak možná zvíme víc.

1. „Braňte pravdu“. Heslo Husovo, ale i Vaše. Ve jménu pravdy jste bojoval v kauze Rukopisů i v kauze Žida Hilsnera, moc fangličkářských souvěrců Vám ve své době ani jeden z těch bojů do stáda nepřivedl. Přesto pro Vás asi byla důležitější ta pravda, i když ne vždy příjemná a bezbolestná. Ovšem kamže s pravdou dnes. Má neslušivý úbor propagandy, jest nám vnucována, zabydluje se v našich hlavách a vymítá z nich domnělého démona soudnosti. A vrchnost tomu tleská. Špatně by se Vám asi dnes prezidentovalo, jen co je pravda, v tom čase svaté nepravdy a pramálo líbivého žonglování s bezživotím lidstva.

2. „Buďte uvědomělý národ“. I takovou větu lze u Vás číst. Co to ale znamená? „Pěstovat národní historii a filozofii. Neboť bez historické paměti není národa“. No ale dnes? Kampak s národem – to je slovo stoky, žumpa nemodernosti. Příkaz dne: zapomeňte. Vzpomínka na cokoli před dneškem se tresce. Protože jen jedinec item národ bez paměti je tak snadno manipulovatelný, jemu se hodí kost – a hryzej zbytky po těch dobrodincích, kteří za tebe vše rozhodnou.

3. „Pečujte o velikost malého národa“. Nu, to je totéž v bleděmodrém. „Jděte klidně svou vlastní cestou. I malý národ může být kulturně vyspělý a šťastný a hrdý“. Baže. „Bude-li každý z vás z křemene, je celý národ z kvádrů“, štkal pateticky Neruda, a věru že měl recht. Inu – spisovatel. Ten to vidí z výšky. Ale jiný spisovatel, ten s heslem o „pravdě a lásce“, o mnoho let později nás učil: nevažme si sami sebe, jsme malí, bezvýznamní, musíme se držet sukně, německé, americké, jakékoli, jež si o to řekne dostatečně nahlas. A zřejmě mu nemálo z dnešních naslouchalo pilně. Je-li slovo národ slovem sprostým, pak vědomí národa malého je spíše bezvědomím. Jenomže až ten národ, jakkoli malý, zapudíme, zatratíme, vygumujeme, co pak nám zbyde? Jen ta cizí sukeň a naše otrocké přidržování se.

4. „Vyznávejte ideál humanity“ (lidství, člověčenství), který je zde od dob reformace a renesance. Nepropadejte individualismu, utilitarismu, pesimismu, nehledejte nadčlověka. Zachovávejte staré přikázání lásky k bližnímu. Co nemáš ty rád, nečiň druhému. Pustá teorie. Dnes jsme každý sám za sebe. Božstvem je hyperkonzum, zážitky se kupují v příslušné agentuře, těšíme i bojíme se na povel. K tomu druhého netřeba.

5. „Ctěte volnost (svobodu) a bratrství (solidaritu)“. Svoboda ovšem bez odpovědnosti je lichá. Hledejte spravedlnost. Jenomže: Spravedlnost je iluze, cár papíru, trhací kalendář. Svoboda vymírá jak nosorožec bílý a solidarita je slovo z antikvariátu, podobně jako nevolnictví: kdo nechce, nezná ho.

6. „Važte si svobody a samostatnosti státu, kterou jsme vybojovali v 1. válce světové. Važte si hrdinství legionářů, nadšení Sokolů, važte si těch, kteří pracují obětavě a nezištně pro blaho národa.“ A je to tu zase: jaká samostatnost, jaká svoboda, jaký národ? Nepotřebujeme samostatnost a tedy ani vlastní stát, je-li nám vládnuto odjinud. Nepotřebujeme svobodu, když se nám smrskla do práva souhlasit

7. „Mějte na paměti naše ,Prohlášení nezávislosti´ a jeho principy. Stát budiž republikou, bude mít demokratický parlament, zaručí svobodu svědomí, projevu a shromažďování, zrušeny budou šlechtické výsady a tituly, bude provedena odluka církve od státu…“ A dnes? Státní idea není. K čemu také, když stát jako výraz národní soudržnosti jsme poslali na hanbu? Máme jen stát jako úřad, jako přerozdělovače toho, co z nás formou více či méně nemravných daní vytahal, a teď to rozdává podle úřednické (zlo)vůle těm, od nichž si chce koupit leda voličské hlasy. Místo ideje státu máme pastelkovné, porodné, pohřebné, korumpují se celé sociální skupiny – armáda, policie, kdokoli, jen aby vládnoucí menažerie nachytala do svých sítí další duše ochotné mlčky vhodit do urny ten správný hlas. I proto se rozdaly miliardy církvím, dokonce i těm, které v době, kdy se na církevním znárodňovalo, zdaleka ještě neexistovaly. Novináři se klaní před kašpárky ozdobenými šlechtickými tituly, nezkoumajíce aristokratičnost jejich ducha a činu, nikoli jen slov. Slova nic neváží, avšak namnoze převažují.

8. „Zajímejte se o vývoj v Evropě a ve světě. Státy se spojují, integrují. Dbejte o to, aby se tak dálo na principech rovnosti. ,Já pán, ty pán´ “ No ano, myšlenky k pozlacení. Ale od jejich vyslovení k jejich uskutečnění je dál než kdykoli dříve. Vstupovali jsme do Evropské unie s důvěrou, že bude znamenat svobodu pohybu a podnikání. Dnes znamená nesvobodu všeho. Ani vystoupit z ní nesmíme.

9. „Dbejte o kulturu slova. Věnujte pozornost literatuře a umění. Vděčíme jim za povznesení národa. Nejsou tu pro zábavu, ale pro zušlechtění. Přinášejí prožitek lidského údělu.“ Prima. Jakýže prožitek z lidského údělu nás provází? Postmoderní rozkývání a zpochybnění všech hodnot, z celého étosu francouzské revoluce zbylo jen to „égalité“. Zatímco „liberté“ a „fraternité“ je na smetišti dějin. Přičemž rovností se ohánějí především ti, kdo chtějí svoje práva postavit na bezprávnosti ostatních. Jak to psal dlouho po Vás Orwell: všechna zvířata jsou si rovna, jen některá jsou si rovnější? Tak to je. Onen lidský úděl se dnes měří počtem komiksových přestřelek, hollywoodsky načinčaných veletoků krve, spermatu a prázdných slov. Zase ta slova: Princi: co to čtete? Slova, slova…

10. „Starejte se o školu a učitele. Ať vedou žáky v duchu přirozeného vlastenectví, které se projevuje činy, ne slovy (sic!). Výchova má směřovat k rozumné a odpovědné správě věcí veřejných. Ať vedou k úctě k ideálům individuální i národní mravnosti, ať pěstují lásku k hodnotám, k poznání pravdy, ať rozvíjejí smysl pro krásu a umění.“ Chcete se dnes státi veřejným maňáskem? Buďte učitelem.

Takže, suma sumárum, všechny ty krásné představy a cíle, co se dají dohledat ve Vašem odkazu, by – zdá se – nepotřebovaly doplňku. Všechny jsou v platnosti, stejně jako desatero ukazuje cestu i bezvěrci, rozhodne-li se tak. Máte vlastně štěstí, pane prezidente, že jste žil před stovkou let. Dnes by Vás za tyhle nemoderní názory ukamenovali na pranýři z novinových titulků a politických frází. Vždyť jaká vlast, jaký národ, jaká hrdost, jaká svoboda? Dostal byste etiketu xenofoba, nácka – případně komouše, tak jako tak veřejného nepřítele. V učebnici dějepisu byste se nedostal ani do poznámek pod čarou. Psal byste hořké glosy na internet, ale i tam by si Vás našli a náležitě před očima slepé veřejnosti zpolíčkovali. Protože nic z toho, co jste vyslovil, a my to tu dnes jenom s úctou připomněli, nepatřilo jen té době Vaší, dávno odešlé. Patří to době naší neméně. A tím je to nebezpečné. A tím je to věčné.

S díkem

Petr Žantovský

P. S.

Děkuji též prof. Stanislavě Kučerové, která sestavila podklad pro toto desatero a vypustila jej do nového – internetového – života. Poskytla mi inspiraci nejen pro tento dopis.