Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem. Díl 19 - Kuponová revoluce | ParlamentniListy.cz

Oč jde? Před pětadvaceti lety, 18. května 1992, začalo první kolo tzv. kuponové privatizace. Naplno a vlastně teprve doopravdy tím odstartoval proces transformace dříve plnostátního vlastnictví veškerých „výrobních prostředků“ do nové formy vlastnictví, která měla nejvíce společných prvků s vlastnictvím soukromým.

Že to od samého počátku nebylo výhradně individuální soukromé vlastnictví, že se privatizace státních firem zúčastňovaly rozmanité fondy či korporace, netřeba vysvětlovat. Důvod byl jasný: v soukromých rukou v té době bylo pramálo faktických finančních prostředků, kterými by bylo možno uhradit cenu odprodávaných státních podniků. Proto se mohly tehdy zvolit jen dvě cesty – přímý prodej celých firem do zahraničních rukou – to se uskutečnilo např. v mladoboleslavské Škodě, nebo převod podílů v jednotlivých firmách v kupony, takové „pseudoakcie“, které mohl za jednorázovou úhradu víceméně formální částky 1000 Kč investovat každý dospělý občan. A nutně bylo lze předpokládat, že tato akce je nejen bezprecedentní – v takovém rozsahu neproběhla nikdy a nikde na světě, ale také přinese určitou formu sdružování podnikatelských projektů, nápadů a zájmů. Z toho pak vzešly privatizační fondy, které pak začaly obhospodařovat velké díly privatizovaného státního majetku. A opět – tyto fondy a jiné organizace formálně zastupující skutečné vlastníky podílových listin na privatizovaných majetcích, měly logickou tendenci vybrat od drobných DIKů jejich malé podíly, centralizovat je pod svá křídla a zahájit skutečný akciový trh. Teprve v tom okamžiku byl odstartován skutečný kapitalismus v Čechách. Mimochodem: kuponovou privatizaci v Československu připravili zejména politici a ekonomové vzešlí z řad Prognostického ústavu ČSAV. Za hlavní autory jsou označováni Dušan Tříska, Tomáš Ježek a Václav Klaus.

Je na místě připomenout několik hlavních čísel: První vlna kupónové privatizace se uskutečnila v ČSFR v roce 1992 (5 kol od května do prosince), druhá vlna v České republice roku 1994 (6 kol od března do prosince). V každé vlně si každý dospělý občan mohl zakoupit kupónovou knížku za 35 Kč a k ní známku za 1000 Kč. Kuponová knížka obsahovala 10 kuponů po 100 bodech. Tím se stal DIKem neboli „držitelem investičních kupónů“. Každá vlna privatizace se skládala z několika navazujících kol, v každém kole mohl DIK pomocí kupónů uplatnit poptávku po vybraných akciích v kursu stanoveném pro příslušné kolo, současně uplatňovaly od druhého kola poptávku i investiční fondy. Pokud poptávka nepřevyšovala nabídku, akcie byly zájemcům v zaknihované formě připsány na účet ve Středisku cenných papírů a zbytek akcií příslušné společnosti postoupil do dalších kola. Pokud poptávka převyšovala nabídku, zájemcům nebyly akcie příslušné společnosti připsány a postoupily všechny do dalšího kola. Zbytek akcií po posledním kole zůstal Fondu národního majetku.

Celkem byly do obou vln dány podniky o celkovém jmění 367,5 miliard Kčs/Kč (některé zdroje udávají až 679 miliard). První vlny se zúčastnilo 77 % a druhé vlny 74 % oprávněných občanů. První vlny se účastnilo 264 investičních fondů, jimž občané svěřili 71,8 % z investovaných bodů.

Druhé vlny se zúčastnilo 353 investičních fondů a DIKové jim svěřili 64 % z investovaných bodů. V prvním kole bylo privatizováno 1491 podniků s celkovou účetní hodnotou 277,7 miliardy Kčs, ve druhé vlně 861 podniků v celkové účetní hodnotě 149,3 miliard Kč. Účetní hodnota nabízeného majetku byla v první vlně 35 535 korun na jednoho DIKa a ve druhé vlně 25 160 korun.

Mimochodem: kupónovou metodou bylo privatizováno kolem 1800 podniků, standardními metodami (přímým prodejem dle privatizačního projektu stávajícího managementu nebo zájemce zvenčí) asi 14 000 podniků, v tom není zahrnuta tzv. malá privatizace ani restituce. Podle dobové zprávy České národní banky a RM – Systému ještě v roce 2006 vlastnil v průměru každý desátý člověk v ČR akcie z kupónové privatizace.

Když říkám, že šlo o start transformace státní ekonomiky v ekonomiku volné tržní soutěže soukromých vlastníků, je třeba zdůraznit, že samotná kuponová operace byla ve své podstatě ještě velmi socialistická, měřící každému DIKovi stejným metrem a dávající mu stejné šance do budoucna. Jak se jich pak kdo (ne)chopil, bylo už jen na něm samotném. Jistě, že řada dnešních nářků na kuponovou privatizaci pochází z řad těch, kdo se v ní nedokázali orientovat a případně obohatit, prostě proto, že jejich způsob uvažování odpovídal předchozímu, nikoli nastupujícímu ekonomickému řádu. Na tom není nic zlého. Jen je třeba vědět, že sama kuponová privatizace nebyla ničím zlovolným a – jak občas slýcháme – předem připravenou zlodějnou. Byla to nejméně špatná cesta ze všech velmi riskantních způsobů, jak obrovským státním majetkům najít privátní vlastníky, kteří by je rozvíjeli, a nenechávali stagnovat, jak se v 80. let, v éře uvadající plánovité ekonomiky namnoze dělo.

Svým způsobem to vidíme i dnes na západě. Nadstátní a nadnárodní korporace vlastně čelí podobné stagnační vlně, jako státní podniky za Jakeše. Tím, že v čele těch firem jsou najatí manažeři, mající jen malý nebo žádný přímý vlastnický vztah ke spravovaným majetkům, jejich reálná motivace na jejich pozvednutí není taková, jako když máte něco opravdu vlastního. Teprve vlastnictví buduje odpovědnost. Místodržitelství a námezdní práce, byť ve špičkových pozicích, posiluje jen stagnaci a snahu obelhat skutečné vlastníky, popřípadě je i soustavně okrádat. Dnešní krize kapitalismu není krize systému, nýbrž krize jeho korporátního (maligního) bujení.

O tom všem jsme samozřejmě před čtvrtstoletím, stojíce s růžovými knížkami DIKů na poště u přepážky, většinou neměli nejmenší ponětí. Kuponová privatizace byla povětšinou vnímána jako naděje a příslib. A kdo dnes z politických důvodů říká opak, vědomě lže, nebo u toho nebyl.

Druhá cesta, kterou se dalo jít, a mnozí na to dodnes poukazují, vedla k přímému převodu státního vlastnictví do rukou podnikatelských subjektů již existujících. Takové zde ovšem nebyly, mohlo jít tedy v zásadě jen o uchazeče ze zahraničí. To byla právě ona Škoda Mladá Boleslav, kterou s velkou pompou za dvě padesát předal do rukou Volkswagenu tehdejší český premiér, někdejší ortodoxní komunista, poté OH-nuťák, dnes (prý) křesťanský demokrat Petr Pithart, který wolfsburským přidal – věru křesťansky – návdavkem ještě mnohaleté daňové prázdniny. Dal tedy naše „rodinné zlato“ významné německé firmě, čímž ukončil druhdy slavnou autonomii mladoboleslavské projekce i produkce. Z Boleslavi vyjížděla světově unikátní auta typu 1000 MB nebo dvojdvéřová, na svou dobu velice originální verze MBX, která předběhla většinu evropské kreativity v daném oboru v 60. letech – o minulosti ještě starší ani nemluvě. Po laskavém předání Škodovky Němcům se tu začala vyrábět bachratá napodobenina VW Passatu, ze Škodovky se stal víceméně montážní závod, a teprve po letech se zdejší produkce prosadila na světovém trhu, ale hlavně kvůli velmi slušným cenám. Proč? Protože pracovní síla je tu pořád ještě mnohem levnější, než ve Wolfsburgu, a jistě mnohem kvalifikovanější, než třeba v Albánii.

Tak přesně to je odvrácená strana mince zvané kuponová privatizace. Jistě, že neproběhla ve všech svých aspektech ideálně, jistě se na ni nalepila spousta šejdířů, někteří z nich se mezitím stali i ministry české vlády a dodnes moralizují Čechy, co mají a nemají dělat, a co si smějí a nesmějí myslet. Kdyby takový M. Kocáb popravdě popsal historii fondu Trend, byl by to jistě bestseller.

Nicméně nic na světě není ideální. Kuponová privatizace také nebyla ideální. Ale byl to konkrétní krok jasným směrem. V tom směru se stále nacházíme, ačkoli nám do cesty kladou čím dál větší překážky rozmanití moralisté, ale i úředníci, eurobyrokrati a jiní vyžírkové, kteří nikdy nic nevymysleli a nikdy nic neudělali, protože by riskovali, že se dopustí chyby. Každý čin má totiž v sobě svá rizika. „Pachatelé“ české kuponovky, i přes ta rizika, svůj čin vykonali. A tím – navzdory všemu – vstoupili do dějin.

Petr Žantovský