Název Deep Throat nesl pornografický film z roku 1972, který prolomil do té doby obvyklé formální šablony platné pro tento žánr – obsahoval relativně propracovaný dějový scénář, samotná kopulace postav nebyla jediným prvkem díla, ale jakousi pravidelnou estetickou tečkou za každou peripetií. Film pořídli jeho tvůrci za nějakých 25 tisíc dolarů, ale jeho výnos byl podstatně vyšší – víc než půl miliardy. Tomu se také může říkat s trochou ironie „americký sen“.
Byl to patrně také tento dobově frekventovaný opus, který posloužil jako inspirace pro Marka Felta, zástupce ředitele FBI, který odstartoval touž dobou, přesně před 45 roky, docela jiné drama. Právě jím dodávané informace umožnily redaktorům deníku The Washington Post Carlu Bernsteinovi a Bobu Woodwardovi rozjet aféru, která stála u historicky prvního a zatím posledního dokonaného impeachmentu, tedy vynuceného odstoupení presidenta USA.
Pro historické připomenutí - první impeachment byl vykonstruován vůči Lincolnovu nástupci Andrewu Johnsonovi roku 1868 (šlo tehdy o finální dějství vlivového přetlačování konfederalistů a unionistů krátce po skončení občanské války (1861-65). Vůči Johnsonovi nebyl ani nalezen a dokonce ani vymyšlen žádný zákonný důvod, proč jej z funkce prezidenta odstranit, a přece díky dobové atmosféře zvítězil v té při o jediný hlas, patřící navíc „jižanovi“, senátorovi Edmundu Rossovi.
Jiný impeachment si ještě pamatujeme. Měl odpudivou podobu zalhaného spermatu Billa Clintona na prádle stážistky Lewinské, a jak trapně začal, tak trapně dlouho se táhl – až neméně trapně zmizel do ztracena. To už však nebyla ani politická strkaná, jen upocená postmoderní fackovačka na pavlači Bílého domu.
Ten jediný impeachment, který vedl k rezignaci prezidenta, konkrétně Richarda Nixona, vzešel právě z „hlubokého hrdla“, neboli od státního úředníka Marka Felta – skrze ambiciózní žurnalisty, kteří za to poté sklidili všechno možné i nemožné ceny a na filmovém plátně jim tříoscarově dali podobu Robert Redford a Dustin Hoffman. Oč tedy šlo v oné „aféře Watergate“, vydávané za největší ostudu moderní americké politiky?
Navečer 17. června 1972 došlo nejdříve k anonymnímu (sic!) telefonátu z protější části komplexu Watergate, že se v sídle Demokratické strany svítí baterkami. Přivolaná policie tam nalezla pět mužů. Byli to zčásti bývalí agenti CIA Virgilio González, Bernard Barker, James W. McCord, Jr., Eugenio Martínez a Frank Sturgis. Všech pět bylo obviněno z loupeže a pokusu o nastražení odposlechů. V lednu 1973 byli shledáni vinnými. Po rozsáhlém vyšetřování se prokázala jejich spojitost s republikánským Výborem pro znovuzvolení prezidenta Nixona. Jeden z pěti odsouzených lupičů, McCord, napsal v březnu 1973 dopis vrchnímu soudci případu Johnu J. Siricovi, v němž se přiznal, že jednal na nátlak z vyšších míst, konkrétně podle rozkazů bývalého generálního prokurátora a - šéfa Výboru pro znovuzvolení prezidenta Nixona Johna N. Mitchella.
29. září 1972 byla odhalena skutečnost, že šéf Výboru Mitchell spravoval tajný republikánský fond, ze kterého byly financovány akce na zdiskreditování Demokratické strany. Následně FBI (všimněme si, Federální úřad vyšetřování zde vstupuje do děje zdaleka nikoli naposled, jeho stín se nakonec ukáže jako přinejmenším jeden z leitmotivů celé aféry) prohlásil, že vloupání do centra Demokratů ve Watergate bylo součástí rozsáhlého spiknutí Výboru za znovuzvolení prezidenta Nixona na pošpinění Demokratické strany pomocí špionáže a sabotáží. I přesto byl Richard Nixon 7. listopadu znovuzvolen prezidentem Spojených států.
Události ale zdaleka nekončily, Na jaře následujícího roku se prokázalo, že v určitých místnostech Bílého domu jsou instalovány odposlechy. Jednoduchou úvahou vznikla teze, že prezident Nixon si nahrával své rozhovory se svými hosty. Což sice není nic moc hezkého, ale je to zcela normální. Činí to tak všichni opravdu důležití politici světa, možná dokonce i řada těch zcela nedůležitých (co by asi ukázala důkladná „rozborka“ Strakovy akademie, že…?) Nicméně tyto nahrávky se nakonec ukázaly být klíčovými. Na jedné z nich byl zaznamenán sám Nixon, kterak měl souhlasit s plánem svého spolupracovníka na utajení jeho vědomé účasti na aféře Watergate. Od tohoto objevu byl k Nixonově rezignaci už jen slepičí krok, konkrétně tři dny. Po nich Nixon – ještě předtím, než mohl začít skutečný oficiální impeachment, oznámil svůj odchod.
Tato historie je dostatečně známá. Do studentů žurnalistiky je vtloukána jako příklad neohroženého a statečného profesionálního výkonu Bernsteina a Woodwarda, liberální politologové na aféře demonstrují proradnost amerických republikánů, a jisté je i to, že Watergate se stala symbolem důvodu, proč neinvestovat příliš důvěry v metody vrcholné politiky jako takové. Asi nemá smysl k tomu nic moc dodávat.
Ale jedno přece. Mark Felt, ono „hluboké hrdlo“, stín muže předávající v podzemních garážích novinářům z The Washington Post kompromateriály na Nixona, bývá občas nazýván průkopníkem „whistleblowingu“, tedy vyzrazení a zveřejnění interních úředních informací s cílem dosíci nápravy věcí veřejných. Toto označení ale s Feltem nemá pranic společného. Jeho důvody byly mnohem prostší a s láskou k dobru mají málo společného. Felt byl totiž dlouho náměstkem zakladatele a nejdéle sloužícího ředitele FBI J. Edgara Hoovera (ve funkci 1936–72). Jak sám jen nedlouho před svým skonem (zemřel v roce 2008), kdy teprve odtajnil svou identitu jakožto „hlubokého hrdla“, přiznal, že velice, leč marně, usiloval o to stát se Hooverovým nástupcem v čele FBI. Proto jeho nenávist plynoucí z nenaplněné ambice našla logický cíl: toho, kdo jmenuje muže do čela FBI – presidenta USA. Tedy Nixona.
Jak se říká, nic lidského nám nebudiž cizí. Jen nepropadejme iluzi, že události typu Watergate jsou vedeny z čistých pohnutek a mají nějaké kladné hrdiny. A mějme to na dobré paměti i dnes, kdy zase jiní, noví američtí politikové vyslovují ono svůdné slovo „impeachment“ a ukazují na Donalda Trumpa. Jediné, co dosáhnou, je svého enormního a jinak těžko dosažitelného zviditelnění. Kdo kdy – až do těchto dní – slyšel o kalifornském poslanci Bradu Shermanovi, který Trumpův impeachment požaduje? Inu, zahájil svých 15 minut slávy.
Petr Žantovský
Psali jsme:
autor: PV
