Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem Díl 27 - Není to za námi

17. 7. 2017 19:05

Za normálních okolností by nejspíše toto výročí proběhlo bez sebemenší pozornosti širší veřejnosti. Jenomže dnes neprožíváme tzv. normální okolnosti, a tak je připomínka toho výročí plně na místě. 18. července 1925 vyšla poprvé kniha Adolfa Hitlera Mein Kampf (Můj boj).

Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem Díl 27 - Není to za námi
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

Je to tedy už bezmála století, které nás dělí od toho okamžiku, jehož historickou důležitost si ani tehdy asi nikdo neuvědomoval. Nikdo – kromě samotného autora. Kdo tu knihu četl (od roku 2000 je k dispozici i české vydání), a kdo ji četl bez chybného a nebezpečně zjednodušujícího předsudku, že se jedná „jen“ o dílo šíleného zločince, které netřeba dnes studovat, protože „to přece už je za námi“, nevyhne se několika zatraceně mrazivým závěrům.

Předně: Mein Kampf nepochybně sepsal pomatenec, věřící ve vlastní vyvolenost k tomu, aby dovedl Německo k ovládnutí světa. Text je prošpikován Hitlerovými komplexy méněcennosti, neuspokojenými ambicemi, přebíjenými chorobnou představou o autorově výjimečnosti, ale také strašlivou mírou nenávisti ke všemu, co si vzal na mušku. Především samozřejmě vůči Židům, které viní ze všeho zla, které se snad kdy v dějinách událo, ale také marxistickým levičákům, tehdy se vyskytujícím zejména u sociálních demokratů. Mix rasového a ideologického dehonestování by však nemusel nabrat tak obludných důsledků, kdyby – a v tom je ta kniha doopravdy nebezpečná – nebyl opřen o velmi propracovaný systém. Ta kniha je přesným, detailním – a do detailu uskutečněným návodem na příštích deset politických let. Najdete v ní všechno, co se v Německu a v souvislosti s Německem stalo. Němci dovolili realizovat Hitlerovi jeho chorobné představy o Třetí říši nejen proto, že měl své charisma, zejména jako táborový řečník, nebo proto, že uspokojoval zájmy strategického průmyslu, jehož zisky z budoucích válečných dodávek byly nepochybně jedním z hlavních motorů Hitlerova růstu. Hitler si tou knihou (přesněji: myšlenkami z ní, neboť těžko lze předpokládat, že by 350tistránkový, stylisticky krajně neobratný a de facto skoro nečitelný spis dokázal přelouskat masový čtenář) získal Němce proto, že jim předložil jasná a snadno pochopitelná vysvětlení a jednoduché odpovědi na jejich složité otázky a dosavadní zkušenosti.

Německo mělo ve „výmarském“ období, jehož plodem je i Hitlerova kniha a ideologie, značné obtíže plynoucí z poválečného uspořádání. Němci ve své většině nikdy nepřekousli smlouvu z Versailles, zabrané Porůří, degradaci z pozice evropské (ještě na tradiční aristokracii a armádě postavené) supervelmoci v domnělý (ať už pravdivý, či nepravdivý) důvod všech problémů tehdejší Evropy. V této, hospodářskou krizí posílené atmosféře přišel Hitler se svým „hnutím“, jak nacionálně-socialistickou politickou praxi nazývá, a navzdory tomu, že se mohl zpočátku jevit jako hysterický křikloun z bezvýznamné minipartaje, vcelku rychle z něj byl fenomén, předseda vlády, lev salónů a nejstrašnější masový vrah světových dějin.

Mimochodem, nic nemohlo Hitlerovi pomoci víc, než to, že po tzv. “pivním puči“ (1923) jej na dva roky zavřeli a jeho stranu úředně zakázali. On sám se vrátil z internace bezmála se svatozáří a strana povstala znovu, silnější a nezadržitelnější.

Mein Kampf, a to je absolutně nezbytné vědět pro to, abychom mu porozuměli, je především do poslední nitky radikální nesmlouvavou polemikou s parlamentarismem. Nic (snad kromě Židů a marxistů) se Hitlerovi nehnusilo víc, než právě parlamentní (tedy relativně demokratické, pluralitní, mnohostranné) uspořádání. Proto proti němu postavil fenomén jediné strany – nejen jako sdružení sdílející společný světonázor – teutonské předurčení ke světovládě, a uznávající jeden princip, totiž vůdcovství, postavené právě na předurčenosti, ale především jako organizace k uskutečnění této formy elitářského vládnutí. Zopakujme si to slovo: Hitlerova vláda byla vládou elit. Byly to ale „elity“, které uznal, jmenoval a do mocných pozic postavil právě Hitler. Nebyly zpravidla žádným etalonem vzdělanosti – sám Hitler se mnohokrát ve své knize vypisuje z upřímného odporu vůči formálnímu vzdělání (nepochybně je důvodem jeho fatální nedostatek u něj samého). Tyto „elity“ neprošly žádným volebním bojem, neměly konkurenty, jediným měřítkem byl Hitler. Však také je příznačné, že nikde v celém Mein Kampfu nenajdete jedinou podstatnější zmínku o tom, jak se má Německo, naplňující nacionálně - socialistický způsob života, zachovat v případě Hitlerova nebytí. Jako by sám Hitler počítal se svou nesmrtelností. Proto byla Třetí říše „věčná“, „tisíciletá“. Časový horizont budoucnosti se odsouval, protože bylo nutno plnit úkoly dneška, ne zítřka nebo času ještě vzdálenějšího.

Nuže, co vlastně Hitler vyčítal parlamentu? Čtěme:  „U všech stran takzvaného občanského zaměření se při politickém zápase jedná ve skutečnosti o pouhou rvačku o parlamentní křesla, přičemž postoje a zásady se házejí přes palubu jako zbytečný balast. Tomu jsou přizpůsobeny i jejich programy a poměř ování jejich sily. Chybí jim ona velká magnetická přitažlivost, kterou široká masa následuje pod naléhavým dojmem velký ch a vynikajících myšlenek, přesvědčující síla bezpodmínečné víry, snoubící se s fanatickým odhodláním k boji.“

Jaký je na to podle Hitlera recept?

Na státní formě, armádě a úřednících spočívala celková kouzelná síla a moc staré Říše. To byly v první řadě příčiny vlastnosti, která dnešnímu státu zcela schází. Totiž státní autorita! Neboť ta nespočívá na tlachání v parlamentu nebo v zemském sněmu, ani v zákonech na jejich ochranu nebo v rozsudcích k zastrašení drzých lhářů. Spočívá totiž ve všeobecné důvěře, která by měla být projevena vládě a správě pří slušného státu. Tato důvěra je však opět pouze výsledkem neotřesitelného vnitřního přesvědčení o nesobeckosti a poctivosti vlády a správy dané země, včetně souladu smyslu zákonů s pocitem všeobecného morálního názoru. Neboť vládní systémy se dlouhodobě nedají držet tlakem násilí, nýbrž pomocí víry v jejich laskavost a v upřímnost v zastupování zájmů národa.“

Při historické znalosti oné „laskavosti a upřímnosti“ či „nesobeckosti a poctivosti“, jaké realizoval Hitlerův systém, se nám výše uvedené citace mohou zdát být černým humorem. Ovšem jen na první, velmi povrchní pohled. Když se podíváte na většinu dnešních parlamentních stran: cožpak na ně nesedí konstatování, že „se při politickém zápase jedná ve skutečnosti o pouhou rvačku o parlamentní křesla, přičemž postoje a zásady se házejí přes palubu jako zbytečný balast“? Odpověď si najdi každý sám.

Hitler měl obzvláště spadeno na novináře, tedy v té době tisk; film jako propagandistické médium zavedli nedlouho předtím Rusové, Hitler se z jejich průkopnického úsilí poučil rovněž, ale až později. V půli 20. let platila rovnice média = tisk. Hle, co o něm budoucí vládce skoro celé Evropy soudil:  „Zdaleka největší podíl na politické "výchově", kterou označujeme velmi případným slovem "propaganda", připadá na konto tisku. Ten obstarává v první řadě tuto "osvětovou práci" a představuje tak svého druhu školu pro dospěl. Toto vyučování ale není v rukou státu, nýbrž zčásti v drápech nanejvýš méněcenný ch sil. Ve Vídni jsem měl jako mladý člověk nejlepší příležitost dobře poznat majitele a duchovní producenty tohoto stroje na výchovu mas. Zpočátku jsem se musel divit, v jak krátkém čase bylo této velmoci umožněno vyrábět určité mínění, i když se přitom jednalo o naprostou falzifikaci nepochybně existujících všeobecných vnitřních přání a názorů. Za několik dnů se ze směšné věci udělala významná státní akce, a naopak, v téže době propadly do zapomnění životně důležité problémy, lépe řečeno byly z paměti a vzpomínek masy vykradeny.“

Nelichotivá slova měl Hitler pro samotné novináře: „Není nic, co by takovému duševnímu loupežnému rytíři nebylo vhod, aby se dostal ke svým povedeným cílům. Bude čmuchat do nejsoukromějších rodinných záležitosti a nedá pokoj dříve, dokud jeho instinkt vyhledávání lanýžů nevyhrabe nějaký neblahý případ, jež je pak určen k tomu, aby učinil konec nešťastné oběti. A nenajde-li se přes důkladné očmuchávání ani ve veřejném a ani v soukromém životě vůbec nic, sáhne takový chlapík prostě k pomluvám, v pevné víře, že vždycky něco na oběti ulpí a že stonásobným opakováním nactiutrhačných řečí, o které se postarají jeho kamarádi ve zbrani, je oběť ve většině případů znemožněna, přitom tito lumpové nepodniknou nic z věrohodných a pro jiné pochopitelných důvodu. Bůh chraň! Takový strašák zaútočí na své okolí velmi darebáckým způsobem a zahalí se do mraku počestný ch a úlisných frázi, žvaní o "novinářské povinnosti" a o jiných lživých věcech. Dokonce se odvažuje nudně žvanit na zasedání ch a kongresech, tedy na akcích, kde se tato pohroma vyskytuje ve větším počtu, o zcela zvláštní, totiž žurnalistické "cti", o níž se tam nashromážděná pakáž navzájem ujišťuje. Tato lůza však fabrikuje z více než dvou třetin takzvané "veřejné mínění’, z jehož pěny pak vystupuje parlamentní Afrodité.“ 

Pomineme-li snad až poetický pokus o metaforu v závěru citace, cožpak nenajdeme lecjaké shodné rysy s žurnalisty dnešními a jejich prachbídně konanou profesí „hlídacích psů demokracie“? Což nenajdeme tolik případů prodejného novinářství, sloužícího politickým zájmům jedněch proti druhým?   

A abychom alespoň do třetice poznali něco z názorů muže, který chtěl být „předsedou zeměkoule“, podívejme se na to, jak viděl roli jednotlivých států v Evropě. Je samozřejmé, že tehdy nebylo možné mluvit o nějaké spontánní či dobrovolné administrativní integraci Evropy. Hitler „integroval“ Evropu se zbraní v ruce. Ale jak to zdůvodňoval? „Samozřejmě, že všechny státy světa jdou svou organizací určitým způsobem vstříc jistému druhu sjednocení. Také Německo nebude výjimkou. Dnes už je nesmysl hovořit o státní suverenitě jednotlivých zemí, která není zajištěna již díky jejich směšné velikosti. Také na provozní a správně technické úrovni bude význam jednotlivých států stále potlačován. Moderní doprava a moderní technika také neustále scvrkává vzdálenosti a prostor. Dřívější stát dnes představuje pouhou provincii, a současné státy byly kdysi rovny kontinentům. Problém spravování státu, jako je dnešní Německo, je roven, z čistě provozně technického hlediska, problému spravováni provincie, jako je Brandenburg, před sto lety… Kdo se uzavře před důsledky vycházejícími z daných skutečností, zůstane v minulosti. Lidé, kteří to činili, existovali v každé době, a budou existovat také v budoucnosti. Ovšem pouze těžko mohou zbrzdit kolo dějin, a už vůbec ho nemohou zastavit.“  Pokud by to náhodou někomu aspoň částečně připomínalo útržky z eurohujerských proslovů dnešních bruselských vašnostů, tak, jak se říkávalo, „závada není na jeho přijímači“.  

Podobných důvodů, proč si připomenout lecjaké citace z bible nacismu, by se našla ještě spousta. Hitler velmi aktuálně pojednává o propagandistickém řečnictví, velice podrobně rozpitvává organizaci politického působení tak, aby bylo co nejefektivnější.  Pojednává o své představě státu, občanství a dalších s tím spojených procedurách. A výše uvedené citace zdaleka nejsou jedinými, při nichž nám mohou naskakovat nepříjemné asociace na to, co prožíváme dnes.

Proto má smysl připomínat nacismus, Hitlera, Mein Kampf. Šlo o dílo, osobu a politické hnutí, které reagovalo na (z velké části oprávněnou) obecnou nespokojenost s jevy, které se děly v tehdejší Evropě a s nimiž se namnoze – v technologicky modernější podobě setkáváme i v Evropě dnešní. Je třeba si to uvědomovat, už proto, že není zcela nemyslitelné, že se v tom byrokratizovaném a postmoderně hodnotově rozloženém světě dneška objeví podobné monstrum a bude argumentovat podobně lapidárně, důvěryhodně, naléhavě, sugestivně a nakonec i úspěšně, jako to tehdejší. Čím hloupěji se budeme dnes chovat dnes my všichni, čím více budeme mlčet, až za nás samozvaní „velitelé všehomíra“ zase budou rozhodovat o našich svobodách, preferencích, tužbách a nárocích, tím rychleji probudíme monstrum k životu. Před těmi dvaadevadesáti lety taky nikdo nevěděl, kde leží Treblinka či Majdanek. Opravdu chceme, aby do dějin vstoupila nová jména s týmž obsahem?

Petr Žantovský

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Lukáš Kovanda: Benzín a nafta v ČR budou dále zdražovat

13:45 Lukáš Kovanda: Benzín a nafta v ČR budou dále zdražovat

Komentář k aktuálnímu vývoji na trhu s ropou a pohonnými hmotami