Byla to mezinárodní smlouva, vylučující válku jako prostředek řešení mezinárodních sporů, vyjma případu sebeobrany. Pojmenována byla po svých autorech – Aristide Briandovi, francouzském ministru zahraničí, a Franku B. Kelloggovi, ministru zahraničí USA. Formální název paktu zněl Všeobecná smlouva o odmítnutí války. Původních signatářů Briand-Kellogova paktu bylo patnáct – USA, Austrálie, Kanada, Německo, Indie, Irský svobodný stát, Itálie, Nový Zéland, JAR, Spojené království, Československo, Polsko, Japonsko, Belgie a Francie. V průběhu dalších let pakt podepsalo celkem 62 států, včetně tehdejšího Sovětského svazu..
Smlouva prohlašovala válku za nelegální prostředek mezinárodních vztahů. Sice ji nakonec stihl neúspěch - zůstala pouhou deklarací, protože neměla žádné mechanismy, které by ji byly schopny prosadit, jejím zásadním nedostatkem byla absence klauzule umožňující její vynutitelnost, případně trestající stát, který se uchýlil k válce. Měla však významný vliv na další rozvoj mezinárodního práva. Posloužila jako právní základ pro vznik pojmu zločin proti míru (zločin útočné války), na základě kterého bylo mnoho osob souzeno za rozpoutání druhé světové války v Norimberském procesu. Zákaz útočné války byl později potvrzen a rozšířen v Chartě OSN, přijaté 26. června 1945.
Zastavme se krátce u pojmu „útočná válka“. Za takovou je považována válka vedená bez oprávnění sebeobrany obvykle pro územní zisk a podrobení nepřátelského státu. V moderním mezinárodním právu vyjadřuje opak středověkého dobyvatelského práva. Od korejské války je vedení útočné války mezinárodním zločinem proti míru. Přičemž „zločinem proti míru“ se v mezinárodním trestním právu označuje „plánování, přípravu, rozpoutání nebo vedení útočné války nebo války v rozporu s mezinárodními smlouvami, dohodami nebo garancemi či účast na společném plánu či spiknutí k jejich provedení.“ (citováno z učebnic Harvardské univerzity).
Tato definiční platforma už na Norimberském procesu umožnila zavést do mezinárodního práva neoddiskutovatelnou tezi, že útočnou válkou byly veškeré vojenské agrese nacistického Německa v druhé světové válce vedené k získání „Lebensraum“, životního prostoru, o němž bájil už Hitler ve svém spisu Mein Kampf počátkem 20. let (naprosto explicitně tam prohlašuje, že právě rozšíření území, „získání životního prostoru“, je nezvratným důvodem a ospravedlněním německé expanzivní války). Soudcem Robert H. Jackson v Norimberském procesu tuto útočnou válku označil za nejvyšší zločin. V právnické řeči to znělo takto: „…zahájit útočnou válku je nejenom mezinárodní zločin; je to nejtěžší mezinárodní zločin, odlišující se od ostatních válečných zločinů pouze v tom, že zahrnuje zlo nahromaděné v celku. “
Článek 39 – 42 Charty Organizace spojených národů stanoví pravomoc Rady bezpečnosti OSN rozhodnout o aktu agrese a doporučí nebo rozhodne, jaká opatření mají být učiněna, aby byl zachován nebo obnoven mezinárodní mír a bezpečnost. Tuto pravomoc OSN několikrát využila, ale i zde zůstalo většinou u deklarací (v podstatě s výjimkou zásahů do válek na Balkáně v 90. letech). Za nelegální byla prohlášena ze strany OSN například i válka v Iráku.
Proč jsem v úvodu napsal, že Briand-Kellogův pakt, navzdory nekulatosti svého výročí, je třeba znovu připomenout? Inu, to pozná každý sám při přečtení jeho textu. Zde je:
„President Německé říše, president Spojených států severoamerických, Jeho Veličenstvo král belgický, president Francouzské republiky, Jeho Veličenstvo král Velké Británie, Irska a britských území zámořských, císař indický, Jeho Veličenstvo král italský, Jeho Veličenstvo císař japonský, president Polské republiky, president Československé republiky,
jsouce si hluboce vědomi svého slavnostního závazku podporovat dobro lidstva;
přesvědčeni, že přišel čas, kdy je třeba upřímně se zřeknout války jakožto prostředku státní politiky, aby tak mohly navždy trvat mírumilovné a přátelské vztahy, existující nyní mezi jejich národy;
přesvědčeni, že veškeré změny v jejich vzájemných vztazích mají se dít jen pokojnými prostředky a uskutečňovat v pořádku a míru a že každá smluvní mocnost, která by se napříště snažila uplatnit své státní zájmy válkou, má pozbýt výhod této smlouvy;
v naději, že všechny ostatní národy světa, povzbuzeny jejich příkladem připojí se k tomuto humánnímu snažení a svým přistoupením k této smlouvě, jakmile nabude působnosti, umožní svým národům účast na jejích blahodárných ustanoveních, spojujíce takto civilisované národy světa tím, že se společně zřeknou války jakožto prostředku své státní politiky, rozhodli se uzavřít smlouvu a ustanovili k tomu cíli svými plnomocníky, kteří se po vzájemné výměně svých plných mocí, jež byly shledány v dobré a náležité formě, dohodli na těchto článcích:
Článek 1
Vysoké smluvní stany slavnostně prohlašují jménem svých národů, že odsuzují válku jako prostředek k řešení mezinárodních sporů a zříkají se jí jako prostředku státní politiky ve svých vzájemných vztazích.
Článek 2
Vysoké smluvní stany uznávají, že urovnání neb vyřešení veškerých sporů a konfliktů, které mohou mezi nimi vzniknout, ať budou jakékoli povahy nebo původu, nemá se nikdy dít jinak než pokojnými prostředky.
Článek 3
Tato smlouva bude ratifikována Vysokými smluvními stranami jmenovanými v úvodu podle jejich příslušných ústavních předpisů a nabude mezi nimi působnosti, jakmile všechny ratifikační listiny budou uloženy ve Washingtonu.
Až tato smlouva nabude působnosti, jak je ustanoveno v předchozím odstavci, zůstane otevřena tak dlouho, dokud bude třeba, k přístupu všech ostatních mocností světa. Každá listina dosvědčující přistoupení některé z mocností bude uložena ve Washingtonu a ihned po uložení nabude smlouva působnosti mezi mocností takto přistupující a ostatními smluvními mocnostmi. Vládě Spojených států se ukládá dodat každé vládě, která je jmenována v úvodu, a každé vládě, která k této smlouvě dodatečně přistoupí, ověřený opis smlouvy a každé ratifikační listiny aneb listiny o přístupu. Bude také povinností vlády Spojených států ihned telegraficky uvědomit tyto vlády o uložení každé listiny o ratifikaci nebo přístupu. Na důkaz toho podepsali příslušní plnomocníci tuto smlouvu v jazyce francouzském a anglickém za stejné platnosti obou znění a připojili k ní své pečeti.“
K tomu asi není mnoho, co dodat. Snad jen jediné: Příprava a podněcování útočné války je sice i podle § 406 a § 407 českého trestního zákoníku trestné, nicméně podle § 408 přípravou a podněcováním útočné války není jednání související „s účastí České republiky v obranných systémech mezinárodní organizace, jíž je Česká republika členem."
V překladu pro dny dnešní: Když se mezinárodní organizace, jíž je Česko členem (tedy NATO), rozhodne vyslat své vojáky do blízkosti země, s níž už pomalu pátým rokem vede studenou válku (tedy Ruska) se jmenovitým cílem „zastrašení a odstrašení“(což je formulace varšavského summitu NATO, který o přesunu vojsk NATO do Polska a Pobaltí loni rozhodl), nepovažuje to český zákon za akt avízující válku a posvěcuje vyslání českého kontingentu do těchto „odstrašujících a zastrašujících“ jednotek.
K tomu už opravdu není co dodat. Tedy snad jen to, že otevřený konec tohoto příběhu vyvolává mráz v zádech. Ale tento mráz, na rozdíl od toho, který popsal Zdeněk Mlynář ve své druhdy často citované knize, patrně nepřichází z Kremlu.
Petr Žantovský
Psali jsme:
autor: PV
