Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem. Díl 33 - V pasti zvané „détente“

20. 8. 2017 9:22

Kolem výročí 21. srpna se v naší zemi vždy roztočí kola velké propagandistické hry. V posledních letech bývá okořeněna nově propuknuvší studenou válkou mezi tzv. západem a tzv. východem, přesněji mezi NATO a Ruskem.

Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem. Díl 33 - V pasti zvané „détente“
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

Oficiální teze, linoucí se na nás ze všech masových médií, zní takto: V srpnu 1968 nás vojensky obsadil Sovětský svaz se svými satelity, aby tak zabránil demokracii rodící se v tehdejším Československu. Demokracie byla pásy tanků udušena a na dvacet let následné normalizace uložena k ledu, než ji odtamtud vzkřísil náš lid v listopadu 1989.

Nová, přidaná teze má tuto podobu: Brežněvův Sovětský svaz v roce 1968 a Putinova Ruská federace jsou dvě tváře stejné mince. Brežněv chtěl udržet mocenské postavení ve střední Evropě a Putin ho chce znovu získat. Je tedy nutno bát se Putina, jako jsme se báli Brežněva. Ba více. Brežněvova říše byla postavena na relativně čerstvé vzpomínce na Rudou armádu, která z většiny Evropy vyhnala Hitlerův hnědý mor. Poválečné geopolitické uspořádání bylo tak dáno jednak touto skutečností (Rusové na sebe navázali ty satelity, v nichž měli dominantní osvobozující roli), jednak spontánním všelidovým vděkem za to, že to byli především právě vojáci z východu, kteří ukončili historickou roli nacismu. (To jen urputní propagandisté typu Tomáše Klvani do omrzení opakují, že nás Sověti v květnu 1945 neosvobodili, nýbrž přepadli! Preceptorům této teze lze pouze doporučit vrátit se do školy a nastudovat fakta, nejen příručky z Langley.)

Vazba na Moskvu tedy byla sice značnou změnou oproti meziválečné orientaci českých politických elit na západní mocnosti (které nás v té krvavé bryndě v Mnichově nechaly, nezapomeňme!), ale na druhou stranu nebyla přijata s nesouhlasem většiny tehdejší veřejnosti. Kdežto Putin dnes, kdy jsme se zbavili jha komunismu za pomoci Spojených států a dalších západních spojenců, chce prý otočit kolo dějin a vyslat svou moc opět do střední a středovýchodní Evropy. NATO se ovšemže musí této expanzi bránit, a také ubrání. Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.

Tolik oficiální doktrína, které máte v tyto dny plné uši. Dovolím si však lehce poodhrnout více či méně líbivý aksamit a nakouknout do střev dějin, jak se úradkem tu východním, tu západním, vskutku odehrály.

Předně: V 60. letech, během tzv. obrodného procesu, nešlo u nás v žádném případě o změnu režimu a jeho podstaty. „Polednoví“ lídrové (rozuměj Alexander Dubček a spol., kteří udávali tón v KSČ a ve společnosti po lednovém plénu KSČ roku 1968), byli vesměs letití komunisté. To oni byli zárukou toho, že mezi slovy KSČ a společnost bylo možno klást víceméně rovnítko. A proto také nejspíš nedošlo k radikálnímu zásahu z Moskvy dříve, než v tom smutném srpnu. Celá Dubčekova squadra ustavičně ujišťovala své šéfy v Kremlu, že jde jen a pouze o vylepšení socialismu. Že v žádném případě nehrozí návrat k jiné „společensko-ekonomické formaci“, například kapitalismu.(O tomtéž, v polistopadovém kontextu, ostatně ujišťoval i Václav Havel Michaila Gorbačova v Moskvě ještě na jaře 1990). O likvidaci socialismu neusilovaly ani dominantní vrstvy veřejnosti. Stačí se podívat na poučný film Karla Vachka Spřízněni volbou nebo jiný dobový dokument: slovo socialismus tam zní nejčastěji, a vždy bez nejmenší pochybnosti o jeho zachování. To Dubčekova velící elita byla zárukou, a nejen pro Moskvu, ale i pro onu většinovou veřejnost, že znárodnění a další ikony poúnorového vývoje zůstávají a zůstanou na svých místech. Že jde jen o to vymístit nejzatuchlejší figury od kormidla a tedy vlivu na události. A z těch figur pak především tehdejšího šéfa strany a státu Antonína Novotného.

Nezapomeňme však, že právě za panování Novotného, který byl hlavou KSČ, což se málo připomíná, už od smrti Gottwalda, tedy od roku 1953, se Dubček vyšplhal až do nejvyšších partajních struktur. Od roku 1958 byl stranickým tajemníkem v Bratislavě a členem Ústředního výboru KSS. O rok později se stal tajemníkem ÚV KSČ pro průmysl. Od roku 1963 zastával funkci prvního tajemníka ÚV KSS a z toho titulu byl také navržen v lednu 1968 na pozici šéfa celé KSČ. Příliš se nezmiňuje ani fakt, že jeho prosazení do této funkce bylo výsledkem hlasování o jediný hlas. V důsledku toho byl jeho mandát velmi slabý, a proto přivolal na svou stranu média a veřejné mínění: v tom smyslu byl průkopníkem propojení politických zájmů a mediálních tlampačů, jak tento jev známe dodnes a čím dál všudypřítomněji.

Proč vlastně Dubček? Na tuto otázku je několik odpovědí. Předně to byla tak trochu revanš za rok 1957, kdy po smrti Antonína Zápotockého byl nachystán do čela státu Slovák Viliam Široký. Teprve na přímou intervenci z Kremlu, tehdy ještě ovládaného Chruščovem, se stal prezidentem Novotný. Což vychýlilo česko-slovenskou mocenskou situaci do nerovnovážného stavu. Až po odvolání Novotného nastoupila na jistý čas praxe, že prezidentem byl příslušník jednoho národa a šéfem partaje osoba z národa druhého (Svoboda – Dubček, Svoboda – Husák, Husák – Jakeš) – tato praxe byla přerušena jen v období dvojjediného panování Gustáva Husáka (v letech 1975 – 87). Ale to jen na okraj.

Na Dubčekově vzestupu počátkem roku 1968 měl jistě zásluhu i fakt, že již předtím – navzdory Novotného nesouhlasu - prosazoval rehabilitace některých (komunistických) obětí politických procesů 50. let (mj. Husáka a Clementise). Drobná zajímavost: byla to právě po Clementisovi uvolněná židle, na kterou prvně usedl do Národního shromáždění roku 1951 Dubček. Clementis byl nedávno předtím odstaven a roku 1952 v procesu se Slánským a spol. popraven. A druhá zajímavost: asi největší podíl na Clementisově odsouzení měl jeho celoživotní sok a rival – Viliam Široký. Ale i to jen na okraj, abychom zůstali v historickém kontextu.

Události „pražského jara“ až po 21. srpen 1968 jsou vcelku dobře známé. Dominovaly dva pocity: nadšení a strach. Nadšení, že jsme vynalezli „socialismus s lidskou tváří“, a strach, že nám ho ti nahoře (míněno v Moskvě) vezmou. To nadšení bylo nejen předčasné, ale i velice naivní. Žádný „jiný“ socialismus tehdy fungovat nemohl, a nejen proto, že si to nepřál Kreml, ale hlavně proto, že tomu v žádném případě nenasvědčovala mezinárodní situace. Události po srpnu dávají této tezi za pravdu. Naše vedení se rozkližovalo, s marnou odhodlaností, nebo třeba jen proto, aby nepřišlo o důvěru veřejnosti, zachraňovalo to málo, co zbylo z předsrpnových frází i iluzí. Z Kremlu však již přicházel postupně onen „mráz“, popisovaný posléze účastníkem těch dějů, Zdeňkem Mlynářem.

Nejméně stejně důležitý ale byl i prvek mezinárodní. Amerika, ale i Francie a Německo, uplatňovaly po Chruščovově pádu a nástupu Brežněva politiku détente, přeloženo doslova z francouzštiny „uvolnění“ - ve smyslu uvolnění napětí mezi protilehlými geopolitickými soupeři: sovětským blokem a západními státy. Mimochodem tato politika omezené konfrontace nahrazované strategiemi možných forem

spolupráce nebyla ze strany Západu uplatňována jen vůči Sovětskému svazu, ale i (a často především) vůči Číně. Pokud si tedy někdo myslí, že se Čína na nejdůležitějších prknech světové politiky ocitla až v posledních letech, epocha détente je důkazem jeho omylu.

Nicméně to, co se z politiky détente týkalo nás, byl fakt zásady nezasahování. Čelní světoví intelektuálové od Güntera Grasse a Heinricha Bölla po Jevgenije Jevtušenka sepisovali odmítavá memoranda a vyzývali západní svět k reakci na vojenskou akci Varšavské smlouvy. Dočkat se ovšem nemohli, protože taktika Západu velela jinak. Nesla název détente.

Tento výraz poprvé použil Churchill v roce 1953. Je to politika mírové koexistence, nahrazující přímou konfrontaci. Politiku détente poprvé praktikoval francouzský prezident Charles de Gaulle, který tím sledoval možnost získání iniciativy nezávislé na Spojených Státech a zlepšení vztahů se Sovětským svazem. Obdobnou politiku provozoval tehdy i západoněmecký kancléř Willy Brandt. Pojem détente však vešel v obecnou známost až s politikou Richarda M. Nixona, který ji koncipoval se svým poradcem pro národní bezpečnost a pozdějším ministrem zahraničí Henrym Kissingerem. Tuto politickou taktiku zpravidla charakterizují 3 zásady:

Zásada konkrétnosti - každé jednání se mělo zabývat konkrétní příčinou napětí, nikoliv pouze navozováním přátelské atmosféry.

Zásada umírněnosti - smířlivé jednání v případě odpovědného jednání Sovětů, neústupné v případě avanturismu (sklonu k neodpovědnému chování).

Zásada vázanosti a propojování - snaha podmínit spolupráci v jedné oblasti (kde se mocnosti shodovaly) pokrokem v oblasti druhé (kde se mocnosti neshodly).

Je zřejmé, že tyto zásady (z nichž přinejmenším ta druhá byla flagrantně neplněna – kdo a kdy z americké snahy prokázal „neústupnost“ vůči sovětské akci v srpnu 1968?) byly jen kuchařkou na pragmatické rozšiřování geopolitického vlivu Ameriky. Nu, to patří k politice. Jen by se kolem toho nemělo vést tolik sladkých řečí.

Politikou détente, jakožto snahou nepopudit zbytečně ruského medvěda, se vysvětlovala nečinnost oficiálních kruhů USA vůči okupaci Československa. Když jsem v roce 1990 zavítal na krátkou stáž do sídla Svobodné Evropy v Mnichově, vyprávěli mi tamní pamětníci, spíše poúnoroví (tedy nekomunističtí) než posrpnoví (tedy reformně komunističtí) emigranti, vesměs s rozhořčením, že po srpnu začali dostávat – pro ně nepochopitelné – příkazy shůry (Rádio Svobodná Evropa je financována Kongresem USA a vznikla z iniciativy zakladatele moderních amerických zpravodajských služeb Allena Dullese): Zmírněte útočný tón vůči Moskvě, zklidněte propagandistickou agendu, mocnosti se musí smířit a sblížit. Vzpomínka na proces „usmiřování nepřítele“ (appeasement), který našel konkrétní historickou podobu v Mnichovské dohodě a důsledek v dosud nejhorší válce světových dějin, byla v mnoha lidech ještě příliš živá. Jaký div, že si jednání Západu, řízené politikou appeasementu - pardon – détente, nedokázali vysvětlit jinak, než jako brutálně cynickou rezignaci na všechna ta dosavadní krásná slova o svobodě, která byla rázem vyměněna za hledání strategické (a jistě ekonomicky výhodné) koexistence s protivníkem. V tom nějaký Dubček a „jeho“ patnáct milionů Středoevropanů mohlo být jedině na překážku.

Vsadím se, že žádný komentář na to téma z našich mainstreamových médií v období letošního výročí srpnové okupace neuslyšíme. Mohlo by to totiž narušit svrchu citovanou doktrínu, hlásající, že americká, západní, a tedy i naše pravda a láska se chystá již brzy zatočit s (ruskou) lží a nenávistí. Vzpomínka na to, že nás naši dnešní spojenci nejméně dvakrát (Mnichov, srpen) nechali v hodně horké kaši, by mohla narušit bezchybný barvotiskový obrázek čackého rudobijce jak z karikatur z 50. let.

Proto dobrá rada závěrem: nenechme se mást – mediální ani politickou ikonotvorbou. Geopolitika je činnost cynická, emocí prostá a bezskrupulózní. Žádnou pravdu, lásku a nezištnou pomoc v ní nehledejme. Místo toho raději mysleme vlastní hlavou a hlavně: nezapomínejme na dějiny. To, co žijeme dnes, už žili mnozí před námi. Mění se jen technologie nebo světové strany, ale podstata zůstává.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Jan Ziegler: Okamurovský populismus - to jsou tzv. novomanželské půjčky

20:56 Jan Ziegler: Okamurovský populismus - to jsou tzv. novomanželské půjčky

Rodiny by podle plánů Strany přímé demokracie Tomia Okamura měly dostávat 300 tisíc korun novomanžel…