O předčasných volbách se začalo mluvit již brzy po volbách v roce 2006. Ty skončily volebním patem, kdy levice (nesjednocená, šlo o pouhý aritmetický součet hlasů ČSSD a KSČM) získala 100 křesel, tedy stejně jako pozdější koalice ODS, KDU-ČSL a Strany zelených. Po půlročním vládnutí bez vyslovené důvěry, se vládě Mirka Topolánka podařilo 9. ledna 2007 získat důvěru Poslanecké sněmovny.
Není od věci připomenout okolnosti tohoto hlasování. Pro vyslovení důvěry bylo přesně 100 poslanců (budoucí koalice), dva poslanci za ČSSD (Michal Pohanka a Miloš Melčák) „hlasovali nohama“, tedy svou nepřítomností (spolu s neplatným hlasem Petra Wolfa, rovněž z ČSSD) snížili hlasovací množinu tak, aby k vyslovení důvěry stačila právě ona rovná polovina celé Poslanecké sněmovny.
To nebyl nijak nový trik. Náš parlament jej měl nacvičený už od roku 1996, kdy byla vyslovena důvěra vládě Václava Klause pouhými 98 hlasy (protože ČSSD jako celek se hlasování nezúčastnila, výměnou za křeslo předsedy Sněmovny pro svého lídra Miloše Zemana). Obdobně proběhlo hlasování o důvěře vládě Miloše Zemana (1998) – pro byli pouze 73 socialisté, ODS odešla ze sálu (v rámci plnění Opoziční smlouvy).
Rozmanité personální trylky se však odehrávaly i v obdobích mezi pády a nástupy vlád – jistě i proto, aby se jim eventuálně předešlo. Vzpomeňme třeba na 8. červenec 2004, kdy sněmovnu opustil poslanec za US Marián Bielesz (předtím, spolu s kolegou Tomášem Vrbíkem) opustil klub této tehdy vládní strany a ohrozil tak stojedničkovou „semknutost“ vládní většiny. Teprve Bieleszova rezignace na mandát přivedla do Sněmovny vůči vládě loajálního Zdeňka Kořistku, který spolu s tehdy proslulým etanolovým šampiónem Petrem Kottem (týmž, který se později stal jedním z aktérů „causy David Rath“) zajistil vládě dalších pár měsíců přežití.
Mimochodem – šlo nejspíš o nejtragičtější vládu snad v celé polistopadové historii: vystřídali se v ní tři premiéři, jeden musel odejít pro fatální neschopnost (Vladimír Špidla), druhý kvůli nevysvětleným rodinným financím (Stanislav Gross), jako třetí dovládl tehdy relativně překvapivě úspěšně až Jiří Paroubek, ale hlavně proto, že fakticky rezignoval na podepsané koaliční úmluvy s KDU-ČSL a US-DEU a vládl vcelku pohodově s hlasovací podporou komunistů.
A propos – Bielesz a Vrbík… Bielesz se po odchodu z parlamentu stal šéfem ruzyňské letištní veterinární správy (což na rozdíl od kauzy Nagyová – Nečas – Šnajdr – Tluchoř – Fuksa nebylo nikdy posuzováno jako „trafika“), a Vrbík se po různých veletočích (odešel z ODS, vrátil se do ODS) stále pohyboval v politickém zákulisí, málo se například ví, že v březnu 2012 se stal vedoucím poradců předsedy vlády Petra Nečase a v červnu 2014 byl pověřen vedením Úřadu Hospodářské komory ČR a stal se jeho tajemníkem, jímž je dosud. Po úplnost – prezidentem HK ČR je Vladimír Dlouhý…
S trochou ironie bychom – při pohledu na tyto příběhy, mohli říci, že (jistě nezištné) „odcházení“ je tak trochu náš národní sport.
Nicméně zpět k našemu výročí. Od voleb roku 2006 se opozice v čele s ČSSD několikrát snažila vládu sesadit. Nedůvěra vládě byla vyslovena až na pátý pokus dne 24. března 2009. Mimochodem byla to první vláda v historii České republiky, která byla svržena hlasováním poslanecké sněmovny o nedůvěře. I zde bylo zajímavé všimnout si „osob a obsazení“: Pro návrh na vyslovení nedůvěry bylo 101 poslanců. Proti setrvání kabinetu hlasovali kromě poslanců ČSSD a KSČM také poslanci ODS Vlastimil Tlustý a Jan Schwippel a bývalé poslankyně Strany zelených Věra Jakubková a Olga Zubová (kde je těm dnes konec ?!?).
Po pádu vlády se jednalo o několika variantách řešení vládní krize. Nakonec došlo k dohodě mezi ODS, ČSSD a Stranou zelených na úřednické vládě v čele s Janem Fischerem. Ta měla vládnout až do předčasných voleb. Předčasné volby měly být umožněny, podobně jako v roce 1998, ústavním zákonem zkracujícím volební období. Ten byl schválen 13. května Poslaneckou sněmovnou, Senátem 28. května a 15. června podepsán prezidentem. Zákon určil jako nejzazší termín voleb 15. říjen 2009. Současně zkracoval termíny pro vypsání a organizaci voleb. Kandidující politické strany a hnutí tak musely kandidátní listiny předložit místo obvyklých 66 dní již 44 dní před začátkem voleb (26. srpna 2009).
Na základě této skutečnosti koncem srpna 2009 podal poslanec Miloš Melčák ústavní stížnost. Byl to zajisté týž pan Melčák, který si svých 15 minut historické slávy už odehrál při hlasování o důvěře Topolánkově vládě v lednu 2007. S trochou nadsázky se dá říci, že polistopadová epocha měla v Melčákovi opakovaně jednoho z ústředních hrdinů, ačkoli jeho jméno či jiné zásluhy si dnes už vybaví jen málokdo.
Také není od věci připomenout, že Melčáka v řízení před Ústavním soudem zastupoval advokát Jan Kalvoda. Týž, který odešel z nejvyšších politických pater poté, co na něj prasklo, že užívá neoprávněně akademický titul, tedy před vánoci 1996 – mimochodem, nemělo to náhodou nějakou souvislost s následnou vládní krizí zvanou „Sarajevský atentát“? Hádejte, můžete jednou…
Ano, byl to stále týž Jan Kalvoda, o němž Jan Macháček už v srpnu 2008 (https://www.respekt.cz/audit-jana-machacka/vystavena-bechyne-a-kalvoda) píše, jak blízko si je s Miroslavem Kalouskem, a rovněž týž, který se nám zjara letošního roku znovu začal plést do nejvyšší politiky: spolu s Michaelem Kocábem, Hanou Marvanovou a dalšími dříve „odešlými“ založil sdružení SPIN, vydal prohlášení Několik vět 2017 a vyjádřil velice konkrétní politické programové cíle (více zde). Inu, svět je tak malý a lidská paměť tak krátká!
Melčákovo – Kalvodovo podání bylo tehdy úspěšné. Ústavní soud vyhověl jejich stížnosti a odložil vykonatelnost rozhodnutí prezidenta o vyhlášení voleb č. 207/2009 Sb., které bylo vydáno na základě napadeného ústavního zákona, na neurčito. 10. září 2009 pak byl napadený ústavní zákon Ústavním soudem zrušen.
Proč vlastně tolik zájmu o ústavní pruderitu? Jistě nás napadne, že číslovka 09 z letopočtu, o němž píšeme, má své místo v názvu jedné ambiciózní strany, TOP 09. Tato strana vznikla uvedeného roku a v průzkumech na říjnové volby se pohybovala v průměru kolem 10%. Podle průzkumu Factum Invenio z 18. září 2009 byla dokonce až za komunisty (ČSSD skoro 33%, ODS 27%, KSČM skoro 14%, TOP 09 necelých 12%). To ovšem nebyla nijak převratná čísla. TOP 09 měla jistě ambice docela jiné, ostatně, jejím demiurgem a hlavním hybatelem byl prvním místopředseda, dnes předseda Miroslav Kalousek. Co se tedy dalo dělat? Inu, když nelze volby vyhrát, je třeba je odložit. Stalo se.
Mezitím proběhla úmorná mediální masáž – boj všech proti Paroubkovi, boj Paroubka proti všem, „nezávislé“ iniciativy Vyměňte politiky a Defenestrace 2010 – a výsledkem byl pád ČSSD z třídesítkového výsluní (strana dostala jen cca 22%), kdežto TOP 09 vylezla bezmála na 17%. Jako triumfátor se jistě cítila ODS, dostala jen o 2% méně než Paroubek a cesta do Strakovy akademie byla otevřená – samozřejmě s věcným břemenem jménem Kalousek a TOP 09.
Že na toto neblahé souručenství ODS doplatí až nečekaně brzy a nečekaně fatálně, asi málokdo předvídal. Ovšem ODS si za to mohla sama: do čela si postavila třasořitku (Petra Nečase) a víceméně dobrovolně přepustila dominanci napravo od politického středu Kalouskovi. A když mu odkývala o církevní restituce (zákonem z 8. listopadu 2012) – mimo jiné i hlasem za korupci odsouzeného poslance Romana Pekárka (který nastoupil do Sněmovny v důsledku odchodu Fuksy, Šnajdra a Tluchoře – jak vidno, vše souvisí se vším), mohla si víceméně podepsat deklaraci o svém nebytí. Ve volbách 2013 obdržela po zásluze 7,7% a putovala do opozice.
Ale, jak se říká, na každého někdy dojde. Podle čerstvých průzkumů (http://zpravy.idnes.cz/volebni-model-ano-top09-volby-stem-stem-mark-fkq-/domaci.aspx?c=A171008_210208_domaci_lre) se může docela dobře stát, že se druhdy triumfální TOP 09 ani nedostane do Sněmovny – pohybuje se lehce pod pětiprocentní klauzulí. V téže množině se v roce 2010 ocitla i KDU-ČSL (4,4%), dokonce i Zemanovci (SPOZ) měli jen o pár setinek procenta méně (4,33%). Zde tedy čtěme důvody narůstající nervozity Miroslava Kalouska, opětovných politických nástupů Jana Kalvody a vysoce pravděpodobných budoucích snah o sestavení vlády „všichni proti Babišovi“. Zatím se neví jediné: kdo bude tím „novým Melčákem“. Protože bez eroze uvnitř hnutí ANO to dlouhodobě nepůjde, čehož jsou důkazem i žhavé aktuality – třeba odcházení Pavla Teličky.
Ano, je možné sestavit vládu bez ANO, ale bude to Pyrrhovo vítězství. Pokud by se někomu antická metafora zdála příliš vzdálená, nechť si nalistuje mladší a geograficky bližší historii, třeba ani ne dvouleté vládnutí koalice „všichni proti Ficovi“, kterou vedla na Slovensku Iveta Radičová mezi červencem 2010 a dubnem 2012. Tato nesourodá politická bramboračka nakonec přinesla opačný efekt, než zamýšlela: posílila Ficovu stranu Směr, která pak v předčasných volbách 2012 získala bezmála 45%, zatímco Radičové strana SDKÚ-DS jen 6%.
Volby jsou za pár dní. Co bude po nich, těžko předvídat. Historické analogie nabízejí rozmanitá poučení. Nicméně stále se mi vkrádá obava, že bude, jako ostatně dosud skoro vždy, naplněn známý Katzův zákon: „Lidé a národy se začnou chovat rozumně teprve až po vyčerpání všech ostatních možností“.
Petr Žantovský
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
