Tomuto okamžiku předcházel debakl s přijímáním tzv. Smlouvy o Ústavě pro Evropu („euroústavy“), kterou odmítli v referendech občané Nizozemska a Francie v roce 2005. Možná si ještě vzpomenete na hysterické výkřiky našich i bruselských papalášů, když se ukázalo, že ne všechny hlasy kontinentu znějí unisono pro „euroústavu“. U nás došlo k roztržce mezi tehdejším premiérem Paroubkem a prezidentem Klausem. Klaus veřejně „euroústavu“ kritizoval – z týchž důvodů, z jakých později odmítal spolupodepsat Lisabonskou smlouvu, tedy proto, že oba dokumenty významně snižují podíl vybraných členských států (i toho našeho) na společných rozhodováních, což činí z EU spolek nerovnoprávných, a to z podstaty popírá někdejší smysl jejího vzniku – jako společenství rovných možností pro trh i pro lidi. Jiří Paroubek se do Klause pustil (jak už to tak u nás, statečných Středoevropanů někdy bývá, ze zad, tedy z ciziny - skrze rozhovor pro Financial Times) a obvinil jej, že překračuje kompetence hlavy státu a jeho rolí je podřídit se názoru vlády, tedy Paroubkovu. Pan expremiér rychle našel spojence: třeba portugalský prezident Sampaio obratem prohlásil, že několik podobných politiků (jako je Klaus) „nám může celou evropskou integraci rozmetat“. Tady je důležité ono slůvko „nám. O to totiž jde a vždycky šlo. O to, že Unie není všech, jak by se navenek mohlo zdát, ale jen „jejich“ tedy úzkého klubu europolitiků, kteří vekslují s osudy kontinentu podle zájmů svých loutkovodičů. Na názor oponentní se ohled nebere, protože to zdržuje v budování této skvělé (nevímkolikáté už) říše marnosti. Jak „euroústava“, tak Lisabonská smlouva byly konstruovány jako písemná pojistka této rozhodovací hegemonie, potlačení práv nesouhlasících stran, zemí či osob. Obyčejně se takovému stavu říká diktatura, a je vcelku jedno, zda je diktátorem jedna osoba, nějaké kolegium, nebo dva obrovské domy v Bruselu a Štrasburku plné poslušných úředníčků, sloužících Euro-Mogulům. Důležitý je princip, a ten je naplněn vrchovatě.

Nějaké drobné rozdíly mezi oběma dokumenty – „euroústavou“ a Lisabonskou smlouvou, by se našly, ale na podstatě nic nemění – jsou jen formální. Na rozdíl od Smlouvy o Ústavě pro Evropu, která měla nahradit dosavadní smlouvy (byla to předně Smlouva o Evropské unii, která byla podepsána v Maastrichtu 7. února 1992 a vstoupila v platnost 1. listopadu 1993, a pak původní římská smlouva z 25. března 1957 zakládající Evropské hospodářské společenství – EHS, v roce 2009 přejmenované na Smlouvu o fungování Evropské unie), Lisabonská smlouva novelizovala tyto smlouvy, které v pozměněné podobě zůstaly dále v platnosti. Většinu změn obsažených v odmítnuté „euroústavě“ však přejala a inkorporovala je do svých ustanovení. Jak se říká: vyžeň čerta dveřmi, oknem se vrátí.

Smlouva totiž představuje pouze kosmetickou úpravu neschválené Ústavy EU, kterou odmítly Nizozemsko a Francie v referendech. Obsah smlouvy byl následně během německého předsednictví v Radě v roce 2007 transformován do klasické novelizace stávajícího smluvního rámce s vynecháním některých ústavních znaků. Evropští politici tuto skutečnost otevřeně přiznávají (např. Valéry Giscard d'Estaing v článku The EU Treaty is the same as the Constitution, Indepondent, 30. 10. 2007- dostupné ZDE).

Podstatný zálud Lisabonské smlouvy tkví v tom, že se podle ní opouští předchozí systém trojí většiny při hlasování v Radě (definované počtem států, jejich váženými hlasy a podílem obyvatelstva, který na EU představují) a zavádí systém dvojí většiny, konkrétně opouští kritérium vážených hlasů. Nový systém se začal používat na podzim 2014.

Co to znamená v praxi? Systém dvojí většiny zavádí stav, kdy pro přijetí rozhodnutí se tak musí vyslovit 55 % členských států, kteří tvoří současně 65 % obyvatel EU. Znamená to tedy kupříkladu, že tak budou moci čtyři velké země EU (např. tehdy – před Brexitem - Německo, Francie, Itálie a Velká Británie) zablokovat rozhodnutí Evropské rady (složené z hlav států nebo premiérů členských zemí), nebo naopak prosadit víceméně cokoli bez ohledu na ostatní. Tato a řada dalších změn v kompetenčních otázkách činí dokument v klacek v rukou silných proti slabým.