Zdá se vám to přemrštěné? Ale vůbec. Podstatou demokracie je svoboda rozhodování jednotlivce a podstatou této svobody je jeho plná osobní odpovědnost za důsledky, jež jeho rozhodnutí vyvolá či způsobí. V tom se demokracie liší od diktatury či jiných sociálně-inženýrských elitokracií. Ty jsou postaveny na přesvědčení, že jednotlivec není schopen se sám rozhodnout, a proto je třeba jeho život usměrnit nějakým vyšším moudrem. Otázka odpovědnosti v takovém uspořádání však poněkud zaniká. Pro nejednoho jednotlivce je jistě pohodlnější spolehnout se, že za něj někdo jiný rozhodne, a samozřejmě alibisticky pak veškerou odpovědnost za takové rozhodnutí hází právem na to „vyšší rozhodovací moudro“. Jenomže to se samozřejmě k žádné odpovědnosti nehlásí. Jestliže je nejvyšším moudrem, nemůže přece rozhodnout nemoudře, a proto pokud z takového rozhodnutí vzejde špatný důsledek, je to chyba těch, kdo se tím rozhodnutím špatně řídili.

Proč taková přednáška úvodem, jde-li přece jen o zákaz požívání lihových nápojů? Odpověď je prostá: protože jde o princip. Když povolíme omezení svobody v jedné drobnosti, jako bychom zrušili svobodu jako takovou a dali nějaké vyšší moudré vrchnosti bianco šek na zacházení s našimi životy podle své libovůle. Jak to pak dopadá, jsme průběžně viděli nejen v extrémních případech – od Hitlera po Stalina. Kolébkou zrodu demokracie, ale i kolébkou jejího zániku jsou Spojené státy americké. To tam poprvé na nejvyšší formální legislativní úrovni uzákonili omezení jedné ze svobod. Jistě ne té nejdůležitější, ale to není podstatné: džin z láhve byl vypuštěn. Na jeho pozdějším letu světem vidíme vznikat různé Patriot-Acts, politickou korektnost, cenzuru všeho druhu. Tím horší, že zdůvodňovanou „demokratickými“ zájmy a účely.

Důvod, proč na tyto zdánlivě vzdálené a odtažité události dnes vzpomínáme, je jiné datum. Právě to, kdy byla americká prohibice v té nejdrakoničtější podobě zrušena. Bylo to 5. prosince 1933, kdy byl ratifikován 22. dodatek Ústavy USA, mimochodem jediný ústavní dodatek v historii USA, který byl přijat s explicitním cílem zrušit jiný dodatek.

Co tomu všemu předcházelo? Koncem 19. století se do USA dováželo na 400 druhů whisky zejména z Británie a Kanady a navíc se zde pálilo i množství lokální whiskey podle výrobních postupů, které s sebou přinesli irští a skotští emigranti, včetně několika speciálních typů, jež se z nich vyvinuly (bourbon, Tennessee whiskey).  Popularita lihových nápojů byla trnem v oku některým puritánským náboženským komunitám, které se spolu s dalšími skupinami tzv. „dries“ (suchých; takto se označovali zastánci abstinence) snažily zakázat konzumaci veškerého alkoholu. Velkou roli hrála i probouzející se feministická hnutí, která se snažila řešit svízelnou situaci manželek a dětí opilců. Vzniklo tzv. hnutí abstinence, které se ve svém úsilí spojilo s již zavedenou ženskou organizací WCTU (The Woman's Christian Temperance Union). Tato organizace, založená roku 1874 Annie Wittenmyerovou a Frances Willardovou (postupně byly také prvními dvěma prezidentkami organizace), ve svém aktivismu míchala náboženskou pruderii, rozličné sociální požadavky a feministický apel. Nicméně z dnešního pohledu trochu bizarní spolčení sufražetek nabývalo na vlivu. Tak trochu připomíná nátlakové partičky dnešních NGOs: Pokud možno nic opravdového a užitečného nevytvářet, jen vznášet „oprávněné a nezadatelné“ nároky. Americká politika té doby byla zřejmě podobně bezzubá, jako je ta naše dnešní, takže dámy postupnými kroky šířily svůj vliv, až nakonec slavily úspěch.

Leč nepředbíhejme. Celoamerická prohibice byla zavedena sice až v roce 1919, ale už před ní existovala série různých zákonů s cílem omezit konzumaci alkoholu. Už v roce 1697 byla v New Yorku zakázána návštěva barů a hospod v neděli, protože neděle měla být dnem modliteb, a nikoli pití. V roce 1735 se pokusili zavést prohibici lokálně ve státě Georgia, ale pro neúspěch ji museli v roce 1742 zrušit. Podobný experiment se zopakoval ve státě Maine v roce 1851, kde se však prohibice setkala s úspěchem, a v roce 1855 se k ní připojilo 12 dalších států. V r. 1900 byla už více než polovina všech států formálně „suchých“. Jenže tu byl háček: pošta jako federální služba nebyla ovlivněna místními prohibičními reglementacemi, a tak se přes ni daly jednoduše objednat lihoviny z okolních států. V r. 1913 si však „suché“ státy vynutily přijetí mezistátní smlouvy, zakazující posílání alkoholu poštou.