Petr Žantovský: Proč se v ČT manipuluje

Český novinář této éry sice splňuje první část definice, tedy jeho převažující činností je výkon novinářské práce, ale zároveň se velká část (a možná dokonce většina) novinářů považuje za osoby mající ne-li vlastnický, tak alespoň prakticky dispoziční vztah k médiu, v němž působí. Nerespektují, že média mají své majitele, provozovatele, vydavatele, kteří jsou určující pro obsah a směřování daného média. Novináři jsou naopak přesvědčeni, že mají právo zaplňovat média těmi obsahy, které sami považují za vhodné, že jsou povoláni vstupovat do politických dějů, formovat je, dávat jim směr a obsah. Nestačí jim fakta pouze monitorovat, zaznamenávat, třídit, analyzovat a dávat do souvislostí: mají ambici je vytvářet. Chovají se přesně podle jednoho z Murphyho zákonů: „Když máš v ruce kladivo, vše okolo ti připadá jako hřebík."

Kdyby se uvedené jevy odehrávaly pouze na půdorysu soukromých médií, nic zvláštního by se nedělo. Názorovost přece patří k charakteristikám různých médií po celém světě. Jistě od sebe podle politických afinit rozeznáme CNN a TV Fox nebo The Times od Guardianu. U soukromých médií je to obvykle věcí vlastníka a jeho politické a zájmové orientace. Co je však neomluvitelné, je míra manipulace, která se na nás line z obrazovky veřejnoprávní České televize. Ta má navíc tradičně odér jakési seriózní instituce, která by měla určovat veřejný diskurz a nejobjektivněji zobrazovat skutečnost, a proto je manipulace právě v ní o tolik nebezpečnější.

Geneze problému

Počátkem 90. let zanikl původní monopol státního rozhlasu a televize, vznikly desítky soukromých rozhlasových stanic a několik privátních televizních stanic, a souběžně s tím vznikl zcela nový fenomén tzv. veřejnoprávních médií, tedy Český rozhlas a Česká televize. Jejich založení předcházelo přijetí zákonů č. 483/1991 Sb. o ČT a č. 484/1991 Sb. o ČRo. Tyto zákony vnesly do našeho prostředí pojem „veřejnoprávní médium". Jeho úkolem ze zákona mělo být zejména vytváření podmínek pro vznik pluralitního názorového prostředí, které je podmínkou zdravého demokratického vývoje společnosti. Hledáme-li genezi problému, vyhřezávajícího v podobě naprosté autonomie, nekontrolovatelnosti, a tím i sebevědomí zejména v ČT, pohleďme právě do onoho zákona, kde se konstatuje, že „Česká televize je právnickou osobou, která hospodaří s vlastním majetkem, jehož základem je majetek převedený z Československé televize. Česká televize vlastními úkony nabývá práv a zavazuje se. Stát neodpovídá za závazky České televize a Česká televize neodpovídá za závazky státu." Jinými slovy to lakonicky vyjádřil Karel Schwarzenberg v zimě 2000 během neslavné krize v ČT: „Česká televize patří těm, kdo v ní pracují." A každodenní realita mu dává za pravdu.

Kdo je vlastník ČT?

ČT je financována z drtivé části z tzv. koncesionářských poplatků – de facto sekundární daně občanů. Tím je tedy ČT vlastnictvím všech – a nikoho. Občané platí její provoz, ale nemají sebemenší vliv na její fungování. Zprostředkovaný dohled nad ČT formou Rady ČT, kam údajně veřejnost volí své zástupce (ale de facto jde o politické vyslance kontrolující jen náležitou míru propagace „svých" stran ve vysílání), je ryzí formalismus. Nadto do ČT nemůže svou pravomocí zasáhnout ani Nejvyšší kontrolní úřad. Stav je tedy takový, že ČT hospodaří se svými prostředky, každoročně podává zprávu Poslanecké sněmovně, která ji vezme nebo nevezme na vědomí. Když ji odmítne, není to však proto, že by vlastním kontrolním mechanismem přišla na nějaké chyby či nepravosti v hospodaření ČT. Nepřijetí výroční zprávy ČT je obvykle jen prostředek politického nátlaku na vedení ČT, aby bylo vůči politickým reprezentantům servilnější než dosud. Takže výsledkem je skutečnost, že ČT žije nekontrolovaně s astronomickým rozpočtem (zhruba 7–8 mld. Kč), garantovaným zákonem o povinném výběru koncesionářských poplatků a nikdo nemá ani pravomoc, ani skutečný zájem dozírat na to, jak se s tím rozpočtem zachází. Struktura nákladů je zhruba taková, že kolem 25 procent jde na mzdy a zákonné odvody, necelá třetina pak na „výrobní úkol", tedy vlastní produkci (z velké části „outsourcovanou" na spřátelené produkční firmy a týmy). Zbytek tvoří odpisy majetku a práv, DPH a poměrně vysoké režijní náklady (opět skoro 25 procent). Nejčastější otázka, kladená v souvislosti s těmito údaji, je tato: Za co ČT vynakládá tolik miliard z kapes daňových poplatníků? Vskutku na předmět, k němuž je povinována dle zákona o ČT, tedy především na „poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů"? Nejčastější odpovědí na tuto otázku je pochybnost, ne-li přímo zápor, vyjadřující masovou diváckou zkušenost veřejnosti.

Jaká jsou opět vcelku jednoduchá čísla? ČT ročně odvysílá cca 9 000 hodin zpravodajství (zde je však třeba říci, že program ČT 24 vysílá zpravodajství 24 hodin denně, mnohdy v reprízách, a proto tuto statistiku značně ovlivňuje). Vedle toho cca 5 000 hodin sportovních pořadů a zhruba stejné množství hodin zábavy, seriálů a podobné produkce. Započteme-li ještě publicistiku či vzdělávací nebo kulturní pořady, vyjde nám, že tomu, co bychom chápali jako naplňování výše citovaného poslání ČT dle zákona, odpovídá jen asi 50 procent vysílacího času.

Co dělat?

Problém České televize má tedy v nejobecnější poloze dvě roviny: ekonomickou a politickou. Z hlediska ekonomického jde o nesystémového bumbrlíčka, jehož hospodaření je svévolné a nadto kryté legislativou, což samo o sobě je do nebe volající. Z hlediska politického jde o mimořádně silnou zbraň v ruce toho, kdo ovládá její vysílání. Po mnoha zkušenostech z let existence ČT v současné „veřejnoprávní" podobě lze jednoznačně říci, že ČT je opravdu aktivistickou, propagandistickou a manipulační jednotkou bojující nepokrytě za zájem svých redaktorů prosazovat určité politické názory, nikoli za zájem svých diváků na objektivní a úplné informovanosti. Je to patrné na řadě příkladů, aktuálně lze připomenout velmi jednostranné a často dezinformační působení redaktorů ČT v období přímé volby preziden- ta, v období působení úřednické vlády Jiřího Rusnoka, v událostech kolem konfliktu na Ukrajině – počínaje odtržením Krymu a konče dnešní otevřenou silovou konfrontací západních států pod vedením USA s Ruskou federací. Zde všude lze najít desítky a stovky profesionálních a etických pochybení ze strany pracovníků ČT. Obě stránky problému – ekonomická a politická – spolu úzce a integrálně souvisí. Bezedný ekonomický polštář a nulová hospodářská i profesionální kontrola navozuje zaměstnancům ČT – a zejména redaktorům – dojem všemocnosti a nepostižitelnosti, jejž obvykle provází i přesvědčení o vlastní neomylnosti a právu na hlásání jediné přípustné „pravdy". Tuto chorobnou systémovou deformaci lze napravit opět jedině systémově. Samozřejmě nejde o to, aby vysílané obsahy podléhaly nějaké politické kontrole. Jde o to, aby ekonomické kontrole podléhalo samo hospodaření ČT. Což lze v dnešních souvislostech uskutečnit patrně jedině slovenskou cestou, tzn. převodem ČT z tzv. veřejnoprávní instituce na instituci rozpočtovou hrazenou zákonem definovaným dílem z ročního HDP, což je zároveň zárukou toho, že do televize nebude možná ingerence politiků – prostě na ni ztratí ten vliv, který dnes mají. Jen to přinutí stát, aby se začal chovat jako vlastník, tzn. provedl hloubkový audit bezmála čtvrtstoletí existence ČT ve veřejnoprávním postavení, vyvodil z toho zásadní závěry ekonomického rázu, z důvodů rozpočtové úspornosti vyloučil z vysílání pořady ryze zábavného charakteru a soustředil veškeré prostředky na naplňování toho, co má ČT dělat doopravdy (i podle stávajícího zákona): totiž pravdivě, komplexně, objektivně, nestranně a všestranně informovat o událostech, poskytovat platformu k výměně a postulování názorů s cílem napomáhat co možná otevřené demokratické diskusi, z níž není nikdo vylučován, ale naopak – jejíž pestrost a komplexnost je jedinou zárukou toho, co od média ve skutečné veřejné službě požadujeme: totiž podpory demokracie a svobody. Jedině tak může ČT obhájit fakt, že na ni společnost vynakládá nemalé prostředky z veřejných zdrojů.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami