Petr Žantovský: Rusko a česká média

1. 9. 2014 14:02

Způsob, jakým referuje většina českých médií, zejména ta tzv. mainstreamová, o záležitostech týkajících se současného Ruska, zavdává podnět k řadě úvah.

Petr Žantovský: Rusko a česká média
Foto: Hans Štembera
Popisek: Noviny, ilustrační foto

Ty se dají shrnout do těchto oblastí:

Proč jsou novináři ve svých žurnalistických projevech s ruskou tématikou tak emocionální, proč opouštějí přísně objektivní roli žurnalisty zpravujícího o událostech, případně komentujícího je a referujícího o jejich souvislostech? Proč téměř všichni novináři zastávají, často navzdory faktům, jednoznačnou názorovou linii a přehlížejí skutečnosti, které jim tuto linii zpochybňují či přinejmenším dokreslují o nové úhly pohledu a možnosti výkladu? Proč se novináři, ve své většině patrně dobrovolně a bez vidiny odměny či jiných výhod, stávají propagandisty, čímž, jistě nechtěně, demonstrují leninskou definici žurnalistiky coby „kolektivního agitátora, propagandisty a organizátora“? A konečně proč se všechny tyto jevy odehrávají tak masově, napříč celým spektrem tzv. mainstreamových, či jinak řečeno „liberálních“ médií, a to zejména v periodickém tisku a veřejnoprávní televizi? Proč, ačkoli jde vskutku pravděpodobně většinou o dobrovolný politický aktivismus novinářů, celá věc působí dojmem – promiňte mi to slovo – dobře organizovaného mediálního spiknutí?
Zkusme si na tyto otázky postupně odpovědět za použití citací a příkladů z aktuální české mediální produkce.

Mediální hra emocí

„Ukrajinský premiér Arsenij Jaceňuk obvinil Moskvu, že se pokouší rozpoutat třetí světovou válku tím, že hodlá vojensky a politicky okupovat Ukrajinu”, informoval deník Právo 25. 4. 2014.

Ve stejném duchu čteme 16. 4. 2014 na názorovém serveru Hospodářských novin HN Dialog článek Jana Hrona (pracovníka Knihovny Václava Havla – tuto okolnost nezmiňuji náhodou, ještě se k ní vrátím), který je uvozen mj. větou: „Musíme si se vší vážností připustit variantu, že nás Rusko zatahuje do války. Ne do ekonomické nebo studené, ale skutečné války. Je prozíravé a racionální se na ni připravit.“

Je poučné číst článek dál. Najdeme v něm i tyto myšlenky:

„Putin možná odvádí pozornost Rusů od ekonomických problémů Ruska. Možná se snaží naplnit své imperiální ambice a pomstít se Západu za prohru Sovětského svazu ve studené válce. Možná se prostě a jednoduše zbláznil. Možná všechno dohromady. Putin prostě nastartoval válečný stroj, který už jede svou vlastní setrvačností, možná se časem zcela vymkne kontrole. Nemáme žádnou jistotu, že se válečná rétorika nezmění ve skutečnou agresi. Jak známo, démoni pýchy a nenávisti se probouzejí snadno, ale jejich zkrocení je stonásobně těžší. Putin přitom rozhodně nevypadá, že by chtěl něco brzdit. Naopak. Ekonomické sankce jsou málo. Musíme si se vší vážností připustit variantu, že nás Rusko zatahuje do války. Ne do ekonomické nebo studené, ale skutečné války. Je prozíravé a racionální se na ni připravit. Naše jednoznačná ochota k obraně - nejenom nás samých v NATO, ale také zemí ohrožovaných Ruskem - může dokonce v tuto chvíli nejlépe zajistit mír. Jak má naše příprava na válku vypadat konkrétně? Kromě toho, že si NATO připustilo, že Rusko je agresor, a začalo pracovat na plánech obrany pobaltských států, musí mít také plán obrany Ukrajiny nebo Moldavska. NATO má posílit svoje jednotky přímo na hranicích s Ruskem, možná je dokonce dobré poslat vojáky rovnou na Ukrajinu. Musíme také Ukrajině poskytnout jasné bezpečnostní záruky, zahájit například společný vojenský nebo policejní výcvik. Nestačí na Ukrajinu jenom lít peníze, ta země se pod ruským tlakem vnitřně rozkládá, bez naší další pomoci ty peníze prostě zmizí. Musíme se připravit i na to, že peníze budeme časem posílat i dalším ruským sousedům - Moldavsku nebo Gruzii. A i jim bude potřeba dát bezpečnostní záruky.“

Co z tohoto – pro uvedený typ liberální žurnalistiky obsahově velice typického textu dá vyčíst? Předně autor bez dalšího akceptuje oficiální výklad událostí, jaký prezentuje současná ukrajinská vláda. To znamená – bez dalšího přijímá myšlenku, že viníkem dnešního neklidu, který mnozí pravdivě nazývají občanskou válkou vedenou ukrajinským politickým vedením proti části obyvatelstva zejména na východě země, není prezident Petro Porošenko a už vůbec ne loňský tlak Evropské unie na tehdejšího legitimního ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče, aby podepsal přístupové dohody s EU a tím de facto porušil dohody mocností reprezentovaných Georgem Bushem a Michailem Gorbačovem při vzniku samostatné Ukrajiny – dohoda zněla tak, že hranice evropských politických a vojenských struktur zůstane na úrovni západní hranice nové Ukrajiny a nebude se posouvat na východ. Podle autora je za katastrofu dnešní Ukrajiny zodpovědné jedině a výhradně Rusko a jeho prezident Vladimír Putin.

Co je ještě pozoruhodnější, autor nezůstává při konstatování viny, ale snaží se též definovat trest. V tomto směru jde dál než současná západní diplomatická rétorika: rovnou svolává do války. A více: navrhuje podobu této války a taktiky, které se mají využít. Jako by diktoval americkým a eurounijním politickým a vojenským elitám další scénář, o němž podle něho nemůže (a snad ani nesmí) být pochyb. Operuje přitom se značnou mírou emocionality („Putin se zbláznil“). Značně emocionální a na silný citový efekt vypočítaný náboj má i další část textu:

„Celá situace má ovšem svou nadějnou rovinu. Díky současnému Rusku je Evropa o něco stmelenější než dřív. Je potřeba vytvořit z Evropy, dnes nebezpečně rozdrobené a nejednotné, Evropu se skutečnou vnitřní sounáležitostí, s mnohem větší mírou ekonomické, politické a vojenské jednoty. Rozpínavé putinovské Rusko mnozí srovnávají s rozpínavým hitlerovským Německem. Hitlerovské Německo by ovšem nebylo tak silné, kdyby okolní evropské státy nebyly tak slabé a neřešily svoje partikulární zájmy. Snad jsme se z historie poučili.“

Srovnání dnešního Ruska s nacistickým Německem není nic nového. Například Martin Fendrych nazval připojení Krymu s Ruské federaci jako naplnění výsledku tamního referenda „anšlusem“.(viz) Michail Romancov zase srovnává stejnou událost – připojení Krymu k nacistickému záboru Sudet po Mnichovu 1938.

Ve stejném duchu píše v Právu 29. 7. 2014 i Jiří Pehe v článku jistě nechtěně autoparodicky nazvaném Riskantní historické paralely:

„Někteří lidé, kterým Putin naslouchá, dokonce šli tak daleko, že tvrdili, že Hitlerova expanzivní politika, na jejímž základě připojoval k Říši území s německy mluvícím obyvatelstvem, byla v podstatě legitimní až do roku 1939.“

Srovnávání s nacistickou expanzí konce 30. let minulého století, která vedla k rozpoutání 2. světové války, samozřejmě není náhodné. Má vyvolat strach, zřejmě nejsilnější emoci, kterou je schopna pocítit drtivá většina obyvatel Evropy s touto zdrcující historickou zkušeností. Není asi třeba ani dodávat, že se autoři operující tímto ahistorickým srovnáním, zpravidla nezatěžují předložit důkazy svých tvrzení. Jim stačí, že vyvolají emoci. Čím silnější, tím lepší.

Pro pořádek si připomeňme, že tato rétorika kopíruje oficiální názory některých českých vrcholných politiků. Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek například prohlásil (v Právu 19. 3. 2014): „Putin působí dojmem, že chce znovu Rusko budovat jako impérium“. Ocitujme z něj nejzásadnější myšlenky:

„Putinův projev na mě působil dojmem, že chce Rusko budovat znovu jako impérium a že nikdy neuznal samostatnost bývalých států Sovětského svazu, když říkal, že regiony byly Rusku uloupeny. Je možné, že se také chystá zopakovat v těchto oblastech totéž co na Krymu, a to je strašně nebezpečná věc…Představa, že budeme pořádat referendum o hranicích na základě národnostních menšin, které tam žijí, je ďábelská nejen pro Evropu, ale i jiné části světa. Ve výsledku by mohla rozmetat samotné Rusko. Je to pekelný stroj, který by mohl mít hrozivé důsledky a úplně zničit bezpečnost, klid a mír v Evropě… Nejpodstatnější není to, co Putin říká, ale to, co dělá. To, že neuznává samostatnost státu bývalého SSSR a tváří se, že to je jeho majetek, je daleko závažnější, než co Putin říká.“

Oficiální stanovisko českého ministra zahraničí tedy zní: viník je Putin a Rusko. A dodává:

„Je děsivé, u kterých politických stran Putinovy myšlenky vyvolávají nadšení. Na Putinovy teze reagují nacionalistické strany v Evropě, které nadšeně citují jeho slova o sebeurčení. Například v Maďarsku se extrémní pravice nadšeně hlásí k Putinovi a pokládá ho za svého guru, protože lépe formuluje myšlenky, které se báli vyslovit.“

Takže i šéf naší diplomacie hovoří o nacistickém příkladu, je tedy třeba chápat to opět jako oficiální stanovisko dnešní české vlády.

V souvislosti s výročím vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 ožívá v médiích též druhá velmi podstatná a opět značně emocionálně rozvíjená myšlenková linie, a to je burcování proti strašidlu komunismu.

Tuto propagandu rozvíjí například Jiří Pehe 22. 7. 2014 v článku deníku Právo Náš ruský problém:

„Nikdo se asi nediví, že Rusko v jeho počínání na Ukrajině podporují čeští komunisté, kteří jsou spjati s Ruskem jakousi pupeční šňůrou. Vladimir Putin je má na své straně, protože agresivní a expanzivní politika, kterou provozuje, navazuje na tradice, kterým komunisté rozumí. Jsou to tradice vlády silné ruky, spojené s odporem vůči „prohnilému“ Západu, které se v letech 1917 až 1990 schovávaly za marxismus-leninismus.“

A aby nebylo pochyby, že ten, kdo je jiného názoru, nepatří do slušné společnosti, ihned dodává:

„I naši nejaktivnější apologetové Ruska si jistě najdou důvody, jak toto vše relativizovat… Je to morálně pochybné.“

Putin – válečný štváč

Obraz ruského prezidenta jako válečníka, chystajícího se na expanzi, je veřejnosti sugerován všemi možnými způsoby i cestami. Tak jako v první sérii ukázek jsme coby předobraz postavili vyjádření ukrajinského představitele Jaceňuka, i další vlnu mediálního líčení ruských válečných plánů odstartoval zdroj takřka oficiální, Andrej Illarionov, bývalý spolupracovník Vladimira Putina. V článku zveřejněném na serveru Hospodářských novin 30. 3. 2014 říká: „Po Krymu chce Putin Pobaltí, Finsko i Bělorusko“. A pokračuje: „Západ zapomněl na vůdce, kteří chtějí dobývat jiné země. Šéf Kremlu chce vrátit ruské impérium do dob cara Mikuláše II. nebo sovětského diktátora Stalina, a tak si po anexi Krymu dělá zálusk dokonce i na Finsko.“

Tento informační zdroj se stává následně rozbuškou mnohonásobně opakované teze, kterou v té nejstručnější, nejefektnější a také zcela nepodložené dalšími důkazy, vyjádřila 30. 3. 2014 ve svém vysílání komerční televize Nova:

„Ruský prezident Vladimir Putin se s anexí Krymu nespokojí, k Rusku chce připojit ještě Bělorusko, pobaltské státy a také Finsko.“ 


Další hlasy téhož unisono sboru se ozývají ze všech stran. Příkladně tehdejší senátor Jaromír Štětina 23. 4. 2014 prohlašuje:

„Putin chce na Ukrajině vyvolat chaos. Aby byl důvod k vojenskému zásahu.“

Ladislav Kryzánek zase v MF DNES 3.3.2014 píše:

„Vladimir Putin riskuje svým šokujícím řinčením zbraněmi hodně. Dlouhodobou nestabilitu v regionu. Izolaci v rámci mezinárodního společenství. Stupňování napětí, jež ve svém důsledku může podkopat světovou bezpečnost.“ 

Nejlapidárněji se osobě ruského prezidenta vyjadřuje také komentátor Jan Ziegler. Na serveru První zprávy 16. 7. 2014 prohlašuje: „Putin stále doufá, že by se Ukrajina mohla zapojit do jeho chudobince, pardon, Euroasijského svazu.“

A aby nebylo sebemenších pochyb o jeho názoru na hlavu ruského státu, sahá Ziegler i k parafrázi písně Karla Kryla, když svůj článek na serveru Virtually 6. 3. 2014 otevírá větou: „Když vrah Putin o morálce káže.“

Naši žurnalisté ani politici nejsou ale ve svém snažení vložit Putinovi do ruky zbraň osamoceni. Tu a tam se k nim přidá i hlas zpoza řeky Moravy. Slovenská politická i mediální scéna je oproti té české nepoměrně pluralitnější, což je projevuje i ve veřejné diskusi o ukrajinském konfliktu a roli Ruska v něm. Nicméně i zde je slyšet hlasy ladící s českým unisonem. Příkladně 16. 4. 2014 poslanec Národní rady SR František Šebej (za stranu Most – Híd) apodikticky prohlašuje ve vysílání Rádia Expres, z něhož poté obšírně citují Hospodárské noviny (mimochodem vydavatelem tohoto deníku je firma, kterou vlastní Andrej Babiš): „Putin nechce Krym. Chce Ukrajinu ako celok. Chce obnoviť Sovietsky zväz.“

Závěr, který si má z této mediální kampaně odnést čtenář, divák, příjemce, je zřejmý: Ruský prezident se chystá na expanzivní válku, jako první oběti jsou v jeho hledáčku státy bývalého Sovětského svazu – Ukrajina, Pobaltí, Moldávie či Gruzie, potom další bezprostřední sousedé, např. Finsko. A není pochyby o tom, že ruská vojenská mašinérie se poté přesune na západ a ohrozí bezpečnost Evropské unie a snad i celého euroatlantického prostoru.

Jak to vidí průzkumy

Nedávno vešel ve známost průzkum, podle něhož skoro dvě třetiny Čechů nedůvěřují Evropské unii. Tato důvěra meziročně klesá, a to docela rapidně. Například server zprávy.tiscali.cz to komentuje takto:

„Mínění Čechů o Evropské unii se v posledních letech zhoršuje. Vyplývá to průzkumu agentury STEM. Podle výsledků se 59 % dotázaných domnívá, že EU nefunguje demokraticky, tři čtvrtiny respondentů jsou potom názoru, že EU je neefektivní. Výrazně stoupající skepsi občanů České republiky zaznamenala agentura poprvé v roce 2010.“ 

V minulých dnech z jiného průzkumu vyšlo, že většina české populace nepovažuje Rusko za hrozbu pro naši národní bezpečnost neřku-li identitu. (Mimochodem: je zajímavé, že v jiném průzkumu v roce 2008 na obdobně koncipovanou otázku respondenti odpověděli zhruba ve stejném procentním poměru, z čehož je zřejmé, že navzdory aktuálním událostem se zásadní postoj Čechů k této problematice dramaticky nemění. /Na otázku Obáváte se ohrožení bezpečnosti ze strany Ruska odpovědělo 41% respondentů kladně a 59% záporně )

Mám za to, že obě informace spolu souvisejí. Čím víc unijní struktury a politické elity tlačí na ukrajinskou pilu, tím méně vzbuzují důvěru veřejnosti, protože to tlačení je nápadné. Za tím nemůže být nic jiného, než nějaký geopolitický, a tedy finanční zájem a zisk, řekne si občan. A je-li mediální rovnice postavena tak, že si lze vybrat jen mezi dvěma póly – Ruskem a EU resp. USA, pak tato soustavná mediální masáž přihrává sympatizanty Rusku. Pak se novináři diví, jak je to možné, vždyť se přece tolik snaží, aby se občanovi dostalo té jediné povolené pravdy, a on se přece jen orientuje jinak, dokonce zcela opačně /Petr Hájek na serveru Priproud.cz k tomu 12. 5. 2014 připomíná, jak na to reagují představitelé většinových médií: „Podstatné je, že proruské názory nešíří žádné mainstreamové médium, jinak by situace s „postoji Čechů“ byla ještě mnohem horší,“ povzdechl si poněkud zoufale J. Macháček z Respektu. Dostupné /.

Proč to média dělají?

Zasvěcených diskusí o tom, proč jsou čeští mainstreamoví novináři tak jednostranně protirusky orientovaní, už bylo vedeno bezpočet. Padlo mnoho rozmanitých a často z velké části pravdivých vysvětlení. Jedno z nejčastějších má kořeny v roce 1968, kdy došlo k traumatickému otřesu celého tehdejšího komunistického bloku. Sovětským svazem vedená Varšavská smlouva se vložila do vnitrostátních a vnitrostranických událostí v Československu a prosadila si svůj geopolitický zájem. Podotkněme, že za mlčenlivého souhlasu USA – začínalo období détente. Amerika neměla rozhodně zájem na tom, aby se prohloubila komunikační propast mezi ní a Sovětským svazem.

Čeští komunisté, kteří prohráli svůj boj o moc s prosovětsky orientovanou skupinou téže strany, tak kladli veškerou vinu za svou prohru na Moskvu. A tato filosofie, podpořená každodenní praxí, přítomností sovětských vojsk na našem území a čím dál větším rozporem mezi vůlí politického vedení a míněním většiny obyvatelstva, přežila do dnešních časů. Nabyla podoby apriorní nedůvěry vůči všemu, co přichází z dnešního Ruska, a to navzdory tomu, že svět se od té době bezprecedentně proměnil, hranice západu a východu přestala být méně důležitá, než hranice bohatého severu a chudého jihu. Rusko je nepominutelný fenomén a začínat novou studenou (natož „horkou“) válku mezi ním a euroatlantickým společenstvím je trestuhodně nezodpovědné. Přesto, jak jsme ukázali, naše mainstreamová média už bubnují do útoku.

Tato média, inspirovaná myšlenkami dávno překonaného a vlastně vždy iluzorního Pražského jara, se chovají podle principu sněhové koule. Dochází k ustavičnému opakování a multiplikaci informací a sdělení, vzájemnému ujišťování se ve společných „pravdách“. Funguje spirála mlčení, jedna z nejčastějších manipulačních technik – když si myslíš něco jiného než my většinoví, vyloučíme tě ze svých řad. To je ovšem stará komunistická parola: kdo nejde s námi, jde proti nám.

Ikonou tohoto proudu byl a dosud v symbolické rovině je Václav Havel. Reprezentuje domnělý étos „osmašedesátého“, je nedotknutelnou modlou. Mnozí čeští intelektuálové, k nimž se i většina novinářů z liberálních médií ráda počítá, tak odkazem Václava Havla – či poukazem na to, co sami vydávají za skutečný odkaz Václava Havla - poměřují všechny a všechno – zejména politické názory. I proto – abychom se vrátili na začátek – je veřejný prostor stále plněn lidmi z Havlova okolí. Ale to jen na okraj.

Co je navíc zajímavé, je to, že majitelé a provozovatelé médií většinově rezignovali na tržní princip. Přestali se zajímat – přesněji: připustili, aby novináři v těchto médiích zaměstnaní ignorovali, jaký je zájem veřejnosti, co veřejnost chce a potřebuje, čím žije, jak si buduje své hodnotové normy a v co případně věří. Tím se média, především ta mainstreamová, dostávají do fatální izolace. Na sklonku minulého režimu se říkalo: Československá televize lže, jako když Rudé právo tiskne. Nedávno jsem slyšel obdobnou průpovídku: Česká televize lže, jako když Mladá fronta tiskne.

Čas od času se vydavatelé periodických tiskovin zamýšlejí, proč klesá jejich prodaný náklad meziročně v průměru o 10% procent. Vyčítají to internetu. Internet ale tuto tendenci nespustil, ten jen dodal nenasycenému čtenáři chtivému informací náhradní zdroj. A čtenář zjistil, že – alespoň zatím – je internet platforma dostatečně široká, a tím i dostatečně pluralitní a dosud nezglajchšaltovaná jediným povoleným názorem na cokoli, jako ona mainstreamová média (a to se netýká jen novin, ale i televize, asi nejméně rádií), že tam lze dosud najít svobodnou výměnu informací a názorů. Čtenář i divák totiž, ať se to našim bohorovným novinářům líbí, či nikoli, stále ještě volí svobodu před diktátem.

Média by tomu měla tleskat, zvlášť letos, u příležitosti 25. výročí listopadu 1989. Zdá se však, že je většinový názor našich novinářů na tento fakt spíše opačný. A to na celé škále – od nepochopení až k totálnímu znevážení. Jiná průpovídka říká, že to nejhorší na demokracii jsou voliči. Soudě podle našich mainstreamových médií se zdá, že jsou přesvědčena, že to nejhorší na svobodě tisku jsou čtenáři a diváci, a to nejhorší na svobodě slova je to, že ji mohou užívat všichni, ne jen ti vyvolení, například novináři.

Příspěvek byl přednesen na konferenci "Rusko včera, dnes a zítra", kterou pořádala Jazzová sekce Praha dne 21.8.2014.

Autor je politickým a mediálním komentátorem

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: literarky.parlamentnilisty.cz

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Pavel Kopecký: Bohuslav Merkel Sobotka

21:10 Pavel Kopecký: Bohuslav Merkel Sobotka

Pavel Kopecký hořce konstatuje křečovitou oddanost premiéra Sobotky vládcům Evropy, kterým chce pomo…