Vážená paní docentko,
možná Vás tady v Česku nezná tolik lidí, kolik by mělo a kolik byste si zasloužila. Je to však zpráva o těch, co neznají. A tedy na nich vlastně nezáleží.
Ti, kdo Vás znají, vědí, že jste dobrým duchem slovakistiky v Čechách, ačkoli se tento ctihodný akademický obor na Filosofické fakultě takhle už ani nesmí jmenovat – zahrnuli Vás pod jakási „středoevropská studia“. Zprvu se mi to zdálo být hloupé, ale teď si říkám, že to vlastně jakousi, byť nejspíše nezamýšlenou logiku mělo a má. Demonstruje se tím, jakkoli mimoděčně, spjatost našeho středoevropského prostoru, a také to, že tím středem není jenom česko-německé nebo česko-rakouské pomezí, jak se mnohým mohlo dlouho zdát, nýbrž že tím středem je skutečně to po léta podceňované „visegrádské“ kvarteto – Polsko, Maďarsko, Slovensko a Česko. Vy reprezentujete Slováky v Česku, ale patříte k důležitým spojovníkům všeho středoevropského, co nás odlišuje od zbylé Evropy, neřku-li světa. Je to spřízněnost moderních dějin, osudů po skončení minulé velké války, ale také příbuznost ideálů jedněch i bolestí druhých. V tom si rozumíme navzájem jako málokdo další.
K tomuhle dopisu mne ponoukla četba pravidelné rubriky v jednom deníku, kde se – s jinými podobně mile postiženými – staráte o rehabilitaci jazykového souručenství Čechů a Slováků, či Slováků a Čechů: na pořadí nesejde, jde-li o partnery rovné, což v našem případě je naplněno. Rád si nad tou jazykovou stránkou oživuji své mládí, kdy jsem chodil do knihkupectví Slovenská kniha v centru Prahy kupovat báječné překlady slovenských překladatelů knih, které česky tehdy vyjít nesměly. Ve slovenštině tak mnozí tehdy prvně potkávali E. L. Doctorowa, Johna Fowlese, dokonce i vybrané texty klasiků - Williama Styrona či Normana Mailera. Ať se přihlásí, kdo viděl jazykovou bariéru: žádné ruce nevidím…
A nedosti na tom. Čítávali jsme velké slovenské básníky tehdejší současnosti – Daniela Heviera, Ivana Štrpku, Danielu Hivešovou. Dokonce i toho ministra kultury jste vy na Slovensku měli básníka – a jakého: Miroslava Válka. Zatímco my jen úředníka, jehož hlavní hrdinství se odehrálo v den, kdy se přiženil do rodiny někdejšího prezidenta Svobody… Jak jsme vám záviděli toho ministra. A ty vaše úředníky pod tím ministrem, kteří dopustili, aby slovenská kultura těch let, zejména osmdesátých, se rozrůstala do evropských rozměrů, kdežto my zde poslouchali Poupata… Ve vedení vaší agentury Slovkoncert byl rocker Hammel, ředitelem naší – Pragokoncert – důstojník Hrabal. Co říct víc? O tuto velkorysost kulturního pohledu na svět a člověka v něm – tak závislého na míře svobod, jež jsou mu poskytnuty ke kulturní kreaci – jsme byli ochuzováni skoro až do posledních dní té dekády. Až s příchodem básníka Čejky na ústředí moci začaly se rozorávat meze. Do Němec odjeli s emigranty rokovat naši literáti Koenigsmark a Prouza, v Brně Na provázku začali hrát Havla a na Vinohradech Topola. To by bez básníků na zřetelných místech možné nebylo. Bolševického grafomana Skálu v čele svazu spisovatelů vystřídal slušný člověk Černík, Zase už směli vydávat své verše Holub, Skácel, Mikulášek či Hanzlík, do edičních plánů se vracel Šiktanc. Pak spadla klec a změněn svět.
Co nám zbylo z té federální vzpomínky? Fakt, že si rozumíme, ačkoli želva se řekne korytnačka a zelí je kapusta, i po čtvrtstoletí po rozdělení společného území svědčí o tom, že kultura je doopravdy nedělitelná. Není náhodou, že sídlo prezidenta Sdružení Slováků žijících v zahraničí (jichž je zhruba polovina počtu žijícího na samotném Slovensku, tedy přes 2 miliony), je právě Praha. Není náhodou, že pražskou univerzitní slovakistiku zakládal literární vědec a exministr slovenské kultury a dodnes je v Praze skoro častěji než kde jinde. Není náhodou, že slovenské volby jsme z té naší Prahy sledovali s podstatně zatajenějším dechem, než přihlížíme prezidentské frašce odehrávající se za Velkou louží. Jako bychom podvědomě věděli, že jak bude na Slovensku, je pro nás mnohem významnější, než jaká loutka usedne do Bílého domu. Protože když na to přijde, se Slováky žít umíme a dokážeme i kdykoli v budoucnu, zatímco pro tamty jsme jen hejno anonymních pěšáků na jejich šachovnici.
A mluvím-li o Slovácích v Praze, vybavím si obratem i Vás, paní docentko, která si nesete své břímě z minulosti, ale neztrácíte smysl a cit pro budoucnost. Proč byste taky jinak psala do novin, že bude dobře rozumět si navzájem, dnes, zítra, vždycky.
Děkuji Vám za to. A nejen u příležitosti Vašich dnešních šedesátin
Váš Petr Žantovský
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
