Pana Tvrdíka zřejmě ovládla megalomanie, a uvedu jeden příklad vrcholné necitlivosti vůči velkým dějinným postavám pražské Slavie. Na slavnostním shromáždění ke 125letému výročí založení klubu SK Slavia Praha byl vyhlášen také nejlepší hráč 125leté historie klubu. To už je samo o sobě očividně příliš ambiciózní záměr. Pavel Kuka, který se stal tím nejlepším hráčem ze všech za 125 let existence klubu, byl výsledkem očividně zaskočen. Skromně hovořil o svých spoluhráčích, ale jistě měl na paměti jako velký klubista především velkou historii Slavie. Je prostě potřeba brát jednotlivé vývojové etapy Slavie zvlášť.
Kdyby dělal anketu o nejlepšího hráče ne snad fotbalový odborník, ale člověk, který se o fotbal alespoň trochu zajímá, musel by věci řešit s citem. Fotbal dneška je přeci jiný, než byl ten před šedesáti či sedmdesáti lety. A ještě jiný, než byl ten před II. světovou válkou a jiný než ten před první světovou válkou.
Do roku 1948 čeští fotbalisté až na výjimky nechodili do zahraničního angažmá, protože měli dobré finanční zázemí v klubech ve své vlasti. Po roce 1948 a vlastně až do závěru 60. let mohli chodit fotbalisté do zahraničí (myslím teď valutovou cizinu) jen za předpokladu dovršení věku 30 let a za podmínky, že se jedná o bývalé zasloužilé reprezentanty.
Upřímně, při tehdejších rehabilitačních možnostech a značné uzavřenosti Československé republiky před světem neměli českoslovenští fotbalisté ve věku nad 30 let v zahraničí mnoho šancí, aby se stali skvěle placenými hvězdami. Tak například Masopust odešel do zahraničí v 38 letech. Jistě, byl to stále ještě vynikající fotbalista, ale přeci jen už v tom věku neměl výkonnost, jakou měl na MS v Chile, kdy byl světovou hvězdou první velikosti.
Zkrátka, kdyby tuto anketu řešil nikoli fotbalový diletant, ale člověk alespoň trochu znající fotbal, musel by s touto anketou udělat totéž, jak to udělal s výběrem jedenáctek „staré“ a „nové“ Slavie. Takže anketa mohla vybírat nejlepšího fotbalistu posledních např. třiceti až padesáti let a zvlášť fotbalisty ze „staré“ Slavie, třeba z doby před únorem 1948.
Při vší úctě k P. Kukovi, který byl vynikajícím fotbalistou a prosadil se, byť v provinčním německém klubu, i mezinárodně a byl jedním z klíčových hráčů mimořádně úspěšného národního mužstva v roce 1996 na ME. je těžké jej srovnat s hvězdami kalibru Josefa Bicana či Františka Pláničky.
Josef Bican byl nejen mimořádným střelcem, ale na svou dobu i úžasně všestranným sportovcem, fotbalistou- atletem schopným zaběhnout stovku ve své době za vynikajících 10,8 vteřiny. Byl fotbalistou a hlavní osobností týmu Slavie, která v září 1938 zvítězila ve Středoevropském poháru, což byl prakticky (do značné miry) ekvivalent dnešní Ligy šampionů. Bican byl mezinárodně uznávaným fotbalistou, jehož éru samozřejmě poznamenala válka. Byl také věrným Čechem, který jako Vídeňák s prakticky bilingvní znalostí češtiny a němčiny odmítl za války nabídku německých okupantů být zařazen do týmu Velkoněmecké říše. To by tehdy byla ohromná rána češství a Bicanovo odmítnutí svědčí o jeho velkém charakteru.
František Plánička byl brankářem Slavie prakticky 15 let ve 20. a 30. letech. Byl skvělým brankářem národního mužstva a patřil ve své době mezi dva nejuznávanější, nejlepší brankáře (spolu se Španělem Zamorou) tehdejší Evropy. Říkalo se, že Slavia v brance s Pláničkou vede na začátku každého zápasu 2:0. Plánička byl prostě mimořádný brankář, který byl pilířem mužstva vicemistrů světa v Itálii v roce 1934. Poslední zápas v národním mužstvu odchytal Plánička proti Brazílii na MS v roce 1938 (Československo v tom zápase remizovalo 1:1) se zlomenou rukou. Pominout tyto dva zcela mimořádné, fenomenální fotbalisty byla chyba Tvrdíkovy stupidní ankety.
Je samozřejmé, že s Bicanem ani Pláničkou, kteří už sledují jen zápasy na jiném hřišti, se žádný marketing už dělat nedá. Ale Pavla Kuku by určitě nesnížilo, kdyby byl zvolen například nejlepším slávistickým hráčem posledních padesáti let. A marketingově by to bylo stále ještě dobře hratelné.
Není možné se zbavit dojmu, že Tvrdík tak trošku udělal Pepi Bicanovi malý naschvál. Syn Josefa Bicana totiž s dnešním vedením Slavie nesouzní. No ale to by na velikosti Josefa Bicana nemělo nic ubírat. Je to trapné a je škoda, že se něco takového, takovýto produkt lidské malosti, na oslavách 125 let vzniku Slavie stal.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
