Musela jsem uznat, že je. I u nás se běžně píše o kuriózních příhodách v nejrůznějších koutech světa, takže na těch našich si nepochybně smlsnou zase jinde. Ono to trvá dlouho, než se člověk smíří s tím, že je lepší být zdrojem posměchu, než vyvolávat děs nebo lítost, a mnozí se s tím nesmíří nikdy.
Lidem často bývá k smíchu to, co postiženému vůbec k smíchu není – je na tom například založen princip grotesky, kde se pořád někomu děje něco nepříjemného a obecenstvo se mlátí smíchy.
Musím přiznat, ze mě z duše otravovalo, když se dva týdny z většiny médií člověk skoro nedozvěděl nic jiného než nové a nové podrobnosti o takzvané etanolové aféře. Vůbec tím nechci umenšovat neštěstí, které potkalo postižené, ani vážný problém, jímž byla – a dost možná ještě je – neschopnost státu odhalit a potrestat nelegální obchod s lihovinami, jen připomínám, že existují rovněž jiné vážné problémy.
Kapitolou samotnou pro sebe jsou v této aféře, jakož ostatně i v mnoha jiných, vyjádření představitelů opozice. Ty tvrdý výroky na adresu vlády mi připadaly nepatřičné. Oni snad nebyli dlouhé roky u moci? Oni snad černému obchodu s lihovinami zabránili?
Ty neustálé útoky na „tuto vládu“ mi připadají kontraproduktivní: ať se stane cokoli, může za to podle představitelů opozice „tato vláda. To už ani nemusím poslouchat nebo číst, stejně vím předem, co řeknou – že nejlepším řešením by byla demise vlády a nové volby. A co takhle hledat, jak problém vyřešit?
A pak ten atentát. Vlastně se mi příčí používat toho slova – atentát přece je, když se někdo pokusí někoho zabít, a o nic podobného v tomto případě nešlo. Útočník neměl v úmyslu prezidenta zabít a dobře věděl, že atrapa zbraně, které použil, k tomu ani není způsobilá. Byl to spíš happening, samozřejmě naprosto nevhodný a nepřijatelný, ale atentát?
Kdosi z vedoucích prezidentovy ochranky hájil své podřízené s tím, že takové věci je těžké zabránit, což má pravdu. Incident byl daní za popularitu – a každý politik se musí rozhodnout, zda chce na veřejnosti vystupovat za neprůstřelným sklem, anebo riskovat něco nepříjemného a dost možná i nebezpečného.
Mluvit o tom, že společnost je v nedobrém rozpoložení, nebo dokonce o tom, že ji někdo rozeštvává, pokládám za nemístné. Ve společnosti je vždycky řada zklamaných a nespokojených a nešťastných lidí, a také lidí, kteří na sebe rádi upozorní i takto naprosto nepřijatelným způsobem. S napadením politiků jsme se přece už setkali – svého času byl přepaden komunistický předák Jiří Svoboda nebo sociální demokrat Pavel Dostál.
Tolik mé nedělní úvahy. A v pondělí jsme se dozvěděli, že policie přišla na ministerstvo práce a sociálních věcí a zatkla náměstka ministra a šéfa informatiky. Další pochybné zviditelnění naší země.
Komentář byl publikován v pořadu Zamyšlení Rádia Česko na rozhlasové stanici ČRo Rádio Česko.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
autor: rozhlas.cz
