Aniž bych to nějak podrobněji zkoumal, se svým vysokoškolským vzděláním - a sice ne dramaticky ale přece jen nadprůměrným příjmem - jsem se považoval za něco, co se jako střední třída označuje. Ale co když patřím mezi ty, kteří ze střední třídy vymizeli? Co bych potom byl?

Mezi vyvolené jsem se ještě neprobojoval, to bych si všimnul. Že bych byl pracující, ale moc nevydělávající inteligence, podobně jako za socialismu? Nebo přece jen stále ještě střední třída, která se v oné kategorii snaží udržet zuby nehty a škudlí na dovolené, na synovy sportovní aktivity, na lístky do divadla a na koncerty, kupuje knihy a pivo na stojáka si v hospodě na růžku dává s vědomím, že by měla na víc?

Zjistit, zda člověk do střední třídy patří, nebo už ne, kupodivu není jednoduché, přestože ekonomové, sociologové a další hlavy pomazané se absolutně shodují na tom, že definice příslušníka střední třídy je pro další závěry klíčová.

Bohužel, dál už se neshodnou skoro na ničem. Definice se liší stát od státu, podle toho zda autor šilhá víc doprava nebo doleva, zda zadavatelem studie na toto téma je finanční instituce nebo stát. Třeba víc napoví, když třídní terminologii překlopíme do automobilového byznysu.

Ten rozlišuje hned tři střední třídy. Pokud jde o největšího domácího výrobce, evidentně nás považuje spíš za chudší národ. Zatímco nižší střední třídu obsadil hned dvěma modely, tu střední bez přívlastku jedním a na vyšší střední mu nezbyl žádný.