Bitva o Paříž, která může rozhodnout o další existenci či neexistenci utopického projektu Evropské unie, se rychle blíží. Již na konci dubna budou Francouzi hlasovat v prvním kole prezidentských voleb. Dnem "D" bude však patrně až 7. květen, kdy se o novém prezidentovi rozhodne ve druhém kole.
Evropský establishment soustředěný kolem bruselského a berlínského centra velmi dobře ví, že tuto bitvu nesmí ztratit, neboť po Brexitu by pravděpodobně šlo už o definitivní fatální otřes. Staré struktury už zápasí o holý politický život, a proto nasazují poslední páky, aby blížící se katastrofu odvrátily.
Jejich "civilizační projekt"
Snad nejlépe to tento týden vyjádřil vicekancléř a očekávaný šéf německé diplomacie Sigmar Gabriel. Natvrdo varoval, že EU hrozí rozpad, jestliže ve volbách ve Francii či ještě předtím v březnových v Nizozemsku vyhraje lid, tedy "populisté": "Pokud po loňském Brexitu nepřátelé Evropy uspějí v Nizozemsku nebo ve Francii, tak budeme čelit hrozbě rozpadu největšího civilizačního projektu 20. století, tedy Evropské unie," třese se Gabriel.
Pravá ruka Angely Merkelové tím otevřeně připouští donedávna nemyslitelné. Francouzská partie pro něj a jeho soudruhy není v kontextu brexitu a Trumpovy kontrarevoluce ve Spojených státech rozehrána vůbec dobře. Absolutním signálem je, že prezident François Hollande to dotáhl na nejméně oblíbeného prezidenta ve francouzské historii a s podporou okolo deseti procent (i to je s podivem) se rozhodl pod tlakem svých spolustraníků svůj post raději neobhajovat. To se ostatně také ještě nestalo, aby prezident úplně vzdal obhajobu.
Čelo pelotonu
Pozice vládnoucích socialistů je tři měsíce před volbami bídná. Průzkumům stále vévodí předsedkyně Národní fronty Marine Le Penová. Osciluje mezi 25 až 30 procenty, což jí dává prakticky jistotu účasti ve druhém kole. Na druhém místě se ztrátou kolem pěti procent se pravidelně umisťuje "thatcherista" François Fillon, který v republikánských primárkách porazil proimigračního centristu Alaina "Ali" Juppého. Ani on ale pro Brusel není řešením. I když proti případému vítězství Marine Le Penové by byl Fillon asi přeci jen o něco přijatelnější.
"Potížista" Fillon se ovšem minulý týden jasně vyjádřil, že v případě vítězství chce zrušení protiruských sankcí. "Jsem přesvědčen o tom, že sankce jsou zcela neúčinné," řekl podle agentury Reuters novinářům po setkání s Merkelovou v Berlíně. "Musíme najít jiný způsob, jak s Ruskem komunikovat." Zároveň tvrdě zkritizoval práci basilejského výboru při Bance pro mezinárodní platební styk (BIS), který dohlíží na dodržování globálních bankovních pravidel. Podle něj tato organizace nejedná v evropském zájmu.
To způsobilo mezi bruselskými strukturami značnou paniku, neboť v kombinaci s uvolňujícím se napětím mezi Ruskem a USA směřuje Brusel na druhou kolej. Odpověď přišla vzápětí. Mainstreamová "opozice" ukázala, že jediné, čeho je ještě schopna, je dehonestační kampaň a vytahování "kompro" materiálů přes své tiskové páky.
Zoufalství a strach
Jako přes kopírák to v přímém přenosu vidíme v pokračující zběsilé protitrumpovské kampani - nejen ve Spojených státech. Podobně vrcholí snaha zdiskreditovat všemi prostředky britskou premiérku Theresu Mayovou - ostatně i prezidenta Miloše Zemana.
Fillon je konzervativní katolík bez milostných avantýr. Na rozdíl od prezidenta Hollanda, který žil v nemanželském svazku s takřka šílenou ultralevicovou neúspěšnou kandidátkou na prezidentku Ségolene Royalovou. Ta manželství odmítala jako buržoazní přežitek (svého druhého jména Maria - vybraného otcem - se z "genderových důvodů" zřekla). Hollande s Royalovou tak žil třicet let a měl s ní čtyři děti, aby pak v přímém přenosu dojížděl za asistence bulváru na svém mopedu za jakousi televizní hvězdou. Tohle u Fillona nehrozilo. Museli na něj "vydolovat" něco jiného.
Nakonec zvolili celkem banální záležitost, která je běžná ve všech politických kruzích (včetně těch českých), kde poslanci zaměstnávají své rodinné příslušníky. V tomto případě se však z běžného vyrobilo skandální. Nafouknuto do obřích rozměrů, stalo se závažným zločinem.
Penelope gate
Přestože dát práci příbuzným francouzským zákonům neodporuje, místní tisk tvrdí, že Fillonova manželka dostávala plat z veřejných prostředků - ale ve skutečnosti prý nedělala vůbec nic. Aféru už začala iniciativně vyšetřovat finanční prokuratura. Fillon jakékoli pochybení odmítl jako účelové házení špíny v předvolební kampani.
Aféru, které PR odborníci socialistů vymysleli poetický název "Penelope gate", zahájil časopis Le Canard enchaîné. Politikova manželka prý inkasovala přibližně půl miliónu eur za osm let práce v roli asistentky poslance. Nejprve svého muže - a pak, když se Fillon stal premiérem, jeho nástupce v Národním shromáždění. Na tom by sice nic nebylo, jenže reportéři tvrdí, že nenašli důkazy, že by Fillonova choť práci skutečně vykonávala.
"Je běžnou praxí, že manželky poslanců jsou jejich zaměstnankyněmi - na levé i na pravé straně politického spektra," řekl Fillonův mluvčí Thierry Solere. "Vrhání smrdutých kuliček začalo," prohlásil sám Fillon - a dodal, že to komentovat nebude, protože není vlastně co. Aféra však má přesto na Fillonovy preference poměrně silný dopad. Což ovšem může mít v důsledku paradoxně pozitivní vliv na šance Marine Le Penové.
Vyjde trik s Macronem?
Konečné vítězství Fillona tím není zdaleka jisté, neboť elektorát socialistů by byl ve stavu nouze těžko mobilizovatelný na jeho stranu. Většina levicových voličů (až na skalní "antifašisty") by totiž pravděpodobně "volila nohama" a zůstala doma. Nemluvě o tom, že mnozí z tradičních levicových voličů, by dokonce mohli dát přednost Le Penové (zvláště v místech s vyšší nezaměstnaností, což je skoro všude), neboť její program je mnohem sociálnější, než program škrtů, který představil Fillon.
Proto se socialisté pokoušejí o ofenzívu na dvou frontách. Do boje o Elysejský palác vyslali politického "obojživelníka" Emmanuela Macrona, zaujímajícího centristickou probruselskou pozici. Aby mohl uspět, musel by v prvním kole vytlačit Fillona a ve druhém se postavit proti Le Penové. A měl by možná jistou šanci na vítězství, neboť by zřejmě dokázal mobilizovat jak středovou část pravicového elektorátu, tak i levicové voliče. Vše pod heslem "Všichni proti extrémismu", s nímž dokázal proti otci Marine Le Penové - Jean Maria Le Penovi - zvítězit v roce 2002 ve druhém kole Jacques Chirac.
Je tedy zřejmé že aféra "Penelope gate" je pouhým začátkem kanonády, kterou si bude muset Fillon projít. Pozici socialistů navíc komplikuje "francouzký Sanders", kandidát radikální levice Jean-Luc Mélenchon, který bude probruselskému Macronovi (s nímž ho pojí pouze vřelý vztah k imigrantům) odebírat důležitá procenta v boji o druhé kolo.
Bratrovražedný boj
Aby byla situace ještě komplikovanější, byl oficiálním kandidátem socialistů delegáty zvolen minulý týden radikální levičák z Hollandovy vlády, bývalý ministr školství Benoit Hamon. Porazil bývalého předsedu vlády Manuela Vallse, který se kvůli prezidentskému klání vzdal již v minulém roce funkce premiéra.
Právě Valls měl být hlavním trumfem proti Le Penové. Stigma Hollandova spolupracovníka však způsobilo, že nedokázal zvítězit ani v primárkách. Jeho soupeř Hamon totiž včas z Hollandovy vlády odešel, neboť se mu jako propagátorovi legalizace eutanázie a marihuany zdála málo levicová.
Díky tomuto vývoji mají socialisté ve hře hned tři kandidáty, kteří se s trochou štěstí sami "vytlučou" mezi sebou.
Proto se stále zdá, že ve druhém kole se pravděpodobně přece jen utkají Fillon a Le Penová. A pokud socialisté vystupňují "kanonádu" proti Fillonovi, a on přesto projde do druhého kola, ještě to zvýší proti mediálně poškozenému soupeři šance na vítězství francouzskému Trumpovi - Marine Le Penové.
Svým způsobem se tak opakuje situace ve Spojených státech. Socialisté (Demokratický establishment zkorumpovaný Clintonovou) odstřelili brutálním způsobem senátora Bernieho Sanderse - a prakticky tím rozhodli o vítězství Donalda Trumpa.
Jenže také je fakt, že pro Francii žádné analogie nemusí platit. Logika se ve Francii tradičně neaplikuje. Bitva o Paříž bude ruleta. Sázky jsou vysoké. V banku jsou však bohužel i naše osudy.
Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
autor: PV
