Podle slovníku cizích slov má slovo manažer dva významy: 1. obchodní vedoucí sportovních nebo uměleckých podniků, a 2. odborník znalý účelného řízení podniků z ekonomického hlediska. Přídavné jméno manažerský bývá pak nejčasněji používáno ve spojení manažerská nemoc, která souvisí s vypětím některých vedoucích pracovníků a projevuje se nervovými potížemi, poruchami krevního oběhu, někdy srdečním selháním, celkovou vyčerpaností, únavou a sexuální impotencí.
Tak tady je už ta spojitost se zdravotnictvím více než zřejmá. Je jisté, že ne všechny tyto nemoci se u manažera vždycky vyskytují. Označení manažera jako někoho, kdo řídí podnik, pochází prý už z roku 1705 a už tehdy byl kritériem úspěšného manažera především podnikový zisk, jeho ekonomická prosperita.
Třeba psychiatr pan profesor Cyril Höschl má o řízení zdravotnického zařízení celkem ucelenou představu a vůbec nemá problém s pochopením toho, že třeba nemocnici může lépe řídit ekonom než patolog nebo psychiatr. Musí být ovšem jasné, co se dobrým řízením myslí a za jakou cenu. Už dříve jsem se na tomto internetovém fóru dopustil myšlenky, že zdravotnické zařízení není možno řídit jako výrobní průmyslový nebo zemědělský podnik. Lidské zdraví je sice význačnou hodnotou, není je ovšem možno považovat za zboží, jehož cena se řídí nabídkou a poptávkou. Pokud bychom zvolili jako úspěšné kritérium práce nemocničního manažera ekonomický zisk, nezbývá nám pak nic jiného než hluboce politovat všechny pacienty a snažit se o výhodný kontrakt s jiným podnikem zabývajícím se pohřebnictvím.
I za dob takzvaného socialismu, kdy československé zdravotnictví poměrně slušně fungovalo, byla ta ekonomická kritéria spíše k smíchu. K úspěšnému plnění přispívala především obložnost, což znamenalo, že by měla být pokud možno na sto procent obsazena všechna nemocniční lůžka. Dále se pak hodnotily náklady na léky. Ty měly být pokud možno co nejnižší. Znamenalo to především to, že jsme byli nuceni prodlužovat délku hospitalizace a přesvědčovat pacienty, aby ještě nějaký ten den zůstali v nemocnici přes čas. Už byli uzdraveni, proto byly náklady na léky minimální a obložnost vynikající. S kolegy jsme si z toho často dělali legraci, že ideálem socialismu je plná nemocnice zdravých lidí. Naopak těžce nemocní byli škodliví, protože náklady na léky stoupaly.
Dnešní manažer se taky snaží o co možno nejnižší náklady. A komplikuje se to stále dražší přístrojovou technikou. A taky je třeba snižovat nálady na stravu. Přes veškeré pokroky v dietologii (dietní sestra se teď jmenuje nutriční terapeutka), je strava v některých nemocnicích podobná výživě v koncentračním táboře.
Pokud budou tedy manažeři věrni svým zásadám zisku, ekonomické úspory a obavám z červených čísel, musí to nutně vést k degradaci léčebné péče. Takto se dá řídit automobilka, ocelárna nebo zemědělská farma, ale k řízení zdravotnického zařízení musí manažer mít k ruce zkušeného zdravotnického pracovníka, nejlépe lékaře.
Taky jsem někde slyšel, že prý stát by neměl nic řídit, protože je vždycky prašpatným hospodářem. Pokud však porovnám státní řízení zdravotnictví v dobách mého mládí s dnešním manažerským systémem, tak mi pořád to státní řízení připadá smysluplnější, zodpovědnější a hlavně k lidem vstřícnější. To plánované odstátnění fakultních nemocnic nevěstí nic dobrého. Jenom počkejte, jak s tím ti manažeři zacvičí. A až dostanou ty manažerské nemoci, tak jsem zvědav, jak, kde a kdo je bude léčit.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
