Nyní tento muž, stálice české politiky, už jako prezident dává ostatním lekce, že si s českou veřejností, jejími ustrašenými politiky a také s médií umí mávat, jak se mu právě zachce.
Minulý týden psal kolega Macháček ve svém komentáři, že Miloš Zeman se umí dostat třeba i několikrát denně do hlavních mediálních titulků. Po včerejším ceremoniálu ke státnímu svátku byl ještě úspěšnější.
Prezident umí média udivit i vytočit každou chvíli, a když spojíme jeho výrok se sloganem vládního hnutí, vládnout prostě umí.
Média jsou z něho fascinována, a i když většinou negativně, píšou o sto šest. Politikové jsou v naprosté defenzivě, premiér se raději neprojevuje vůbec, ministr zahraničí jako by zcela zmizel ze scény a i mnozí další členové vlády působí dojmem, že ve svých resortech oproti prezidentovi tahají za kratší konec.
Jako správný technolog moci i Zeman měl své výkyvy, nejprve, zhruba před rokem se zdálo, že prezident opravdu ovládne vše, vládla tu jeho vláda, ustanovená jím samotným mimo čas, prostor i Poslaneckou sněmovnu, několik jejích ministrů nadějně kandidovalo za prezidentskou stranu a v ČSSD působila prezidentova agentura.
A pak se vše zlomilo, prezidentská strana propadla, v ČSSD se nepovedl převrat a prezident začínal od nuly.
Po včerejšku je potvrzeno, že už je zase ve formě. Prošlo mu, že nepozval neoblíbené rektory.
Státní vyznamenání namixoval tak, že ač kritizován, každý nakonec musel prezidenta za něco pochválit, není divu, když vedle sebe mezi vyznamenanými se ocitly tak vzdálené osoby, jako zpěvák Kryl a zpěvačka Bílá, StB ubitý kněz Toufar a člen předlistopadového ústředního výboru KSČ Klanica, sirové Winton a Churchill a showbyznysový režisér Renč.
Udivující je i ocenění dosud aktivního politika, slovenského premiéra Fica, který tamní společnost spíše ostře rozděluje, než spojuje a jehož údajné charisma, Zemanem tolik chválené, nestačilo na zvolení prezidentem.
Slavnostnímu vyznamenávání současný prezident vtiskává svůj velmi výrazný rukopis. Ne že by tím nějak vybočoval z tradice prezidentů předchozích, ale ani Václav Havel ani Václav Klaus, za éry kterých se nevyhnulo státní vyznamenání snad žádnému z jejich přátel, přece si nedovolili udělovat řády a medaile v tak přímé souvislosti s jejich angažovaností pro svou osobu.
Zřejmě nejodpudivější je asi vyznamenávání umělců, kteří současnému prezidentovi přímo vyjadřovali podporu nebo pro něj pracovali, to je navázání na nejhorší české tradice, čemu se říkalo třeba kulturní politika.
Prezident má jistě právo mít svůj vlastní názor, a ač je hlavou státu, zůstává ideově zakotveným politikem. Státní svátek vzniku státu ale není politický mítink a zde by prezident měl, stejně jak to vyžaduje on od státních i akademických představitelů, svůj osobní názor přece jen potlačit.
Nepozvání rektorů by bylo ubohé, i kdyby oni rektoři znesvětili prezidentskou funkci i daleko více, než že v předvolební kampani mu zamezili vstup na akademickou půdu, která by měla být z principu apolitická.
Na druhé straně není nutné státní ceremoniál přeceňovat, měl by to být k oslavě státního svátku jen jeden z mnoha, a na očích je tolik jen proto, že zbytek občanské společnosti, včetně politických stran, je k tomuto svátku zcela apatická.
Ale máme tu za této situace zkrátka silného prezidenta, který se rozhodl užívat své pravomoci, včetně neformálních, až na samou hranici demokratické přípustnosti.
Není to jistě zatím žádná katastrofa, zvláště když on často dělá jen to, co mu ostatní politikové dovolí. Silných osobnosti osobností je málo, a proč by takovou nemohl být aspoň prezident, když už jimi nejsou třeba premiér nebo předsedové parlamentních komor.
Jenže zároveň je třeba mít na paměti, že spontánní zavádění prezidentského systému za situace, kdy podle ústavy je parlamentní, může mít pro demokracii nedozírné následky.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
