Radomír Malý: Být dobrým katolíkem znamená nebýt dobrým Čechem? Historie ukazuje, že je to právě naopak

Naše české národní povědomí je poznamenáno již zhruba po dvě staletí přesvědčením, že Katolická církev byla nepřítelem českého národa, spojencem nenáviděných Habsburků, kteří usilovali o naše poněmčení. Katolická církev nám údajně upálila Jana Husa, proto Čechové ji odmítli a stali se vyznavači kališnické víry. Habsburkové ve spolupráci s mocným jezuitským řádem však našim předkům opět katolickou víru násilím vnutili, proto prý dobrý Čech nemůže být dobrým katolíkem. Tak hlásali a učili ve školách za První republiky liberálové a socialisté, po válce komunisté.

Jan Hus byl katolík

Faktem je, že vztahy mezi Katolickou církví a českým národem se vyvíjely složitěji než například u Poláků. Zatímco tam znamenala katolická víra hlavní oporu národní existence v zápase proti protestantským Švédům v 17. století a po zániku polské státnosti roku1795 proti protestantským Němcům a pravoslavným Rusům, u nás byl katolicismus spojen s panovnickým rodem Habsburků, který láskou k Čechům nikdy příliš nevynikal. Česká religiozita na rozdíl od polské byla více pluralitní, lze hovořit o zastoupení většího počtu vyznání.

V tomto kaleidoskopu však zaujímá katolictví své důležité místo, které nelze ignorovat. V Katolické církvi byl český národ pokřtěn a jí vděčí za svou středověkou státnost, civilizaci a kulturu. Sv. Cyril a Metoděj, Václav, Vojtěch, Prokop, Anežka, Zdislava a Jan Nepomucký jsou nejen význačnými katolickými postavami, ale také důstojnými reprezentanty češství, kteří měli tuto vlast rádi a podle svých možností a svého postavení jí upřímně sloužili. Totéž platí i o nejvýznamnějším českém panovníkovi ve středověku Karlu IV. I Jan Hus je z velké části katolickou osobností, i když jeho nauka v některých bodech odporuje katolické věrouce. On sám se cítil být až do konce života katolickým knězem.

Čí země, toho náboženství

Katolická církev byla v českém národě vždycky zastoupena. Nebylo tomu tak, jako u Dánů, Švédů a Norů, kde katolicismus byl v 16. a 17. stol. zcela vyhlazen protestantskými panovníky. U nás i v husitském období 15. stol. existovala početně silná a dobře organizovaná česká katolická menšina, která si své pozice a svoji soudržnost udržela i v 16. stol., kdy se v Čechách a na Moravě šířil protestantismus. Katolíci byli tedy i v těchto dobách nedílnou součástí českého národa a nikdy jí nepřestali být, proto nelze v žádném případě hovořit o katolické víře jako o cizí, importované nauce.

Nedá se omluvit, že značná část českého protestantského obyvatelstva byla po bělohorské bitvě státním násilím přinucena přijmout katolické vyznání. Jenže v zájmu pravdy a spravedlnosti je třeba říct, že stejně tak je neomluvitelné, když předtím po r. 1419 husité rovněž nutili násilím české katolíky přijmout kališnickou víru. Ti to ve velkém počtu odmítali, proto docházelo ze strany husitských vojsk k neuvěřitelným surovostem, kdy katolické ženy a děti byly shazovány na kopí, topeny v řekách, upalovány atd.

Srovnáme-li kulturní a civilizační přínos Katolické církve pro český národ s kulturním a civilizačním přínosem jiných světonázorových směrů, zejména potom protikřesťanských ideologií, tak je zcela jasné, že katolíci mají mnohem lepší a pádnější důvody pokládat se za české vlastence než různí liberálové, volnomyšlenkáři, socialisté či komunisté.

To všechno popisuje husita Vavřinec z Březové ve své Husitské kronice. Protestant František Palacký odhaduje počet obětí husitského řádění na 200 tisíc. V tomto počtu jsou zahrnuti i příslušníci husitských sekt, vyvražděni od svých souvěrců, nicméně vysoké číslo několika desítek tisíc připadá na katolíky, kteří odmítli zradit svoji víru. Ti byli také součástí českého národa, mluvili česky a měli tuto vlast rádi.

Nelze též pominout, že v letech 1618-1620, kdy protestantská šlechta v Čechách, mezi níž měli silné zastoupení Němci, povstala proti habsburskému panovníkovi, započala násilná protestantizace dle zásady „cuius regio, eius religio“ (čí země, toho náboženství), dohodnuté r. 1555 na mírovém jednání v německém Augsburgu. Obětí tohoto pronásledování katolíků se stal mj. holešovský farář sv. Jan Sarkander. Jen porážka protestantských stavů na Bílé hoře 8. listopadu 1620 zabránila totální protestantizaci země podle vzoru skandinávských států a některých německých knížectví.

Francouzský a německý protikatolický import

Dovedeme si cenit přínosu českobratrské a evangelické kultury pro český národ. I když náš postoj k Janu Blahoslavovi a Janu A. Komenskému je kritický, nepopíráme jejich velké zásluhy o českou literaturu a české myšlení. Stejně tak ale právem žádáme, aby byl podobně hodnocen i přínos katolíků. Díla Bohuslava Balbína, Tomáše Pešiny, Václava Šteyera, Bedřicha Bridela aj. jsou plodem hluboké katolické víry právě tak jako vroucího českého vlastenectví. Český jazyk a českou kulturu v dobách tereziánské a josefinské germanizace zachraňovali a křísili především prostí, dnes často neznámí katoličtí kněží na venkově i ve městech. Paměti sedláka Františka Vaváka z konce 18. stol. jsou krásným dokumentem, jak lze spojit české vlastenectví s katolickou vírou.

Umělé vytváření averze vůči katolicismu bylo importem ze zahraničí. Pronikaly k nám vlivy francouzského a německého osvícenství, mnozí mladí lidé se nadchli Velkou francouzskou revolucí, aniž brali v úvahu její teror a krvavé bestiality. Postupně v průběhu 19. stol. byla liberální agitací ničena víra lidu, intelektuálové poplatní německé a francouzské kultuře stavěli katolicismus do protikladu k národní myšlence.

Stržení Mariánského sloupu

Český katolicismus se ale nestal popelkou. Na Moravě zásluhou starobrněnského augustiniánského opata Cyrila F. Nappa, profesora brněnského semináře Františka Sušila a prostého venkovského nadšence Šebestiána Kubínka se úspěšně rozvíjí katolické vlastenectví postavené na úctě sv. Cyrila a Metoděje. V Čechách vystupují bojovně katolicky a zároveň vlastenecky českobudějovický biskup Jan V. Jirsík a královéhradecký biskup Eduard Brynych. Vlastenecký kněz Karel Vinařický zakládá Časopis katolického duchovenstva, který šíří ideál českého patriotismu spjatého s katolickou vírou, jiný vlastenecký duchovní Tomáš Škrdle uvádí do života revue Vlast, nejbojovnější katolické periodikum doby před první světovou válkou, vyznačující se zároveň srdnatým českým vlastenectvím.

Český katolicismus zdaleka nebyl „odepsán“, spíše lze říci, že v období před první světovou válkou i po ní se česká veřejnost dělila na dva proti sobě stojící tábory: antikatolický a katolický. Odpůrci Církve se vyznačovali velkou agresivitou, která se projevila po vzniku samostatné Československé republiky vandalismem vůči mariánským a svatojanským sochám, 3. listopadu 1918 byl zfanatizovaným davem stržen mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze.

První republika

V prvních letech samostatné republiky bylo vyloupeno zhruba 500 svatostánků, strženy tisíce soch a spáleny stovky křížů, visících předtím ve školách. Lze říci, že toto bylo projevem češství té doby. Jenže projevem češství byla také obrana těchto vzácných svědectví víry předků, protesty biskupů a katolických politiků. Na některých místech tekla i krev, když čeští katolíci bránili své kostely před vandaly nebo před stoupenci nově vzniklé československé církve, kteří se jich chtěli zmocnit.

Český národ i po r. 1918 zůstal většinově katolickým, pouze čtvrtina odpadla buď k československé církvi nebo k ateismu. Český katolicismus té doby se může pochlubit vzácnými osobnostmi pražského arcibiskupa Františka Kordače a olomouckého arcibiskupa Antonína C. Stojana. Česká katolická literatura za první republiky představuje důležitou součást národního kulturního dědictví. Jaroslav Durych, Jan Zahradníček, Jan Čep, Karel Schulz aj. patří mezi české spisovatele a básníky právě tak jako Karel Čapek, Jaroslav Seifert, Vladislav Vančura aj.

Totalita

Své sepětí s národem prokázali katolíci především za nacistické okupace a bolševické tyranie. Zhruba 500 katolických kněží české národnosti prošlo nacistickými koncentráky a vězeními, přes 60 jich přineslo oběť života, mezi nimi i lidický farář Josef Štemberka. Obec Ležáky, vyvražděná hitlerovci, byla katolickou obcí, kde téměř všichni chodili v neděli do kostela. Své oběti podstoupili pro národ i pro Církev katoličtí laikové, zejména z tělovýchovné organizace Orel. V koncentračním táboře Dachau byl esesmany ubit katolický žurnalista Alfréd Fuchs, konvertita ze židovství.

Za komunismu prošly věznicemi a koncentračními tábory tisíce kněží a řeholníků, většina biskupů v čele s pražským arcibiskupem a později kardinálem Josefem Beranem byla internována mimo své diecéze. Řeholní řády a kongregace zlikvidovaly oddíly StB v noci ze 13. na 14. dubna 1950. Číhošťský farář Josef Toufar byl sadisticky umlácen při výslechu estébákem Ladislavem Máchou, který z něj chtěl dostat „přiznání“, že prý manipuloval s křížem, jenž se pohnul při jeho kázání na oltáři.

Tři kněží na Českomoravské vysočině Jan Bula, Václav Drbola a František Pařil byli r. 1951-1952 spolu s dalšími 8 laiky popraveni pro domnělou „spoluúčast“ na atentátu proti třem funkcionářům Místního národního výboru v Babicích. Všechno bylo vykonstruované. Více než 100 lidí, převážně praktikujících katolíků, se ocitlo v souvislosti s tzv. babickou aférou na dlouhá léta ve vězení, mezi nimi tři kněží, samozřejmě všichni zcela nevinní.

Pravé české vlastenectví

Vězeními a koncentráky prošla i většina katolické inteligence, mj. básníci Jan Zahradníček, Václav Renč, Zdeněk Rotrekl, historik Zdeněk Kalista, profesorka Růžena Vacková aj. Důležitý je také podíl českých katolíků, především pražského arcibiskupa kardinála Františka Tomáška, na rozpadu komunismu r. 1989.

Být dobrým Čechem a současně dobrým katolíkem se tedy nejen nevylučuje, ale naopak jedno předpokládá druhé. Srovnáme-li kulturní a civilizační přínos Katolické církve pro český národ s kulturním a civilizačním přínosem jiných světonázorových směrů, zejména potom protikřesťanských ideologií, tak je zcela jasné, že katolíci mají mnohem lepší a pádnější důvody pokládat se za české vlastence než různí liberálové, volnomyšlenkáři, socialisté či komunisté.

Katolická víra je nedílnou a důležitou součástí pravého českého vlastenectví. Modleme se a snažme se, aby jí i nadále zůstala.

Publikováno se souhlasem vydavatele.