To se týká zejména církevních dějin. Dokazuje to článek doc. dr. Tomáše Petráčka v dominikánském teologickém periodiku „Salve“ 4/15 pod názvem „Syllabus omylů piánské církve“.
Celou statí se samozřejmě vine jako špinavá niť známá tiráda o pronásledování „myslících“ katolíků za éry papežů Piů, především sv. Pia X., autora známých protimodernistických dokumentů. Jenže to není všechno. Petráčkův článek je plný urážek celé Církve před II. vatikánským koncilem (dále jen DVK) a očividně se snaží vyvolat dojem, že Církev od Tridentského koncilu až do DVK vlastně nebyla tou pravou katolickou, nýbrž pouhou „piánskou“ církví, jež postrádala ortodoxii, jak ostatně sám termín „piánská církev“ v titulku napovídá. I když to nikde výslovně neříká, tak z jeho článku plyne, že Církev na Tridentském sněmu se svojí protireformační rétorikou odchýlila od údajné „pravověrnosti“ prvotní církve. Tuto „herezi“ potom dovedli ad absurdum papežové bl. Pius IX. svým „Syllabem“ r. 1864 a sv. Pius X. svými dokumenty „Pascendi“ a „Lamentabili“ r. 1907.
Sami se prý podle Petráčka dopustïli 7 „věroučných“ bludů. Jsou to:
1) „Katolický integrismus a potlačování legitimní plurality uvnitř Církve“
Petráček zde považuje fakticky za dogma možnost hlásat uvnitř Církve jakékoliv názory, aniž uvádí, kdy a kde Církev toto „právo“ definovala, tradiční katolický postulát neměnné pravdy ve světle známé definice Vincence z Lerina o věrnosti tomu, co Církev „vždy, všude a ode všech“ věřila, pokládá naopak za „ahistorický pohled“ (str. 12 článku). Tady je vidět, že on a já jsme lidé dvou zcela rozdílných světů a nemůžeme se nikdy shodnout, pokud on bude trvat na své totální heterodoxii, ne-li přímo apostazi. Jakápak solidní diskuze s někým, kdo zcela popírá fakt, že Církev od prvopočátku lpěla na jediné pravdě, která je pouze v Kristu, definovaná neomylnými výroky Magisteria?
Jak lze vést solidní debatu s někým, kdo nepovažuje za závazné Ježíšovy věty a o pasáži z Mat 5,17-19, kde Kristus říká, že nepřišel Zákon zrušit, nýbrž naplnit, píše: „Text zjevně pochází z židokřesťanských kruhů a je polemicky zahrocen proti pavlovským radikálům a jejich snaze zredukovat platnost Zákona na Desatero a dvojí přikázání lásky“ (str. 12)? Autor je zde v rozporu i se samotným DVK, který v konstituci Dei Verbum hájí tradiční katolickou nauku: „Církev pevně trvá na tom, že čtyři evangelia, jejichž historičnost bez váhání potvrzuje, věrně podávají to, co Boží Syn Ježíš v době svého života mezi lidmi pro jejich věčnou spásu skutečně konal a učil až do dne, kdy vstoupil do nebe…“ (DV 19). Doc. Petráček tím sám de facto odmítá DVK, který jinak skloňuje ve všech pádech a velebí jako autentický návrat k ortodoxii – dodejme: k té jeho ortodoxii, tj. heterodoxii zcela odporující Božímu Zjevení. Skutečně nelze než žasnout nad drzou opovážlivostí těchto lidí, kteří sami na základě svých ryze subjektivních a nikdy nedokázaných spekulací si troufají určovat, co je v Písmu sv. pravdivé, autenticky Ježíšovo a co dodatkem nějaké prý židokřesťanské, pavlovské nebo janovské či nevím ještě jaké jiné prvokřesťanské komunity. Sv. Pius X. takové samozvané pyšné inteprety Písma sv. právem odsoudil v obou výše jmenovaných protimodernistických dokumentech. Petráček fakticky obviňuje sv. Matouše a všechny další křesťany, kteří se na vzniku a šíření jeho evangelia podíleli, ze lži a podvodu, když sugeruje, že si vymysleli ve vlastním zájmu výrok, který připsali Ježíši. Ti křesťané, kteří pro pravdivost slov evangelia byli ochotni jít na smrt. Jen šílenec by takto podváděl.
Pro Petráčka je neodpustitelným „hříchem“ Církve její odmítání Francouzské revoluce a osvícenství. Píše: „Odpovědí Církve na revoluci 1789 a příchod moderny se ovšem stala éra radikálního odmítání a vymezování se vůči nosným idejím společenských změn.“ Stěžuje si, že během „piánské epochy“ byly potlačeny všechny „alternativní směry v rámci katolicismu“…(str. 13). Sprostou nehorázností je ovšem tento jeho útok proti sv. Piu X.: „Dikce a tón encykliky ´Pascendi´představuje spíše pozdně středověkou dehumanizaci kacířů a čarodějnic…, postoj hlásící, že při hájení svaté věci jsou dovoleny jakékoli prostředky. Je dobře známou skutečností, že integristé vybudovali vlastní špionážní síť (tzv. Sapiniéru) na udávání údajných modernistů a organizovali proti nim štvavé kampaně v tisku. Nedodržovali platné postupy v církevním právu, obcházeli příslušné kongregace, obvinění nedostávali šanci na obhájení svých postojů…..A to vše s podporou nejvyšších kruhů Církve včetně papeže Pia X., který dával Sapiniéře úkoly, peníze a na Nový rok i požehnání…“ (str. 15).
Co slovo, to lež. Kdy a kde při protimodernistickém boji za čistotu víry se hlásalo, že jsou dovoleny jakékoliv prostředky, rozuměj včetně nemravných? S dokladem svého tvrzení si pan docent neláme hlavu. Sapiniéra, čili Sodalicium Pianum, byla založena italským knězem Umbertem Begninim za účelem boje proti šířícímu se modernismu. Úkolem tohoto sdružení bylo sledovat publikace, přednášky a kázání a upozornit papeže nebo jeho důvěrníky na hereze, které tam zazněly. Příslušnému biskupovi bylo poté uloženo, aby věc vyšetřil, což samozřejmě předpokládalo jeho osobní kontakt s hlasatelem heterodoxních názorů. Pokud se toto minulo účinkem, zasáhl Řím. K žádné kolizi s církevním právem nedocházelo, to nikde tenkrát nestanovilo, že papež nesmí v situaci ohrožení Církve dát souhlas ke vzniku tajného sdružení ke sledování církevní scény, jestli se v ní nešíří plíživou cestou heterodoxní názory. Ty už od 18. století do Církve prosakovaly a jejich nositelé z řad zednářských lóží (např. pověstný kanovník Rocca, o němž píše ve spise „Athanasius“ biskup Rudolf Graber) se netajili tím, že chtějí Církev zlikvidovat. Samotný Petráček na str. 14 cituje projev papeže bl. Pia IX. z r. 1871, v němž říká: „Důvodem, proč si o vás dělám starosti, není ničemná tlupa komunardů…., nýbrž katolický liberalismus…onen fatální systém, který sní o smíření mezi dvěma nesmiřitelnostmi: Církví a revolucí.“ Za pontifikátu sv. Pia X. byla situace ještě vážnější. Tito lidé pronikli i do vatikánských dikasterií, proto Pius X. jim nemohl důvěřovat a vytvořil Sodalicium Pianum mimo ně. Každé pozemské vládě, ba i každé organizaci se přiznává jako samozřejmost právo na ochranu své identity formou zřizování spolků důvěrníků tajně sledujících dění uvnitř, jen Katolické církvi ne. Nepřiznává jí ho ani ten, kdo vystupuje jejím jménem jako pedagog na teologické fakultě – doc. Petráček.
Skutečně nelze, než vroucně děkovat Bohu a sv. Piu X. za Sapiniéru a vůbec za nekompromisní boj proti modernismu. Právě tento postoj zabránil tomu, čeho jsme se dočkali po DVK a co se prohloubilo nyní za Bergogliova pontifikátu v posunu nauky o přístupu rozvedených žijících v neligitimním manželství ke sv. přijímání. Bohužel po smrti sv. Pia X. bylo Sodalicium Pianum r. 1921 zrušeno a infiltraci modernistů se otevřely dokořán dveře. Výsledkem byla revoluce DVK.
Petráčkovou sprostotou přímo na hranici soudní žaloby je potom následující pasáž: „Stejně jako dnes wahábistický islám, vedl v minulosti rovněž integrální katolicismus k omezení legitimní plurality, otevřenosti a udušení vnitřního života náboženského společenství. Jakkoli to asi někoho pohorší, je to legitimní a oprávněná analogie. Také katolický integrismus tehdy vypadal dynamicky, mobilizoval, dominoval, zastrašoval a vzbuzoval pohrdání a strach….“ (str. 16). Autor ještě na adresu integrálního katolicismu, aby jeho srovnání s islámským wahabismem bylo úplné, zapomněl dodat: A také organizoval pumové atentáty a masové vraždy. Kdy a kde tzv. „integrální katolicismus“ prolil – na rozdíl od islamismu – jedinou kapku krve? Ať to Petráček buď doloží, nebo ať tuto svou „analogii“ odvolá jako zjevnou pomluvu!
2) „Odmítání dějinnosti a stavění se nad a mimo dějiny“
Petráček patrně neví, že Církev je sice v dějinách, ale současně nad dějinami, podobně jako Kristus, jehož je ona mystickým Tělem. Autor je pohoršen návratem forem „typických pro pozdně středověký a barokní katolicismus“, především mariánské spirituality. Píše: „Od roku 1830 se mariánská zjevení stanou součástí života tehdejší Církve. Vyvolaly další rozvoj mariánské zbožnosti….modlitby růžence, mariánských litanií, objeví se májové pobožnosti…“ (str. 17). Dále se mu nelíbí: „Klasické dílo duchovní literatury, ´Následování Krista´ Tomáše Kempenského, znovu soustředí zbožnost křesťanů na trpícího Krista, což vede až k jistému dolorismu, kultu bolesti a utrpení. Naturalistické podání Kristova utrpení v dílech Kateřiny Emmerichové povzbuzuje lidovou obrazotvornost…“ (str. 17). Rozjímání o utrpení Pána a mariánská úcta byly vždy pevnou součástí katolicismu, ať už se to doc. Petráčkovi líbí nebo ne. To, že on se o nich vyjadřuje s despektem, svědčí jen o tom, že se myšlenkově Katolické církvi na hony vzdálil.
3) „Ignorování pastorální a evngelizační dimenze a alibistický kult doktrinálnosti“
V tomto bodu je nejotřesnější úsek, v němž autor odmítá katolickou nauku o nepřípustnosti podávání sv. přijímání civilně sezdaným po rozvodu: „Nekompromisní postoj se vztahuje na pasáž z Mat 5,31-32, která se chápe striktně a výlučně doslovně. Podívejme se na předcházející verše a najdeme pokyn ´vyrvi své oko či ruku´ v případě pokušení. Bere tento výrok někdo doslovně?“ (str. 20). Jestli pan docent nerozlišuje mezi Kristovým ustanovením nauky o svátosti manželství a jeho nerozlučitelnosti, jež představuje více úryvků evangelií než pouze Mat 5, a orientální řečnickou nadsázkou v souvislosti s bojem proti pokušení, v jakých si židovští rabíni libovali a které posluchači jako nadsázku samozřejmě chápali, tak potom bez komentáře.
4) „Dualismus, nepřijetí tělesnosti a pohrdání sexualitou“
Je zbytečné zabývat se mnohomluvnými a nepravdivými pasážemi o tom, jak prý Církev „pohrdala“ manželstvím a sexem. Jak ale Petráček vysvětlí, že manželství povýšila na svátost?
5) „Sebestřednost a vymezování se proti legitimnímu domýšlení a prosazování křesťanských myšlenek mimo rámec Církve“
Petráček tady na str. 23 píše doslova: „Nositeli a prosazovateli autenticky křesťanských hodnot se stávají liberální, socialistická a radikálně levicová hnutí, skupiny a myslitelé.“ Tím jasně předkládá svoji vizitku, víc nemusí říkat. Chtěl bych se ho jen zeptat, jestli mezi „nositele a prosazovatele autenticky křesťanských hodnot“ počítá i sexuálně nemravného Marxe a ještě nemravnějšího Engelse a masové vrahy Mazziniho, Garibaldiho, Lenina, Callese, Stalina nebo Maa, popřípadě strůjce neomarxistické a sexuální revoluce r. 1968 Sartra, Adorna, Marcusse aj.?
6) „Rezignace na katolicitu/univerzalitu a definování církevní identity v polemickém vymezování se“
7) „Nadřazenost struktury a institucionálního formátu Církve nad její poslání a finalitu“
Tyto dva poslední body nestojí za komentář, jde o mnohomluvné opakování toho, co bylo řečeno v předchozích.
Kladu si ale otázku, odkud se bere u doc. Petráčka ta alergie až fobie vůči sv. Piu X. Odpověď je jednoduchá. Moc dobře ví, že za jeho pontifikátu by nemohl na rozdíl od současnosti učit na teologické fakultě, být kanovníkem u Všech svatých na pražském Hradě a poradcem biskupů. Se svými názory, které nejsou jen herezí, nýbrž téměř apostazí, by tenkrát nejspíš skončil tak jako známí modernisté Loisy a Tyrrell: mimo Katolickou církev.
To, že Petráček, Halík aj. na rozdíl od epochy sv. Pia X. mohou bez obav v dnešní Církvi působit a dokonce dělat kariéru, je symptomem její vážné nemoci. Uzdravit ji může pouze jediný Lékař: ten věčný a Božský – Ježíš Kristus. A On to udělá, neboť jeho slova, že brány pekelné ji nepřemohou, jsou platná na věky. Modleme se, abychom co nejdříve uslyšeli nad jeho Církví uzdravující slova, jež z ní vyženou rakovinu neomodernismu a její buňky pošlou do nenávratna.
Vyšlo na euportal.parlamentnilisty.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
