Na přelomu 19. a 20. století se jmenovala Říčanská a vinula se částečně ještě mezi poli a sady. Posléze byla překřtěna na Černokosteleckou. Následovala změna na Jungmannovu a posléze Fochovu. Pak Schwerinovu. Návazně se převtělila ve Stalinovu a od roku 1962 dodnes je Vinohradská.
Na jedinkou ulici je to slušný výkon.
Kotrmelce v tomto stylu jsou známy z mnoha tuzemských míst, ale přiznám se, že jsem netušil, že se týkají i parníků v Praze na Vltavě.
Prozřel jsem až poté, kdy jsem se spolu se ženou byl nedávno podívat v milém lokálním povltavském muzeu na pražské Výtoni. Po té návštěvě jsme si pak jako doplněk vypůjčili z knihovny pozoruhodnou publikaci PhDr. Jana Jungmanna s názvem Zaniklé Podskalí – Vory a lodě na Vltavě.
V knize jsou zahrnuty také historické snímky osobních plavidel brázdících metropolitní tok. Bezděky jsem si tak rozšířil i vědomosti o změnách názvů těchto lodí.
Například parník Antonín Švehla změnil své pojmenování na Karlstein, posléze T. G. Masaryk, potom Děvín a pak Vyšehrad.
Loď Praha nesla původně název František Josef I. Historický parník Ferdinand I. Dobrotivý byl z provozu vyřazen jako Štěchovice. Plavidlo Stefanie dosloužilo jako Pionýr.
Inspekční parník Marie Valerie se proměnil ve Štefánika.
Jako časosběrný dokument lze chápat skutečnost, že v roce 1938 byl na vodu spuštěn parník Dr. Edvard Beneš, aby byl o rok později překřtěn neutrálně na Labe, a pak už zjevně okupačně na Wischehrad...
Parník Primátor Dittrich po různých přejmenováních se pak jako nepojízdný s názvem Maxim Gorkij stal u Císařské louky klubovnou pražského Domu pionýrů a mládeže.
Snad jsem při excerpci ze zmíněné knihy – a taky z internetu – nepopletl jednotlivé názvové převleky. Jestli v něčem ano, omlouvám se, pro amatéra je to někdy rébus.
Kdo ví, možná do hry přijde u některého z plavidel i překřtění na módní název Franz Kafka. Zatím je známo pouze to, že legendární spisovatel byl zpodobněn Davidem Černým kinetickou plastikou (odvozenou od té sochařovy pražské) instalovanou v interiéru největší výletní lodě světa s názvem Harmony of the Seas.
Vzhledem k velikosti zmíněného kolosu (pro 6 360 pasažérů a 2 100 členů posádky) nelze však očekávat, že by hodil kotvu někde u vltavských břehů. Nejen kvůli obřím rozměrům, ale možná i proto, že by se loď mohla obávat, aby i ona nebyla podrobena nějakému přejmenování.
Zdá se, že v případě ulic se takovému riziku snaží vyhnout ty, které se jmenují Bezejmenná. Existují například v Ústí nad Labem, v obci Planá a taky v Čelákovicích.
Pozoruhodná Bezejmenná ulička se vyskytuje i v Tel Avivu. Aby toho nebylo málo, tak souběžná s ní se tam jmenuje Anonymní.
Tyto dvě uličky založil ve dvacátých letech minulého století bohatý podnikatel Meir Šapira a přál si, aby byly pojmenovány po něm a po jeho ženě Soně.
Tehdejší primátor města s tím však zásadně nesouhlasil, a tak byly označeny výše zmíněnými názvy jako pouze dočasnými.
A víme, jak to s dočasností někdy chodí.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
