Nebo si vymezuje témata budoucího kolbiště a zkouší si označit ty, kdo mu zůstanou věrní, na které se bude moci spolehnout, a ty, kdo mu budou dělat problémy. Mezi ty z ČSSD budou nepochybně patřit předseda Sobotka nebo místopředseda Dienstbier, kteří nehodlají velkou a úspěšnou ČSSD obětovat mýtu o sjednocení levice. Ta se ostatně v českých zemích nikdy dobrovolně nesjednotila a nesjednotí, protože nemá nic programového, co by jí sjednocovalo. Usiluje o vládní moc, ale o po ní touží ČSSD stejně jako Zemanovci či Paroubkovci a další.
Marie Benešová, místopředsedkyně ČSSD, řekla v televizi, že ČSSD vždy hlavně rozdělovala volba prezidenta, ale nyní je prý tento problém vyřešen a může nastat nějaké sjednocení. Jenže je tu další problém, ČSSD nominovala do prezidentských voleb svého kandidáta, Jiřího Dientsbiera, a mnozí doufali, že by se mohl stát kandidátem celé levice. Dienstbier neuspěl, mimo jiné proto, že ho, jako vždy předtím, nevolila ani celá ČSSD, včetně paní Benešové. Dienstbier se ostatně k sjednocování levice vyjádřil nejostřeji, když nazval Zemanovce pouhou lobystickou skupinou. Poté, co Zemanovu vizi sjednocení levice – rozumí se pod taktovkou nového prezidenta - odmítnul i předseda KSČM, se zdá, že je věc vyřízena. Možná, že Miloš Zeman nehrál nikdy pokr, protože předčasné vytahování karet k pravidlům této hry nepatří.
Někteří pozorovatelé se domnívali, že rychle za sebou vytahované politické nápady, jako například že prezident může bez dalšího odvolat premiéra, že je třeba co nejrychleji udělat nové volby, jsou jakýmsi průzkumem bojem a budoucí prezident útočí, aby si vytvořil co nejlepší výchozí pozici. Zpočátku to tak vypadalo, jenže jsme patrně všichni zapomněli na jeden důležitý aspekt.
U nás je parlamentní demokracie, to znamená, že rozhodující roli má parlament. Parlament se skládá z politických stran, které jsou občany zvoleny, prezident je sice také volen občany, dokonce přímo, ale pravidla a kompetence pro vzájemné vztahy mezi parlamentem a prezidentem vymezuje ústava. A podle ní má parlament vždy rozhodující slovo. V poslední době se objevil termín „extenzivní výklad“ ústavy, který by prý umožnil, aby prezident mohl odvolat předsedu vlády. Jenže existence vlády se primárně odvíjí od důvěry Poslanecké sněmovny Parlamentu české republiky.
Prezident může jmenovat kohokoli předsedou vlády, ale dotyčný může začít vykonávat tento úřad až po vyjádření důvěry sněmovnou. Tato situace nastává tehdy, když po volbách podává stará vláda podává demisi a jde o jmenování vlády nové, která pak musí předstoupit před sněmovnu s žádostí o důvěru. Nebo tehdy, když Poslanecká sněmovna vysloví stávající vládě nedůvěru, nebo vláda během svého volebního období neuspěje se žádostí o vyslovení důvěry. Ve všech těchto případech pak přichází ke slovu prezident, ale pouze jako ten, kdo disponuje jmenovacím právem, ale nerozhoduje a už vůbec ne v situaci, kdy vládne vláda, která má důvěru Poslanecké sněmovny. Vůči takové vládě má prezident svázané ruce. Kdyby se problém tzv.extenzivního výkladu ústavy dostal před Ústavní soud, byl by s velkou pravděpodobností smeten ze stolu jako pokus o změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu.
Podle některých komentátorů by prý byla situace jiná, kdyby u nás byl poloprezidentský systém, jako například ve Francii. Jenže to až tak pravda není. Francouzský prezident podle článku 8 ústavy sám vybírá a pověřuje ministerského předsedu. Měl by přitom respektovat většinové poměry v parlamentu, ale premiér pak nemusí žádat parlament o důvěru, stačí mu důvěra prezidenta. V tom je to jiné než u nás. Na druhou stranu francouzská ústava neumožňuje, aby prezident poté premiéra propustil. Pokud premiér sám nepodá demisi, nemá prezident žádnou ústavní možnost ho k tomu donutit. Musel by, podle příslušného článku ústavy, rozpustit parlament, vypsat nové volby a čekat, zda se v parlamentu vytvoří nová většina. Takže to, co by podle nastávajícího prezidenta Zemana bylo možné podle tzv.extenzivního výkladu české ústavy, by ve Francii, v níž existuje poloprezidentský systém, nebylo možné v žádném případě.
U nás zatím všechny politické strany rychle pochopily, že jejich oporou je ústava a že všechny velké ambice prezidenta musí být s ní v souladu. Ústava uvádí, že základem politického systému je volná hra politických stran, z čehož plyne, že nikdo nemůže tuto volnou hru narušovat. Idea sjednocení levicových stran před volbami se mohla zdát účelná, ale pokud se na ní konkrétně podíváme, nejsou pro ní žádné důležité předpoklady. Chybí zaprvé hybná síla takového sjednocení, jak sám Zeman uvádí, chybí u nás Robert Fico. Jenže to uvádí poté, co se zklamal v představě, že takovou postavou, jakýmsi moderátorem sjednocení, by mohl být on sám.
Zadruhé hlavní síla levice, ČSSD, má v posledních měsících takovou sílu, že jí nic nenutí k tomu, aby se dohadovala s nějakými ambiciózními straničkami pod nebo těsně na hranicí volitelnosti. K volebnímu sjednocení s druhou nejsilnější stranou levice, s KSČM, není absolutně žádný důvod, naopak budou přirozeně soutěžit o podobné voliče. K čemu by tedy mohly podobné snahy budoucího prezidenta nakonec vést? Možná k nějaké nové dohodě s ODS. Protože ta je navíc ohrožována zprava TOP 09.
Velký bavorský politik Franz Josef Strauss kdysi varoval svou stranu CSU, aby nikdy nepřipustila, že ji bude nějaká parlamentní strana ohrožovat zprava. Protože může nastat chvíle, kdy si pravicoví voliči řeknou, že bude pro ně důležitější jiná parlamentní pravicová strana. ODS tuto mez překročila už vícekrát, například s ODA nebo Unií svobody, ale nakonec vše zvládla právě s pomocí ČSSD. Poprvé se jí to nedaří s TOP 09, takže může být v pokušení zopakovat si staré scénáře. Jinými slovy, nehrozí ani sjednocení levice, ale ani pravice.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
