Mnohé vlády totiž stále sledují ještě jakýsi nejvyšší cíl, a sice udržení míry zaměstnanosti a udržení hospodářského růstu. Každý zaměstnaný člověk platí daně, sociální a zdravotní pojištění, a tím pomáhá řešit krizovou situaci tím nejlepším možným způsobem. Lidé, kteří odcházejí do předčasného důchodu, protože po padesátce nemohou sehnat práci, a vláda se o jejich situaci nestará, jednají, samozřejmě z nutnosti, zcela kontraproduktivně. Stát ještě více zatěžují, jenže ne z vlastního rozhodnutí.
Proto je politika zaměstnanosti jedním z hlavních úkolů každé vlády v Evropě. Neustálé zvyšování nepřímých daní pak vede k podlamování koupěschopnosti obyvatel, a tím se vůbec nejvíc brzdí hospodářský růst. A tak by se dalo pokračovat dál a dál. Celkově řečeno, o rozpočtovou odpovědnost se snaží v dnešní situaci téměř všechny vlády v Evropě, ale každá trochu jiným způsobem.
Každá úspora, každý škrt ve vládních výdajích by tedy měl být pečlivě promyšlen s ohledem na všechny tyto možné dopady. Je zcela evidentní, a v celé západní Evropě si to čím dál tím víc uvědomují, že některé škrty a některá úsporná opatření zvyšují nezaměstnanost a podlamují hospodářský růst.
Někteří moji kolegové tvrdí, že ministři Kalousek a Drábek z důvodu už unavené a kolabující inteligence pouze prohlížejí státní rozpočet a hledají místa, kde by se ještě dalo škrtnout. Oba dva, a samozřejmě další, jako třeba premiér Nečas, jsou ovšem v situaci, kdy promrhali největší parlamentní většinu, jakou ve volbách česká vládní koalice mohla dostat a dostali proti sobě velkou většinu společnosti. A není pravda, že k ní patří jenom socialisté nebo levice, patří k ní i liberálně a pravicově smýšlející lidé. Za takové situace pak vládní činitelé chtějí tváří v tvář této většině za každou cenu vydržet co nejdéle u moci a snažit se dojít na konec cesty, kterou si vytyčili. Přitom už ani nevnímají, že bloudí čím dál víc. Jsou pouze zatvrzelí a neústupní a opustili cestu dialogu a komunikace.
V Evropě je situace jiná, lze dokonce říci, že podobnou vládu nikde nemají. Česká vláda odmítla podepsat Pakt rozpočtové odpovědnosti, či jak se také říká Fiskální pakt, který měl v celé Evropě zavést společná pravidla pro úspory, a tím dosažení stabilních financí. Zprvu se myslelo, že tak učinila pro odpor prezidenta Klause, ale stále více se ukazuje, že se těmto pravidlům nechce podřídit, protože chce provozovat jakýsi český způsob konsolidace veřejných financí.
Je to způsob chaotický a experimentální, kterému už málokdo rozumí. Přitom neznám ani jednoho seriózního odborníka v Evropě, jenž by nevaroval před tím, že špatná úsporná opatření mohou ještě více podlomit beztak zpomalený hospodářský růst. Minulý týden se k této věci vyjádřil Mezinárodní měnový fond a je typické, že u nás se o tom nikdo z politiků ani nezmínil.
Ekonomové tohoto fondu vyjádřili názor, že radikální škrty v době krize mohou být často kontraproduktivní. Předtím prozkoumali více 173 vládních úsporných programů po celém světě a porovnali jejich efektivitu. Jejich názor znamená obrovský obrat, protože doposud se hlásalo, že jedinou cestou z krize je přísná rozpočtová disciplina, a nyní se začíná přijímat, že tato disciplina musí být více flexibilní a musí brát ohled i další faktory.
Především na udržení růstu, protože cílem nemůže být uspoření se do trvalé chudoby, ale nový rozvoj společnosti na zdravějších základech. Dále musí být rozpočtová disciplina sociálně citlivější, protože společenská soudržnost je vždy a za všech okolností žádoucí hodnotou. Česká vláda díky pánům Kalouskovi a Drábkovi neudržela sociální dialog a otevřela cestu ke stále silnějším konfrontacím.
U nás se vedou dost nesmyslné debaty, zda jsou protesty a eventuálně stávky politické, a tudíž nepatřičné. Ve skutečnosti je každý protest proti vládní politice také politický protest. Když bychom to vzali z obecného hlediska, mohli bychom říci, že společným jmenovatelem protestů je nesouhlas s vládní politikou v určitých oblastech, které se nejvíc dotýkají životních podmínek lidí. A pokud vláda na žádné podněty, námitky či alternativní postoje nereaguje, protože je přesvědčena, že jen ona zná pravdu, pak je logický požadavek, aby si svůj nárok ověřila v nových volbách.
V politice jde o soutěž výkladů a interpretací, nikdo není držitelem pravdy a žádná předpověď nemá absolutní platnost. Na současné české vládě je nepříjemné, že stále opakuje určitá klišé, o nichž je přesvědčena stále menší menšina lidí ve společnosti. Představa, že to tak bude dělat další dva roky, je tedy tristní.
Na tom, že vládě nyní vyjádří důvěru v parlamentu těsná většina poslanců, mezi něž patří skupina lidí, kteří opustili svou politickou stranu, za niž byli zvoleni, z nichž jeden má být dokonce trestně stíhán, nelze stavět demokratickou politiku. I oni by měli projít novými volbami, aby znovu získali mandát k dalšímu politickému rozhodování.
Žádná vláda v Evropě nemůže pochopitelně okamžitě reagovat na masové demonstrace občanů, odborů, ale i občanských sdružení. Musí se především řídit ústavními pravidly politického života v zemi, jenže ta nejsou současné vládě také příliš nakloněna. Vládní koalice se rozpadla, koaliční smlouva byla vypovězena. Koaliční projekt padl a bylo by tedy politicky legitimní uspořádat nové volby, a ne se snažit narychlo upéct nějaký nový koaliční projekt. Budou si totiž muset vymýšlet další a další mýty, jenže přitom se už nebudou moci odvolávat ani na Evropu, ani na budoucí generace.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
