Štěpán Kotrba: Čulíkův otupělý cit pro jazyk i společenskou realitu

Ovšem jako skutkové konstatování (to není totožné s "mít názor") Jan Čulík oznámil, že se jedná o "nenávistný server", který "páchá téměř každodenně trestné činy vyvolávání nenávisti vůči náboženství a vůči skupinám obyvatelstva. Téměř denně páchá i trestný čin šíření lživých poplašných zpráv." Všechna obvinění jsou ovšem jen autorovy právně diletantské smyšlenky. Ovšem poškozující dobré jméno listu, kam se uchýlila většina bývalých autorů Britských listů a značná část jeho bývalých čtenářů. http://blisty.cz/art/85947.html

O špatné češtině autora tohoto "hejtu" a jeho neschopnosti chápat jazykové nuance i české reálie svědčí i to, že Čulík ve stejném článku obvinil současně i předsedu ČMKOS Josefa Středulu, že je "šéfem jedné z nejneefektivnějších odborových organizací v Evropě, která nedokáže svým zaměstnancům zajistit slušné platy". Přitom Jan Čulík nemůže vědět a neví vůbec nic o platech Středulových podřízených. Pokud měl na mysli zaměstnance, kteří jsou členy některé z organizací odborových svazů, které jsou členy ČMKOS, či obecně zaměstnance v České republice, tak těm se plat (mimo jiné i zásluhou kolektivního vyjednávání nejen odborové centrály ČMKOS, ale hlavně kolektivního vyjednávání jednotlivých odborových organizací na pracovištích) zvyšuje. Což sice zpoza oceánské louže z Glasgow nemusí být nic moc, nicméně, jak kdysi řekl Michail Sergejevič Gorbačov, politika je umění možného. Kampaň ČMKOS "#KonecLevnéPráce" možná není tak efektivní, jak by měla být, ale já pamatuji Jana Čulíka z doby, kdy britská libra měla kurs 64 Kč (v roce 2000). Nyní má kurs 31,28 Kč (navíc uměle podhodnocených díky zvůli ČNB). A od roku 2000 stále klesá (v lednu 2017 to bylo dokonce 30 Kč/GBP) tempem dvojnásobným oproti Euru (Euro mělo v roce 2000 kurs okolo 36 Kč, dnes osciluje okolo 32 Kč. Rád bych se zeptal Jana Čulíka, zda se mu díky univerzitní kolektivní smlouvě daří stále lépe a zda efektivita univerzitních odborů na Glasgow Uni je taková, že děkan Čulíkovi zvedl plat na alespoň dvojnásobek oproti roku 2000. Aby neměl nakonec "český" důchod.

Nejvtipnější je, že Čulíkovi se nelíbí, že Středula poskytl Parlamentním listům rozhovor. Ano, slyšíte dobře, rozhovor. Každý soudný člověk ve funkci předsedy odborů poskytne rozhovor novinářům. A nekádruje je. Čulík kádruje. Stejně jako novináři Lidových novin. Černochům nenaléváme, Židům neprodáváme a redaktorům Parlamentních listů neposkytujeme rozhovory. Liberalismus v praxi.

Vraťme se nicméně ke " každodennímu" páchání "trestného činu vyvolávání nenávisti vůči náboženství a vůči skupinám obyvatelstva" serverem Parlamentní listy. To je závažné obvinění, které by chtělo mít podloženo nějakými pravomocnými rozsudky. Jinak se jedná o pomluvu (v případě osoby) a poškození dobrého jména právnické osoby. Což je trestný čin, který, pokud by se ho Jan Čulík dopustil, čelil by daleko větší pokutě, než muselo Občanské sdružení Britské listy zaplatit za poškození dobrého jména psychiatrické nemocnice v Bohnicích. Tehdy Britské listy zveřejnily pomlouvačný článek anonymního "čtenáře" a zaplatily z pravomocného rozhodnutí soudu pokutu 50 tisíc Kč a náklady právního zastoupení. Sice to byla polovina toho, co nemocnice chtěla, ale i tak je to rozsudek soudu nad novinářským diletantismem. Jan Čulík dlouho zveřejnění pomlouvačného článku veřejně obhajoval (pokračoval v trestné činnosti) a o rozhodnutí soudu pak pro jistotu ani neinformoval, ačkoliv je to řemeslná povinnost.

Jak známo, policie či státní zastupitelství jsou povinny konat i z vlastního popudu, i když se nedozví o páchání trestného činu prostřednictvím oznámení. Předpokládám, že mnoho policistů i státních zástupců Pralamentní listy čte. Už proto, že jejich témata, zde probíraná politiky i odborníky, dostávají patřičně podtrhaná do monitoru. Dobrá pověst korporace - goodwill obsahuje dle teorie práva i judikatury českých soudů především určité morální i kvalitativní vlastnosti charakterizující právnickou osobu, podle nichž je hodnocena a přijímána společností. Pokud bychom měli vztáhnout tuto větu na jakékoliv médium, pak jeho goodwill určuje čtenost a cena reklamy, která tvoří jeho převážné příjmy. Nemohu si pomoci, ale čtenost Parlamentních listů je řádově vyšší, než čtenost Britských listů. Stejně tak i cena reklamy, zde to bude o dva řády výše. Hodnocení Parlamentních listů českou společností (mimo Jan Čulíka, píáristy Andrewa Stroehleina, bývalého pornoherce Jakuba Jandy a pár desítek jejich přátel) je bezproblémové. Soudě podle toho, že jsou oficiálně akreditováni v Poslanecké sněmovně Parlamentu, že jsou mnohdy akreditováni jako novinářský doprovod prezidenta či dalších delegací státu, že jsou vpouštěni jako novináři na tiskové konference vlády či stranické sjezdy prakticky všech relevantních politických stran. Co si o nich myslí kolegové novináři, patřící k jejich konkurenci, které ubývají čtenáři i zisky, není podstatné. To je konkurenční boj, ve kterém ovšem nikdo nevyhrožuje trestnými činy a neformuluje "skutkové konstatování". Parlamentní listy nečelí, pokud vím, jediné žalobě a na rozdíl od Jana Čulíka nemusely doposud platit žádnou pokutu za pomluvu. Rozhovory jim poskytují starostové a politici všech stran, mezi jejich přispěvatele patří bývalí ministři a vysocí státní úředníci. Rozhovor Parlamentním listům poskytl nejen Čulíkem nesmyslně inkriminovaný předseda ČMKOS, ale i generální ředitel Českého rozhlasu či prezident.

Formát rozhovoru, který je v Parlamentních listech převažující formou má navíc tu výhodu, že novinář klade otázky a zpovídaná osoba odpovídá. A dle bonmotu Miloše Zemana "vy se mě ptejte na co chcete a já vám odpovím na co chci". Výměna rolí je nepřípustná. Obě strany si ručí za vyřčené. Novinář za otázku, politik za odpověď. Editor má jednoduché rozhodování: "Řekl to? Řekl. Máš to nahrané? Máš. Je to jeho pověst." A pak už se pouze stará, jestli dostojí své povinnosti dle § 11 tiskového zákona a nedopustí-li se trestného činu, neboť za obsah listu je odpovědný vydavatel, nikoliv ten, kdo poskytl rozhovor. Ten je odpovědný pouze obecně závazných právních předpisů – občanského zákoníku a trestního zákoníku.

Editoriální praxe Parlamentních listů se mi nemusí líbit, neboť je dle mého názoru někdy až příliš otevřená. Akceptuje všechny neprofesionální i profesionální politiky všech parlamentních i neparlamentních stran, kteří se kdy ucházeli o přízeň voličů, neboť redakce sebe chápe nikoliv jako bakteriální filtr, ale jako zprostředkovatele názorů všech tvůrců veřejného mínění. Přístup má každý politik, kterého soud neumlčel dle paragrafů trestního zákona za šíření nenávisti či podporování terorismu. A proto zde vychází i názory obskurního šlechtice Berwida Buquoye, nebo bulvárního štváče, šéfredaktora eXtra.cz Pavla Novotného. Vedle něj si přečtu aktuální komentář bývalého ministra pro koordinaci tajných služeb či názor politologa. Nemusí se mi líbit, ale kdykoliv chci, mohu na ně reagovat. Stejně tak může kdokoliv reagovat na názory mé. Aniž je budou Parlamentní listy cenzurovat. Kvůli úplnosti musím vytknout před závorku, že v PL vychází i názory mé. Nejen ty, které řeknu tak jednou měsíčně v rozhovoru, ale které redakce sebere z mých komentářů na facebooku či z mých projevů v parlamentu nebo na nějaké recepci - bez mého přičinění. Faktem zůstává, že tím, že jsem před dvaceti lety aktivně jako novinář a publicista vstoupil do veřejného prostoru, platí pro mě stejná pravidla jako pro ostatní – kdekoliv cokoliv řeknu, je to veřejné. O svou integritu se musím starat sám. I kdybych měl čtyři promile.

Parlamentní listy se ovšem snaží o věc, v českém mediálním prostoru nevídanou: o vyváženost přesně dle kodexu médií veřejné služby: "vzhledem k jejich váze ve společnosti". Ne ve Strakově akademii, v Lidovém domě nebo na Jánském vršku, ne v redakci Mafry nebo na Kavčích horách, ale ve společnosti. To jsou různá prostředí, ve kterých může vládnout a taky vládne docela "jiná" kultura. Dnes vládne "jiná kultura" i na stránkách Britských listů, které se staly názorově monotematické. Už zde neprobíhá zápas idejí liberálů a konzervativců pravicových i levicových. Už jde pouze o obhajobu dvou agend – migrace afrických a středovýchodních uprchlíků a protiruské fobie vlád států NATO. Od nedávna se k tomuto výtrysku názorové plurality přidal ještě odpor k Donaldu Trumpovi a konzervativní britské vládě. Nic jiného zde nenajdete, a pokud ano, je autor okamžitě peskován a nálepkován – xenofobem, fašistou či jiným přívlastkem. V české společnosti ovšem názory zveřejňované dnes Britskými listy nemají většinu, jsou naprosto marginální.

Parlamentní listy reflektují strohá sociologická konstatování. Má společnost odpor k usídlení migrantů? Má. Bez diskuzí. Má právo mít takový názor? Má. Reflektujme tedy argumenty pro tento názor, reflektujme různost vzdělání, zkušeností i veku zastánců takového názoru. A zmiňme – samozřejmě – i protinázor. Pokud byste si udělali frekvenční analýzu článků PL, zjistíte to, co mnozí vědí. Parlamentním listům lze (právem) vyčítat bulvárnost, (někdy) prohřešky proti řemeslu, ale ne porušování zákona nebo šíření nenávisti jako vlastní politiku listu. Pokud mohu svědčit, Parlamentní listy mé články nikdy nekrátily, nikdy nezměnily bez mého souhlasu ani čárku (mimo překlepů). Čtenost článků byla vysoká, ohlasy přiměřené. Stejnou zkušenost s nimi učinili i další bývalí autoři Britských listů. Sorry, Jane Čulíku, budu psát tam, kde jsou čtenáři. Ať si o tom redakce Britských listů myslí cokoliv.

Je ale dobře, že existují na českém mediálním prostředí oba dva pohledy na realitu. Ten strohý, sociologickými daty podpořený, který nemá potřebu křivit zrcadlo, aby narovnal křivou hubu české společnosti, i ten moralistický, který chce ukázat společnost takovou jaká by měla být a proto mnohé ignoruje a mnohé pokřivuje. Parlamentní listy ukazují společnost takovou, jaká se elitám či hrstce morálně pobouřených intelektuálů nemusí líbit, ale jaká je. Zrcadlo rovné, děj se co děj. Britské listy ukazují společnost jaká by měla být, ale jaká nikdy nebude. Zrcadlo, pro které jsou opační názory nepřijatelné a nebo nutné poopravení či dovysvětlení nebo "uvedení na pravou míru" rozhořčeným komentářem pedagoga Čulíka.

Pedagog Čulík by měl vždy dbát na to, že jeho veřejné činy budou posuzovány vždy podle jeho veřejných proklamací, kterými častuje druhé. Přiznám se, velmi nerad bych kontaktoval děkana fakulty, kde Jan Čulík působí, abych se ho oficiálně zeptal, zda je v britském akademickém světě normální, že se pedagog Glasgow University dopouští prostřednictvím periodického tisku křivého obvinění a pomluv osob a institucí, které jsou z hlediska státního práva demokratické země bez jakékoliv prokázané viny a jejich veřejná činnost je zcela v souladu se zákony té země. A že žádám akademický senát, aby se mimoškolní činností učitele českého kulturního kontextu Jana Čulíka zabýval i s ohledem na jeho neznalost českého jazyka, českých médií i české společnosti. Protože jak Británie, tak Česká republika jsou stále ještě členy EU, soud o pomluvu osoby či špinění dobrého jména právnické osoby by se odehrával v sídle odpůrce (Praha – západ), kterým by bylo Občanské sdružení Britské listy, které sice je samo na štíru se zákonem (není stále zapsaným spolkem podle zákona a pokud ano, neinformuje o tom v tiráži, čili mu lze dát pokutu až 200 tisíc a odebrat registraci periodického tisku), ale šéfredaktor jím vydávaného listu kádruje, soudí a udává druhé.

Tento článek zasílám oběma listům, o kterých zde mluvím. Jsem zvědav zda, a v jakém kontextu jej zveřejní. Zda ve zkrácené nebo úplné verzi. Zda s komentářem či bez něj. Zda s autorovým titulkem či bez něj.

Autor byl 11 let pražským editorem Britských listů. Odešel 11.4. 2011 po ostré rozepři o jejich počínající názorovou vyhraněnost. Do roku 2015 s pro BL ještě pokoušel psát jako autor. Od té doby publikuje už jen v Parlamentních listech a v Českém rozhlase. Působí občas jako mediální pedagog na FF UK.