Štěpán Kotrba: První pomoc pro přežití rozhlasové budoucnosti

Jak by mělo vypadat slohové cvičení – kandidátský projekt na ředitele kulturní instituce s dvoumiliardovým rozpočtem v situaci, kdy přihlásit se může mezi 31 kandidáty vedle profesionálů kdejaký důchodce či zneuznaný politik a o vhodnosti nebo nevhodnosti kandidáta rozhoduje hlas televizního kuchaře?

Z 31 přihlášených na funkci generálního ředitele Českého rozhlasu několik odpadlo z důvodů formálních (nedodali třeba lustrační osvědčení) a ze zbylých 26 projektů členové Rady ČRo vybrali do druhého kola pět finalistů, kteří dostanou příležitost.

Nejvíce – šest hlasů z devíti – dostaly představy (abecedně) děkana FSV UK PhDr. Jakuba Končelíka, Ph.D., právníka, novináře a komunálního politika Mgr. Tomáše Němečka a programového ředitele ČRo Mgr. Reného Zavorala. O hlas méně v prvním kole dostali bývalý ekonomický ředitel ČT, dnes manažer Ing. Michael Kralert a ředitel divize Euro a E15 vydavatelství Mladá fronta Ing. Tomáš Skřivánek. Ostatní nepostoupili. O hlas tak unikla šance například technickému řediteli rozhlasu Ing. Karlu Zýkovi, což autor tohoto článku považuje za chybu.

Radní se prý podle předsedy Petra Šafaříka shodli v tom, že žádný projekt výrazně kvalitativně nevybočoval. Opravdu?

Diletantismus s mandátem jako fatální překážka

Český rozhlas hledá ředitele. O odborných znalostech kandidátů ovšem rozhodují laici, někdy diletanti s politickým pozadím. S výjimkou Jiřího Vejvody to rozhlasoví profesionálové nejsou, i když některým mediální znalosti nelze upřít. Rozhodují laickým způsobem bez potřeby odborných konzultací a jasných, přezkoumatelných kritérií. Stejně tak neurčitě rozhodovali o dlouholetém setrvání toho ředitele, kterého nakonec pod falešnou záminkou odvolali.

Problém je, že Rada jako celek je sbor občanů bez nutných profesních předpokladů, kteří jsou nadáni prakticky neomezenou mocí, svěřenou jim lhostejnou sněmovnou. Rada je schopna kývat na pseudovědecké kecy o kraniosakrální biodynamice a jiných šarlatánských léčebných metodách ve vysílání a spokojí se s tupým vysvětlením šéfredaktora, že všechno je OK. Rozdíl mezi vědou a pavědou je jí bohužel neznámý a ani po něm nepátrá. Rozdíl mezi diletantem a profesionálem také radní nezjišťují. Proč také? Co kdyby něco vyšlo najevo i o nich?

Vládcovo dilema: popravit, nebo ocenit?

Ani někteří z profesionálů, kteří se konkurzu na generálního ředitele účastnili, si stále ještě neuvědomili, že ředitel rozhlasu není manažer montovny mixérů. Nemůže to být ani umělecký kritik či učitel mediální teorie. Generální ředitel není ani dramaturg vysílání. Není technický ředitel či personalista. Nemusí být ani vizionář, ale je špatně, když není.

Musí být od všeho kousek a musí rozumět všemu, co dělá on i jeho podřízení. Protože jinak bude rozhodovat špatně. Musí rozumět ekonomice stejně dobře jako obsahu různých stanic a uměleckých těles v rozhlase, technologiím či právnímu a politickému rámci, v němž se veřejná služba pohybuje. Musí rozumět i hudbě, kterou ta či ona rádia hrají. Musí rozumět tvůrcům. Musí rozumět posluchačům a vědět, kdy a proč poslouchají rozhlas a proč nepřeladí na jiná, komerční rádia.

Protože rozhlas je ve skutečnosti jen jeden, rozjuchaných rááádyjííí je hromada. Musí chápat a ctít étos veřejné služby a umět ho oddělit od bulváru a komerce.

Musí ale rozumět i posluchačům oněch komerčních rádií či dokonce těm, kteří všechna rádia považují za hračky pro senilního dědečka a informace hledají na internetu. Musí vědět, co je Netflix, iTunes, SoundCloud či Spotify, co je DAB či DVB-T.

Až moc na jednoho člověka, zvlášť když rozhlas nezná dlouhodobě zevnitř.

Končelík aneb mediální teorie chaosu

(viz)

Docent Končelík je mediální historik, autor takových perel české mediální teorie jako stať „Řízení a kontrola českého tisku v Protektorátu Čechy a Morava“ či „Novinářský aktivismus: protektorátní kolaborantská žurnalistika“. Nic proti historii, znalec cenzury a novinářské servility v médiích se hodí každému režimu.

Napíše to, co chce každý slyšet, a to tak, že si nespojíte jednotlivosti v souvislostech. Například Končelík je schopen napsat, že se zvuk „ve fragmentovaném mediálním světě“ stane do roku 2021 „nejkoncentrovanějším nosičem“ a rozhlas dosáhne do toho samého roku „netěkající souvislé pozornosti publika“ v přijímačích „od hodinek po brýle“ při jídle, řízení auta či dokonce i ve spánku (sic!) a přitom zvládne i nastavovat agendu (str. 7 projektu mediálního teoretika). Nic proti rozhlasovým snům a nic proti dějinnému optimismu. Možná je rozhlas i „nejzářivější médium českých dějin“ (str. 7), ale o místo na budoucím nebi mediální historie bude muset bojovat s daleko větší profesionalitou.

Nicméně Končelík má pravdu, že v rozhlase vládne mezi zaměstnanci blbá nálada. Aby ne, když více než půlstoletí trvající status quo se na přelomu tisíciletí začal bouřlivě měnit – přišla digitální technologie, počítače, internet, multimédia. To nevydýchal každý, kdo si myslel, že když už tu jednou je, zůstane až do důchodu. Končelík má dokonce pravdu i v tom, že vzdělávání a profesní školení, stimulace profesního růstu může spolu s výrazným oceněním kvalitní práce pomoci (str. 8–9). Těm řemeslně schopným, optimistickým a snaživým určitě je dobré říct, že by měli žít „důstojně a hrdě“ i za situace, kdy cílem snažení Končelíkova ekonomického náměstka by měla být „minimalizace nákladů na provoz“ a investovat by se mělo do „nakupování“ „externích hlasů“ (str. 10) … To zaměstnance potěší a náladu i stav peněženky jim to zlepší.

Šetření v provozu zejména prospěje nutnému rozvoji digitalizace (str. 10), pravděpodobně jako „růstu po drátech“ (str. 10). I když nevím, po kterých drátech chce Končelík růst, jestliže vývoj směřuje už od Marconiho (s výjimkou fabrické náhražky – rozhlasu po drátě) k bezdrátu. A bude tomu i v budoucnosti. Dráty jsou drahé. I ležící a spící Cimrman vám přece říkal: „Zkuste to bez drátů, milý Marconi“.

Ano, rozhlas dnes může vytvářet multimediální projekty (str. 10), být onou „jinou televizí“ s jinými principy. To v rozhlase vědí už 15 let – od chvíle, kdy do budovy na Vinohradské přišel první fotograf, první kameraman a první grafik. Nyní ovšem musí unést minimálně deset let souběh analogových a digitálních on-air vysílacích technologií (FM, DVB, DAB), což je drahé. Přesto jiná cesta do rozhlasové budoucnosti nevede. Vysílat je nutno tam, kde jsou posluchači, ne tam, kde už nejsou (LW, SW). Ale k nezbytným znalostem generálního ředitele patří vědět, kolik co stojí a že hospodaření rozhlasu opravdu není a ani nebude bezproblémové (str. 1).

Dnes už víme, že dlouhá ani střední vlna budoucností rozhlasu nebude.

Médium veřejné služby se musí striktně držet litery zákona. Tupě a otrocky, chcete-li. Nesmí svou svobodu zaměňovat za nekontrolovatelnost a nekritizovatelnost. Nesmí chtít zákon ve jménu jiných idejí či domnělého společenského postavení porušovat (str. 11). Jen tak může dostát svému étosu být veřejnou službou.

Stanice Plus by opravdu neměla a ani nemůže být „názorovým vůdcem“ (str. 14). Prostě proto, že v době internetu a pluralitní fragmentace názorů a politických postojů posluchačů je vůdce, za kterým jdou davy jako za Krysařem z Hammelnu, anachronismem. Možná naposled tak za války… Ale my nechceme Wolfganga Wolframa von Wolmara, ale názorovou pluralitu, na kterou má koncesionářsky rovné právo jak komunista, tak antikomunista. A už vůbec by tato stanice neměla nést historické břemeno americké propagandistické stanice Svobodná Evropa, i když ji historik Končelík možná rád za studené války poslouchal a svou roli tehdy plnila.

Vím, že současná mediální teorie je zmatená a tápe. Teorie silných médií bipolárního světa se ne a ne v globálním multipolárním pluralismu internetu potvrdit, kritické teorie zavánějí rámovací manipulací, z hlídacích psů demokracie se staly bestie pro psí zápasy či hladové trosky, schopné za tučnou kost udělat cokoliv pro kohokoliv. Případně gaučáci, pohodlně přepisující tiskové zprávy dodávané až pod nos. Společnost se fragmentarizuje, není nesena silnými idejemi – naše názory neformuje dominantní ideologie – ani katolické Desatero, ani velký Národ, ani vidiny komunismu. Máme téměř absolutní svobodu říkat, co chceme, ale nikdo nikoho neposlouchá. Nikdo se dle napsaného neřídí. Slovo s velkým S, které bylo na počátku, prohrálo. Čtenářů, diváků i posluchačů ubývá. Všem. I vydavatelům biblí.

Kdekdo chce být spisovatelem, málokdo čtenářem. Generální ředitel rozhlasu ale ani v takovéto situaci zmateně tápat nesmí. Pokud nechce být generálním ředitelem posledním.

Jo, a budoucí generální ředitel by měl umět napsat projekt na požadovaný rozsah. Překročení limitu o 50 % (15 stran namísto 10) nesvědčí o nutné manažerské sebekázni. Jako improvizovaný projev k depresí postiženým zaměstnancům dobrý, jako projekt špatný.

Němeček aneb Alenka v říši za zrcadlem

(viz)

Němeček je novinář a právník. Je jedno, že z psychiatrické léčebny. To je možná i výhoda… Uvažuje logicky a neznalost zakrývá vytvářením barvitých obrazů slovy.

Což je vynikající pro novináře, horší pro ředitele. Nicméně Němeček má v mnoha programových otázkách pravdu a má poměrně obstojný přehled.

Ano, ČRo se nevěnuje zahraničnímu vysílání tak, jak by mohl, stejně jako stát sám, který toto vysílání platí, neví si s ním moc rady. Twitter nahrazuje dnes politikům i diplomatům dřívější glosy v zahraničním vysílání rádia, internet nahrazuje zpravodajství z domova pro expatrioty i emigranty. Těch navíc ubývá přirozenou odúmrtí, takže není moc koho oslovovat. Notabene, čtvrtstoletí od jejich emigrace už netáhne ani vypjatý antikomunismus, který provázel spolu adorací Havla vysílání pro „krajany“ v devadesátých letech. Čeští námořníci se už na lodích do Jižní Ameriky neplaví a internet je dostupný všude. I v Africe pohodlně „naladíte“ internetový stream Radiožurnálu i dokonalý zvuk Vltavy či rádia Wave. Že by čeština nahradila angličtinu a miliony lidí by se učily český jazyk jako v kurzech BBC, to je nereálné… Ale i Mezinárodní vysílání dnes může plnit užitečnou roli, kterou ovšem neplní. Může být multilingvální zvukovou pozvánkou do Česka, podporovanou kraji, Českými centry a zastupitelstvími a zároveň může být mezinárodním rešeršním a analytickým centrem, využívajíc znalostí jazyků u redaktorů pro české vysílání zpravodajství i publicistiky. S klidem může rezignovat na program v češtině (je naprosto zbytečný), o to důležitější je program v portugalštině (Brazílie) a čínštině.

Němeček má pravdu, že éra, započatá méně bystrou vyslankyní ODS Jaklovou v Radě ČRo (která stála u vyhazovu ředitele Kasíka v červenci 2009) a trapnou epizodou s jeho nástupcem Richardem Medkem, zvlášť v dlouhé éře Duhanova provizoria přinesla do rozhlasu rozčarování, rezignovanost a zmar. Duhan v provizoriu pokračoval i po svém jmenování, protože nevěděl nic a bál se změn. To je důvod onoho selhání manažerské kultury, o kterém píše Němeček (str. 1–2).

Muselo se to podepsat na všech zaměstnancích (str. 3). Rada byla slepá a hluchá, některým jejím členům stačilo pouze, že jejich díla vydával Radioservis. V oblasti nutných změn v řízení instituce i chování vedení k „lůze“, jak se posměšně sami zaměstnanci vůči vedení vymezují, je nezbytné realizovat zásadní změny, především vyhodit zbytečné a nadbytečné vedoucí čehokoliv.

Etický kodex není třeba měnit (str. 2), stačí jej po deseti letech začít dodržovat a dodržování vynucovat silou, aby si někteří redaktoři a komentátoři nepletli veřejnou službu se stranickou, náboženskou nebo rasovou propagandou.

V žádném případě není třeba brát odjinud vyhozené či odešlé „investigativce“ (str. 3). Neznám v Česku jiné než takzvané investigativní žurnalisty, napojené jako prodloužené mediální ruce některých složek kriminální policie či tajných služeb. Špionáž vyžaduje technologie za řadu milionů, znalosti, zkušenost a krytí. Pokud ji provádějí novináři, musejí vždy porušovat zákony, které jim neumožňují to, co státním službám a orgánům činným v trestním řízení. Takže investigace tak, jak je praktikována téměř všemi českými médii, buď prakticky vždy používá nelegálních metod, či nepracuje eticky se zdroji ze zpravodajské komunity. Vše, co zbývá, je normální žurnalistika (včetně rešerše a analýzy veřejných zdrojů), která nepotřebuje záhadné epiteton „investigativní“, ale řemeslné zázemí.

Český rozhlas si už jednou prostřednictvím „investigativce“ Hrbáčka za selhání celé řady nadřízených včetně generálního ředitele udělal obrovskou ostudu veřejné službě a manipulativním způsobem ovlivnil chování voličů před volbami. Ano, hovořím o zveřejnění tzv. Kubiceho zprávy Radiožurnálem a na webu ČRo… Směs pravdy, polopravd a drbů. I Rada ČRo tehdy odflákla svou práci a rozhodla v rozporu se zněním zákona i Kodexu. Kryla protiprávnost jednání redaktora, který znal pachatele trestného činu neoprávněného nakládání s utajovanými skutečnostmi. Kryla selhání celého zpravodajství. Požádala navíc generálního ředitele, aby poděkoval redaktorům té ostudné reportáže. Takže, prosím, takovéhle novinářské ksindly už nikdy víc.

Co se týče práce redakcí a profilování pořadů, v mnoha ohledech má Němeček pravdu a jeho nápady vypadají na první pohled jako kreativní. Vidí věci jako novinář.

Ale generální ředitel nemůže být unesen dramaturgickou kreativitou. Musí vědět, co změny způsobí. Zda je posluchači přijmou. Znalostí posluchačských zájmů a profilace Němeček neoplývá. Nechává se unést…

Němeček naprosto nerozumí technologickým změnám. Netuší, co Český rozhlas čeká v nejbližších letech – co bude znamenat stále se zlevňující internet, vysílání v digitálním formátu DAB, co se stane po nástupu 4G mobilních sítí, jak promění mediální krajinu nastupující generace a jak se budou chovat nadnárodní mediální korporace.

Co budou překotné změny znamenat pro Český rozhlas? Existuje analogie – DVB-T digitalizace vysílání České televize a průběh digitalizace na Slovensku. Zatímco ČT má dnes podíl 30 % na trhu, šest programů, její dětský kanál i zpravodajský program jsou fakticky nejsledovanější v Evropě, vysílá v HD a připravuje se na druhou etapu digitalizace DVB-T2, STV skomírá. Share kanálu STV1 se pohybuje kolem 14 %, rekordu 27 % dosáhla pouze u pohádky o Vánocích, STV2 se plazí u 5 %. Trojka skončila vzápětí poté, co začala. Bezkonkurenčně nejsledovanější na Slovensku je soukromá Markíza.

Česká televize přežila už třikrát svou vlastní smrt. Poprvé to byla změna režimu a přechodné okouzlení komerční televizí pro Nováky. Podruhé to byla zrada poslání a rebelie jejich zaměstnanců, kterou známe jako televizní krizi. To byla skrytá a velmi zákeřná bitva o televizní digitalizaci. Třetí hrozbou, která se nakonec ukázala příležitostí k rozkvětu, byl start DVB-T digitalizace a s ní související programové změny. ČT obstála na jedničku. Obhájila pozici veřejné služby jako technologického i programového lídra. Nyní totéž čeká Český rozhlas. Už podruhé. Poprvé to bylo ve chvíli, kdy rozhlas přešel plně na digitální výrobní technologie a svůj program začal šířit digitálně v televizním multiplexu DVB-T. Současně se rozšířil o internet a nová média. Trnitá cesta boje s desítky let trvajícími stereotypy. Tehdy se začalo mluvit o multimediálním rozhlase. Dnes je třeba ho dělat. Naplno. A o tom neví Němeček vůbec nic. Neví nic ani o ekonomice tak složitého organismu, jakým rozhlas je.

Nejhorší je nevědět, co nevím a být plný dobrých nápadů a vůle je prosadit.

Pro mne je ovšem naprosto nepřijatelné, že bývalý názorově velmi vyhraněný novinář a dnes aktivní komunální politik (kandidoval v koalici s KDU-ČSL v Praze 8 jako lídr) by měl jít dělat ředitele instituce, která už ze své postaty musí být striktně nadstranická.

Zavoral zbavený temného Duhanova dědictví

(viz)

Dosavadního programového ředitele ČRo Reného Zavorala provází stín. Byl nucen realizovat koncept svého bývalého šéfa (myslet o Duhanovi i jeho koncepci si přitom mohl cokoliv) a musel za pochodu minimalizovat jeho negativní důsledky. V tom, co ovlivnit mohl, nedopustil se chyb. Sledovanost nepoklesla, minimalizoval škody vzniklé ukončením činnosti stanic pro vědu Leonardo a ukončením společného vysílání s BBC, nedopustil destrukci rádia Wave ani jeho posun do mainstreamu. Komercionalizaci také nepřipustil. To není špatný výsledek.

Drbů a pomluv kolem bývalého člena ODS v Čelákovicích je hromada. Za posledních několik let jsem si ale nikdy nevšiml, že by plnil jakékoliv politické zadání. Na rozdíl od některých radních. Notabene, dnešní politici už nejsou schopni dávat jakákoliv zadání komukoliv. Týká se to nejen Sobotky, ale i Babiše, který si sice jedno médium koupil, ale neví si s ním rady. Čili mohu s čistým svědomím jako levičák říci, že politicky je dnes Zavoral čistý. Změnil se za ta léta v rozhlase… K lepšímu.

Z rychle vyrostlého arogantního fakana na počátku jeho kariéry se stal profesionálním rozhlasovým manažerem s přehledem o všech aspektech činnosti instituce a s citlivostí k programovým specifikám. Ano…, přejmenování Prahy na Dvojku mnozí důchodci a staromilci nepřekousnou do smrti. Stejně jako odchod do důchodu u oblíbených moderátorů. Ale bylo to správné. Stejně tak nepřekousnou mnozí zrušení Česka, které ale nemusí být definitivní. Ovšem kvalita jeho elitářské redakce nedávala moc na výběr. To nebylo rádio pro lidi, ale pouze pro voliče ODS, které zajímaly kurzy akcií na burze. Jeho orientace na vysokopříjmové skupiny byla zavádějící. Arogance některých redaktorů nelíčená a bezbřehá. Kvalita programu stanice Leonardo po jejím opuštění Miroslavem Bobkem také nedávala příliš na výběr. Dělat rádio tak jako Bobek se musí umět a osiřelá redakce to neuměla. Koncesionářskými poplatky se dá mrhat lépe…

Zavoral není teoretizující pedagog ani od rozhlasu odtržený manažer. Je praktik a z jeho projektu je cítit komplexní znalost. Abych byl kritický ke všem stejně, tvrdím k Zavoralovu tvrzení, že ombudsmana rozhlas nepotřebuje (str. 2) stejně jako etický panel (str. 4). To jsou jen hloupá alibi managementu, který nechce být ten zlý a rozhodnout o porušení zákona či kodexu u redaktorů. Občas ale je nutné kousnout do kyselého jablka.

ČRo totiž potřebuje o to víc kontinuální interní programový audit a metodiku měření obsahové pestrosti, zpravodajské objektivity a komentářové vyváženosti. Interní obsahově analytický útvar (je nyní pod Zavoralem) má už dnes rozhlas nejlepší – daleko profesionálnější než ČT i RRTV a naprosto nedostižný jakýmkoliv akademickým pracovištěm.

Kvalitu pracovníků lze zvyšovat (str. 2) „za pochodu“. Ale… Dosud neexistuje vysoká škola rozhlasového dramatu/režie/scénáře, ani doškolování publicistů a redaktorů v oborech, ve kterých mají být experty. Kasík tomu říkával „mít znalostní převis“… Ten je u mnohých zejména ve zpravodajství nedostatečný. S tím souvisí i společenská otevřenost, o které Zavoral mluví. Nejen v otevření Vinohradské pro pořádání kulturních akcí (str. 3, nutnou podmínkou je vystěhování nájemců), ale i otevřenost instituce jako takové. Nelze utajovat hudební playlisty jako obchodní tajemství, nelze utajovat předvolební průzkumy pořízené za peníze koncesionářů či jiné veřejné zdroje. Dokonce i přístup k archivu by měl být otevřenější.

Zavoral ví přesně, že Duhanovu organizační strukturu je třeba zjednodušit (str. 9). Čím dřív a víc, tím líp. Čím víc mezistupňů odpadne, tím zodpovědnější lidé v rozhlase budou. Musí ale přestat jánabráchismus – tolerance přešlapů, šlendriánu a kamaráčoftů. O tom musí být personální práce, dokonce bych řekl „postaru“, že i kádrová. Perspektivní zaměstnanec musí dostat příležitost ke vzdělání a zdokonalení. Musí dostat příležitost k experimentu. Musí mít jasný kariérní postup, ničí funkce nesmí být navždy nebo „za zásluhy“.

Zavoral správně vidí, že aby byl systém oddělené výroby od vysílání efektivní, musí peníze dostávat stanice, která si bude vybírat a bude určovat ceny. Ne výroba.

To byla jedna ze skrytých zásadních chyb Duhanovy transformace, kterou si nedal vymluvit.

Zavoralem zmiňovaný centrální dispečink výroby (str. 4) je nesmírně důležitý. Nyní hromada techniky leží ladem anebo je využívaná na deset, maximálně dvacet procent. Jde zejména o větší studia v regionech, která zahálejí a měla by být k dispozici na dvě, někdy i na tři směny. To je nesmírné plýtvání zdroji. Řada redaktorů se také musí naučit to, jinde v komerčních médiích obvyklé – obsloužit sama sebe bez technika. Jejich pracoviště musí být samoobslužné nahrávací místnosti, ne kanceláře.

Oceňuji zejména Zavoralovu tezi, že regionální stanice by měly být kulturním centrem kraje (str. 6). Sice to není novátorské, ale pokud by se využily kapacity studií v každém sídle regionální stanice, pokud by byla jejich kapacita příležitostí pro regionální herce či místní kapely a jejich spolupráci s rozhlasem, získal by rozhlas nepřeberné množství kvalitních obsahů.

Zavoralovo lpění na digitalizaci a nových médiích se samostatnou obsahovou strategií (str. 6 –8) považuji za logické, protože na rozdíl od jiných on rozhlasu a jeho technologické budoucnosti rozumí. Účastnil se i činnosti EBU. Chápe naprosto integrálně, že na rozdíl od televizního vysílání u rozhlasové digitalizace není bič vypnutí (switch off) a že půjde o rozšíření množství platforem pro šíření obsahu. O nové kanály, možná i s modifikovaným obsahem, „distribuční mix“ (str. 8).

Za dva roky totiž k DAB+ přibyde další platforma – 4G mobilní sítě a o další dva roky později budou mobilní technologie zvládat tak širokopásmové připojení, že umožní nejen stream rozhlasu (což je u některých telefonů a balíčků připojení bezproblémové už nyní), ale i televizního vysílání v HD či dokonce v uHD. Mobilní telefony s uHD jsou už dnes, stejně jako mobilní telefony s možností autorizace otiskem prstu a přístupu k nákupům placeného obsahu. To vše vyžaduje technologickou i ekonomickou připravenost na straně rozhlasu. Právě vědomí těchto změn limituje čas na veškeré modernizační snahy, aniž by se to dotklo existence analogového vysílání na FM do roku 2025.

Ani poté nejspíš nedojde k vypnutí FM, ale jen ke stejnému útlumu, jaký provází nyní vysílání na LW a SW. Koho mimo historiků polovodičové techniky budou za chvíli zajímat obrovské stožáry 1 500 kW vysílače Topolná a vysílání rozhlasu na dlouhé vlně 270 kHz původní stanice „Hvězda“? Analogové přijímače se už nevyrábějí, digitální také ne. Dlouhovlnný digitální signál funguje pouze pro systém RADIO-HELP ve formátu HD Radio … A proč mít systém do libyjské pouště, pokud existují satelity? 23 milionů lze ušetřit. Pokud přestanou existovat satelity, budeme mít jiný problém než dědečkův rozhlas… Pokrok je neúprosný a na sentiment není místo.

Za největší přínos je ale dle mého názoru nutno považovat Zavoralův důraz na nestrannost a objektivitu žurnalistiky jako stěžejní hodnotu, a tím záchranu étosu veřejné služby. (str. 7) To je kruciální. Od kandidáta na ředitele je to podmínka nutná. Právě s dodržováním kodexu (kvalita, přesnost, objektivita, vyváženost tematická, regionální, politická apod.) má dodnes Pancířovo zpravodajství problém. V případě, že bude ředitel „šlapat“ po porušovatelích těchto hodnot veřejné služby, bude to dobře. Pár redaktorů vyhodí a zbylí pochopí, že se doba změnila.

Se zpravodajstvím souvisí i budoucí distribuce zpráv – nutnost centrálního koše veškerého zpravodajství v Praze, ale zejména zapojení dosud opomíjeného zpravodajství regionálního. Množství informací z regionů v centrálním vysílání dosud není velké a měl by to být zájem jak komunálních politiků, tak hejtmanů a Asociace krajů. Změnit to znamená aktivizovat spící rozhlasové regiony a donutit je k výrobě, která bude odpovídat kvalitativním požadavkům centrálních stanic.

Před rozhlasem bude zanedlouho stát i otázka, zda jeho zpravodajství nebude třeba navíc silněji propojit s ČTK, jejíž samostatná existence je neudržitelná. ČTK bude stát zanedlouho před krachem a její pohlcení ČT a ČRo může být přínosem pro všechny, kteří nechtějí už deset let její privatizaci.

Na rozdíl od zpravodajské centrály by naopak neměla být centralizovaná publicistika, která by měla být co nejpestřejší, a tudíž decentralizovaná na stanicích i na regionech.

Zavoralův projekt je vyvážený, bez zasněných nápadů. Rozumí programování i ekonomice a ví, že škrtit výdaje až tolik už nelze. Spoléhat na zvýšení poplatku je také nereálné, inflační indexace by byla úspěchem. Nyní je třeba hledat vnitřní rezervy v racionalizaci práce a možnosti zpoplatnění obsahu – prostřednictvím dokonalé služby e-shopu Radioservisu (str. 9), který by dokázal prodávat mimo dramatických děl i hudbu z playlistu a automaticky přeposílat i honoráře tvůrcům či agenturám. Ví i o rezervě, která se skrývá v chybně přeložené evropské směrnici o DPH (str. 9), což je taková částka, že bude bohatě stačit na deset let digitalizace.

Kralertova strategie tupých škrtů

(viz)

Chápu, že křesťanské hodnoty civilizace někoho mohou nadchnout (str. 3), chtěl bych ovšem připomenout, že Česko je nejateističtější zemí Evropy a více křesťanství v rámci „konsolidace programové nabídky“ ve vysílání by asi koncesionáři neunesli.

Kralertova programová strategie (str. 3–5) je ovšem žalostnou strategií nevyhnutelného úpadku celého Českého rozhlasu cestou „rozvoje portfolia platebních kanálů“ a „trvalé redukce nákladů“ (str. 7). Slovo strategie by bylo možno vyměnit za sousloví „pozvolná likvidace“ či za „tupé škrty“.

Zde Kralert nepotřebuje pokrok, pouze slevy z nákladů. Prosazuje totéž, čím se zabýval v České televizi a co skončilo zaměstnaneckou vzpourou, známou jako televizní rebelie ze zimy 2000. Televizi trvalo dalších pět let, než se z Kralertova a Chmelíčkova diletantismu vzpamatovala a svůj pád zastavila.

Úvaha o programu je u Kralerta provázena ekonomickým ptydepe, ne nepodobným čerstvému absolventovi manažerského kurzu. Kvalita je podobná. Organizaci a šíři výroby, potřebám koordinace mezi výrobou a vysíláním naprosto nerozumí. Jeho vstup do instituce by znamenal do půl roku stejný rozvrat, jako když první verzi jeho projektu uvěřili před patnácti lety v ČT.

Malý příklad:

Stanici ČRo Dvojka by chtěl Kralert formátovat jako „generační“ stanici „rodinného typu“ (str. 4). Ovšem, rodina se atomizuje. Děti jsou už dnes na netu a mobilu. Samy. Kralerta ani Dvojku k tomu nepotřebují. Možná by je mohlo zaujmout Rádio Junior. Ale to v Kralertově projektu hraje roli likvidované kulisy.

Kralert chce zjednodušit názvosloví stanic na pouhá čísla a neuvědomuje si (anebo uvědomuje, pak je cílevědomý škůdce), že podvědomý návyk identifikace stanice trvá celé jedno volební období ředitele, u starších posluchačů i déle. Jsou tací, kteří ještě za deset let budou snít o té „své“ stanici Praha…

Jednoznačně nejhorší projekt, který se nikdy neměl dostat do druhého kola posuzování.

Skřivánkova diskuse o stanicích, vejcích a slepicích

(viz)

Projekt má být o tom, jak se dostat z přítomnosti, do budoucnosti. Začít v polovině již započaté cesty diskutovat o smyslu cíle je nesmyslné. Přesně to předvádí Tomáš Skřivánek. Původní záměr center výrob (zpravodajství, dramatická tvorba) oddělit dramaturgii vysílání, formátování stanic a objednávání výrob od samotné výroby za účelem rapidního zvýšení efektivity využití technologií i prostor studií byl správný. Skřivánek ho nepochopil, a z neznalosti udělal ctnost. Chce diskutovat o smyslu jejich existence (str. 3–4). O několik odstavců dál už ví, že by v centru zpravodajství zřídil tři „redakce“.

Říci v jedné větě, že Dvojka je stanicí rodinnou a vzápětí bez uzardění tvrdit, že zasahuje většinou starší publikum je nepochopení jazyka – obsahu slov. Chtít z publicistické stanice Plus udělat zpravodajsko publicistický Radiožurnál a z dlouhodobě zpravodajsko publicistického Radiožurnálu plkavou lifestylovou stanici je také nesmysl. Český rozhlas, respektive jeho Rada si bude muset ujasnit v široké diskusi s veřejností a zákonodárci, jak formátované stanice bude chtít mít. K tomu slouží veřejné konzultace. Kreativita ředitele musí mít meze. Je hazardem s celou institucí a jejím marketingem chtít přeformátovávat prakticky všechny programy takto chaotickým způsobem.

Skřivánek jako novinář ovšem ví, že princip „digital first“ čili okamžité informování v digitálním prostředí (internetu, aplikacích) je nezbytností při dodávání informací (str. 6). Hodinové „svodky“ zpravodajských relací v rádiu už jsou jen shrnutí.

Chtěl bych informovat pana Skřivánka, že vysílání v DAB+ už rámec pouhého experimentu překročilo, i když nejde stále de iure o „řádné“ vysílání, neb definitivní multiplexy ještě nejsou zkoordinovány a čeká se na změnu zákona. České Radiokomunikace nicméně 6. srpna 2015 spustily lokální multiplex Českého rozhlasu nazvaný DAB Praha. Český rozhlas deset let vysílá i v multiplexu DAB Teleko v Praze, Brně, Ostravě, Trutnově, Ústí nad Labem a Příbrami. První experimenty ČRo s technologií DAB, DAB+ a DMB probíhaly od 4. listopadu 2005.

Chtěl bych pana Skřivánka též upozornit, že v ČR nejspíš k DAB switch off nedojde minimálně do roku 2025. Z mnoha důvodů, z nichž ten nejpodstatnější je ten, že do projektovaných multiplexů se nejspíš nevejdou všechny vysílající FM stanice a regionalita vysílání těchto stanic nebude nejspíš tak proměnlivá, jak je dnes. ČTÚ je ten orgán, kam je třeba se obracet s dotazy. DAB se stává vedle DVB-T a internetu pouze dalším kanálem, kudy lze k posluchačům doručit obsah v digitální kvalitě. Jedním z mnoha, a to je to, co nejvíc děsí komerční rááádyja i noviny. Protože kšefty s reklamou jdou cugrunt. A v digitálním budoucnu to bude už jen horší.

Zlikvidováním rozhlasu veřejné služby se ale pozice komerčních médií nezlepší.

Skřivánek má nicméně pravdu, když tvrdí, že nikdo jiný než rozhlas veřejné služby digitální vysílání neprosadí (str. 6–7). Otázkou je, zda k tomu vede ekonomicky i programově restriktivní cesta. Odpovím za sebe: nevede, i když detaily mohou být inspirující.

To, co nenapsal žádný kandidát: Český rozhlas potřebuje znovu injekci optimismu, aby přežil.

Deset let Duhanovy vlády, která měla zpomalit technologický i obsahový rozvoj z Kasíkových let 2000–2006, se na rozhlase podepsalo. V roce 2001 byl rozhlas v interních strategiích deset let před světovou konkurencí, dál byla jen BBC.

V roce 2005 byl v realizaci strategie v druhé třetině. Rozhlas měl vlastní internet jako samostatné médium. Vznikl internetový projekt Radium, z něhož se vyvinulo rádio Wave. Vzniklo Leonardo. Vzniklo Česko. Vznikl Jazz. Stanice pro mladé dostala VKV vysílač, začaly se prosazovat monotematické stanice jako perspektivní směr formátování rádií. Technologický řetězec byl plně zdigitalizován, záznam také. Probíhala digitalizace archivu 70 let předchozích a jeho opatřování metadaty včetně přepisu mluveného slova. Zaměstnanci se skřípěním zubů pochopili, že držet se pouze mikrofonu už nestačí a stačit nikdy nebude.

Byl odstartován naprostý unikát (dnes standard): vysílání rozhlasu v DVB-T multiplexu, na kabelu i na satelitu. Bylo vytvořeno a přenosem otestováno šíření obrazu v DMB, satelitní přenosy z pustiny či válčiště. Bylo vytvořeno iRádio – první aplikace pro systémovou manipulaci s podcasty. Tento princip skladby programu z jednotlivých prvků byl cestou k možnosti vytvoření desítek tematických digitálních rádií z obsahu „velkých“ stanic. Mohlo tak vzniknout rádio Kuchařka či Meteor.

Rádio pohádek Bajaja…

Sledovali se čápi a vznikl projekt Odyssea. Skenovalo se dinosauří vejce, jestli v něm není ještěr. Rozhlas do celého světa přenášel porod vzácného mláděte nosorožce, klubání sokolů na věži chrámu či život rodiny goril – „tak trochu jinou reality show“ Odhalení. Rozpoznávali se ptáci v přírodě a jejich hlasy byly nejprodávanějšími nosiči Radioservisu. Rozhlas úspěšně soutěžil v oblasti do té doby nevídané – v multimediální produkci se vzdělávacím obsahem. Porazil na tomto obsahovém i technologickém poli i BBC. Získal řadu mezinárodních cen za inovativnost.

Snil o vlastní rozhlasové družici postavené studenty českých univerzit, kterou by vypustil do vesmíru. Snil o opakování pokusů Nikoly Tesly, Marconiho a dalších pionýrů rádia. Kasíkova vláda byla dobou pionýrů nového věku. Digitálního věku. Jedna generace dětí vyrůstala se vzdělávacími obsahy rozhlasu a nestyděla se za to. Ani jejich rodiče.

Dnes jsme o deset let dál, ale pokrok za těch deset dalších let není vidět. Nevzniklo nic, jen jeden neschopný resp. všehoschopný ředitel přežil ve funkci déle, než by při zdravém fungování Rady měl.

Rozhlas nyní čeká nelehká doba. Musí opět zaujmout děti dneška. Ne pohádkami, těch je všude plno v tištěné, televizní i audio podobě. Rozhlas musí znovu zaujmout dětskou zvídavost. Bez komerčních návazností, bez podpory mediálního a produktového marketingu velkých korporací. Musí být dětem průvodcem školou i mimoškolními aktivitami. Musí zaujmout i mládež různých názorů na kulturu i životní styl. Pankáče i romantiky. Studenty. Cyklisty i skejťáky. Komerci patří komerce, vše ostatní patří veřejné službě. I ten punk. Jedině to je služba veřejnosti.

Musí zaujmout dospělé, dát jim pravdivou a co nejúplnější odpověď vždy a za všech okolností. Nesmí být ani tlampačem vlády, ani obhájcem opozice. Exkluzivita obsahu, vyváženost a objektivita jsou to nejobtížnější. Bez nich se stane rozhlas jen šiřitelem informací, které se dají získat jinde a názorů, kterým nikdo nebude věřit. Vrcholem této přesnosti a nestrannosti ve složité době i souvislostech byli třeba Jaromír Janev či Břetislav Tureček. V rádiu už bohužel nepracují. Jsou jimi stále ještě Vědunka Lunardi či Jan Petránek. Ale stále jimi ještě nejsou mnozí jiní, kteří se nestydí zatajovat, manipulovat a překrucovat, vnucovat jedině to „pravé“ vidění světa.

Rozhlas čeká doba, ve které musí soutěžit o posluchače, kteří už většinou svoje primární informační i zábavná média mají. Většinou už získávají informace na internetu, sociálních sítích či tráví čas u televize. Tam jsou informace i s obrázky. V DVB multiplexu jsou dnes desítky českých programů. Na internetu jsou desetitisíce hodin kvalitních (i méně kvalitních) audiovizuálních, zvukových i zábavních obsahů. Každý den přibývají aktuální tituly, které je možné stáhnout zdarma.

Mladá i střední generace je mediálně vybíravá. Je náročná na obsah, formu i marketing provázející obsah. Mění se zásadně trávení volného času. Ovšem u různých skupin občanů v různou dobu různě. Při nastavování programové nabídky jsou dnes nejdůležitější detailní znalosti životního stylu publika.

Distribuční kanály musí rozhlas obsazovat tak, aby si uchoval stále stejný podíl na trhu. Nastupuje-li možnost DAB+, musí zde být a musí být provozovatelem vlastního multiplexu či musí mít vyhrazené pozice „must carry“ tak, aby jeho podíl neklesal. Až v roce 2017–2018 nastoupí 4G mobilní telefony o přenosových kapacitách 40 Mbitps, započne doba multimediálního mobilního příjmu. Vedle komerčních stanic musí být připraven i rozhlas poskytnout tomuto novému médiu svůj obsah. A musí to být jiný obsah, než má nyní pro vysílání – například již zkoušené Minutové hry. Z vysílatelů se v tu dobu stanou mediální vydavatelství. I z rozhlasu.

Rozhlas musí každý rok vědět, komu co a jakým kanálem má distribuovat. Aby dědečkům, sedícím u domácího kina DVB-T či ladící Dvojku na stařičkém FM rádiu neposílal obsah pro mladé, používající mobily, appky a DAB+ přijímače. Aby řidičům vyčlenil speciální DAB+ interaktivní stanici pro inteligentní dopravu spřaženou přes internet s telematickými aplikacemi a nepouštěl jim FM verzi Prokofjeva z Vltavy. Aby zprávy Radiožurnálu dostávali příjemci „digital first“ služeb customizované spolu s customizovanou hudbou dle jejich zájmu. Jinak odejdou jinam.

Až bude končit mandát nyní volenému řediteli, bude totiž svět jiný, než je dnes. Dnešní důchodci zůstanou a jejich vkus také. Bude jim ale o šest let víc. Dnešní děti ale budou studenti a dnešní studenti už budou rodiče. Budou mít vlastní děti. Mladí o šest let zestárnou. Jejich chování se bude měnit, trávení času také. A celých šest let bude pozici rozhlasu ohrožovat konkurence televizí, herních konzolí, internetových komunitních médií, komerčních rádií a telekomunikačních operátorů, kteří se posadí do skoro monopolistické role nových médií.

Ředitel, který bude zvolen, by na to měl být připraven už dnes. Přejme si, ať tomu tak je.

Autor je mediální a politický analytik. Tři roky působil jako člen Rady ČRo. Od roku 1999 byl spoluautorem dlouhodobé strategie rozhlasu, poté se zabýval legislativní přípravou televizní digitalizace.

Článek vyšel rovněž ve zkrácené verzi v Literárních novinách č.1.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.