Vše započalo 8.srpna dosud nevyjasněným atentátem na jednoho z lídrů samozvané Luhanské lidové republiky, načež Kyjev následující den začal rozmísťovat těžké zbraně na hranicích s anektovaným Krymem, kde zaregistroval přesuny ruské vojenské techniky. Mluvčí ukrajinského ministerstva obrany upozornil občany, že válka s Ruskem, kterou Kyjev ostatně „předpovídá“ pravidelně už více než dva roky, může „propuknout každou minutou“. Vzápětí začaly z Ruska přicházet první zprávy o přestřelce a obětech na hranicích Krymu s Ukrajinou; Kreml obvinil Kyjev z pokusu vyslat na Krym „diverzanty“, kteří měli spáchat sérii sabotáží a vyvolat válku. Snad jako první z ukrajinské strany zareagoval někdejší šéf banderovského Pravého sektoru Dmytro Jaroš, podle něhož zajetí „krymských diverzantů“ připomíná začátek druhé světové války a německou provokaci v Gliwicích.
Mnohem zajímavější byla ale podivná reakce oficiálního Kyjeva. Prezident Petro Porošenko, který ve vypjatých situacích rád předstupuje „před národ“ alespoň s televizním projevem, nyní několik hodin mlčel, jako by musel nejprve zjistit, co že se to vlastně pod jeho vedením ve státě děje, a posléze -- až v pozdních nočních hodinách -- 10. srpna vydal skoupé prohlášení na prezidentském webu, v němž veškerá ruská obvinění podle očekávání odmítl. Následující den si povolal představitele silových orgánů, nařídil zvýšit bojovou pohotovost ukrajinské armády a vyjádřil přání zatelefonovat si s Vladimirem Putinem, Angelou Merkelovou a Francoisem Hollandem „v třístranném, normandském formátu“, a k tomu chtěl k telefonu i amerického viceprezidenta Joe Bidena a šéfa Evropské rady Donalda Tuska.
Zvláštní bylo ale naprosté mlčení premiéra Volodymyra Hrojsmana a obvykle vypjatě protiruského šéfa parlamentu Andrije Parubije, potichu zůstali i tradičně bojovně protirusky naladění poslanci. Situace zaskočila místopředsedkyni parlamentu Irinu Heraščenkovou: „To mlčení politiků překvapuje. Hodně to připomíná rok 2008,“ prohlásila s hojně citovaným odkazem na gruzínsko-ruskou válku, kterou podle západní propagandy rozpoutalo Rusko, byť následná šetření prokázala, že ji svou invazí do Jižní Osetie rozpoutal tehdejší gruzínský prezident a nyní oděský gubernátor Michail Saakašvili. „Co čekáme od světa, jakou čekáme reakci, když sami mlčíme?“ zeptala se Heraščenková. Vyzvala všechny ukrajinské parlamentní politické síly, aby se v tomto kritickém okamžiku postavily za prezidenta, ale odpovědí jí bylo znovu jen mlčení.
Výjimkou bylo jen ministerstvo zahraničních věcí, které vyzvalo „světové společenství“, aby zabránilo další „agresi Kremlu“. Evropská unie vyhověla jen částečně – na jedné straně konstatovala, že nemá žádné důkazy, které by potvrzovaly ruský výklad o „sabotážní operaci“, současně ale vyzvala „obě strany konfliktu“ k plnění minských dohod, a to obzvláště na východě Ukrajiny. Přitom „přešla“ z ukrajinské strany na neutrální půdu a nabídla se coby prostředník při jednání mezi Kyjevem a Moskvou. Proklamace z Bruselu, která odmítla hodit vinu za současnou eskalaci napětí jen na Rusko, přišla ale až krátce poté, co americký viceprezident Joe Biden, podle něhož je Kyjev „nejzkorumpovanějším režimem na světě“, Porošenka vcelku bez skrupulí vyzval, aby se vystříhal eskalace konfliktu s Ruskem. Je to zásadní posun v americké rétorice, neboť Washington až dosud – alespoň slovně – vždy podpořil cokoli, co z Kyjeva na adresu Ruska zaznělo, a to včetně pravidelných předpovědí o blížící se ruské agresi na východ země. Tentokrát je ale situace očividně jiná, nejspíš proto, že se ve hře ocitla nikoli východní část Ukrajiny, kde Rusko „jen“ podporuje místní povstalce, ale rovnou Krym – ačkoli Západ jeho anexi nemusí uznávat, z hlediska Moskvy je to už nedílná součást Ruské federace, což staví případný konflikt na kvalitativně novou úroveň.
Válka na Krymu kvůli posledním událostem nepropukne
A zatímco se ukrajinští „diverzanti“ v rukou ruskou FSB přiznávají ke svým činům a plánům, pokračují i zatýkání jejich společníků a Kyjev od nich dává ruce pryč (a pokouší se vinu za krymskou operaci hodit na "nekontrolované radikály"), německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier zaletěl k jednáním do Jekatěrinburgu a konstatoval, že by se vztahy EU s Ruskem „měly sblížit“. Jeho protějšek Sergej Lavrov zopakoval, že Rusko má důkazy o ukrajinských plánech teroristických akcí na Krymu, vyloučil však, že by mělo zájem na přerušení diplomatických vztahů s Kyjevem. Podotkl, že ruská strana splní svou část minských dohod a přiměje lidové republiky Donbasu ke „konstruktivnějšímu přístupu“, nyní je ale s plněním minských dohod na řadě především Kyjev. Ukrajinská vláda nicméně dále trvá na svém, tedy že plnění dohod může nastat až poté, co na východě zavládne klid, respektive až se „doněčtí“ a „luhanští“ fakticky vzdají. Rusko nicméně zkouší měnit pravidla hry: Po zmaření teroristických útoků na Krymu už nevidí další smysl tzv. normandského formátu „mírových jednání“, tedy s Ukrajinou, Francií a Německem, a navrhuje Spojeným státům vyřešit Ukrajinu jen „ve dvou“.
Je tedy zřejmé, že válka na Krymu kvůli posledním událostem na Krymu nepropukne, rozhovory o Donbasu se zamrzly a nic nového nemohlo přinést ani příslušné jednání Rady bezpečnosti OSN. Přitom je ale stále očividnější, že Ukrajina s image zkorumpovaného státu v morálním rozkladu, s tajnými mučírnami a aureolou ilegální zbrojní tržnice jen dále ztrácí podporu Západu, přičemž nezájem o názory Kyjeva projevila i OSN, která odmítla považovat „donbaské“ za teroristy.
Je třeba říci, že z politických důvodů už není módní o Ukrajině mluvit, shrnul koncem minulého týdne v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas papežský nuncius v Kyjevě Claudio Gugerotti. „Vždyť Ukrajina je stát, který zhoršil vztahy mezi USA a Evropou na jedné straně a Ruskem na straně druhé. Mluvit dnes o Ukrajině je totéž jako mluvit o vlastních neúspěších.“ Mlčení Západu podle papežského nuncia přitom není spontánní, protože se Ukrajina, dříve zcela očividně ve sféře vlivu Ruska, „pod nepochybným tlakem Západu“ rozhodla otočit se k Evropě a USA. „Stal se Majdan, došlo k faktickému oddělení od Ruska se všemi ekonomickými důsledky, které mohou vzniknout, když se někdo postaví proti tomu, kdo je jeho hlavním zdrojem obživy. Současně ale Západ z různých důvodů místo Ruska nezaujal,“ shrnul situaci Claudio Gugerotti. „Nepřemýšlí o zlepšení životních podmínek místních obyvatel. A tak Ukrajina prohrála na všech frontách.“
PS.
Hacknutý archiv Sorosovy Open Society Fund odhalil financování ukrajinských médií, která informují především o Krymu nebo „bojují“ proti „ruské propagandě“. Současně dokumenty naznačují, že díky financím George Sorose generálové z USA, Polska a Pobaltí „radili“ Kyjevu, jak zbrojit a obcházet přitom závazky, které na sebe vzal podpisem minských dohod.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: PV
