Vše započalo 8.srpna dosud nevyjasněným atentátem na jednoho z lídrů samozvané Luhanské lidové republiky, načež Kyjev následující den začal rozmísťovat těžké zbraně na hranicích s anektovaným Krymem, kde zaregistroval přesuny ruské vojenské techniky. Mluvčí ukrajinského ministerstva obrany upozornil občany, že válka s Ruskem, kterou Kyjev ostatně „předpovídá“ pravidelně už více než dva roky, může „propuknout každou minutou“. Vzápětí začaly z Ruska přicházet první zprávy o přestřelce a obětech na hranicích Krymu s Ukrajinou; Kreml obvinil Kyjev z pokusu vyslat na Krym „diverzanty“, kteří měli spáchat sérii sabotáží a vyvolat válku. Snad jako první z ukrajinské strany zareagoval někdejší šéf banderovského Pravého sektoru Dmytro Jaroš, podle něhož zajetí „krymských diverzantů“ připomíná začátek druhé světové války a německou provokaci v Gliwicích.

Mnohem zajímavější byla ale podivná reakce oficiálního Kyjeva. Prezident Petro Porošenko, který ve vypjatých situacích rád předstupuje „před národ“ alespoň s televizním projevem, nyní několik hodin mlčel, jako by musel nejprve zjistit, co že se to vlastně pod jeho vedením ve státě děje, a posléze -- až v pozdních nočních hodinách -- 10. srpna vydal skoupé prohlášení na prezidentském webu, v němž veškerá ruská obvinění podle očekávání odmítl. Následující den si povolal představitele silových orgánů, nařídil zvýšit bojovou pohotovost ukrajinské armády a vyjádřil přání zatelefonovat si s Vladimirem Putinem, Angelou Merkelovou a Francoisem Hollandem „v třístranném, normandském formátu“, a k tomu chtěl k telefonu i amerického viceprezidenta Joe Bidena a šéfa Evropské rady Donalda Tuska.

Zvláštní bylo ale naprosté mlčení premiéra Volodymyra Hrojsmana a obvykle vypjatě protiruského šéfa parlamentu Andrije Parubije, potichu zůstali i tradičně bojovně protirusky naladění poslanci. Situace zaskočila místopředsedkyni parlamentu Irinu Heraščenkovou: „To mlčení politiků překvapuje. Hodně to připomíná rok 2008,“ prohlásila s hojně citovaným odkazem na gruzínsko-ruskou válku, kterou podle západní propagandy rozpoutalo Rusko, byť následná šetření prokázala, že ji svou invazí do Jižní Osetie rozpoutal tehdejší gruzínský prezident a nyní oděský gubernátor Michail Saakašvili. „Co čekáme od světa, jakou čekáme reakci, když sami mlčíme?“ zeptala se Heraščenková. Vyzvala všechny ukrajinské parlamentní politické síly, aby se v tomto kritickém okamžiku postavily za prezidenta, ale odpovědí jí bylo znovu jen mlčení.