Začněme třeba Íránem. Bílý dům už od Trumpova nástupu dává jasně najevo, že zrovna s Teheránem by si rád zabojoval, protože je „opravdu, ale opravdu“ nešťastný z jaderné dohody, kterou uzavřel ještě Barack Obama. Před pár dny byl ale donucen „mezi zuby“ zadrmolit, že Teherán smlouvu dodržuje, takže ji vypovědět nelze. Už jen to samo o sobě mohlo napovídat o tom, že se Trump snaží neztratit tvář a nepřehnat reakci, která by mohla vést až ke konfliktu, což může být vnímáno jako známka jisté „vyspělosti“. Nebyl by to ale současný Trumpův Bílý dům, kdyby „chvilkovou slabost“, v níž přiznal realitu, nepřebil obviněním, že Írán „porušuje ducha dohody“. A aniž by vůbec upřesnil, co že tím vlastně myslí, Washington prohlásil, že za to Teherán „nemůže zůstat nepotrestán“. Následovalo uvalení dalších protiíránských sankcí, oficiálně odůvodněných íránským programem balistických raket, což je samo o sobě nesmyslné, neboť příslušná rezoluce OSN Teheránu výslovně zakazuje vývoj raket schopných nést jaderné hlavice, zatímco o balistických raketách se vůbec nezmiňuje. Přeloženo: Íránci dohodu o svém jaderném programu sice dodržují, ale to jim jen tak neprojde!

Íránský ministr zahraničí Džavád Zaríf americký postup ostře zkritizoval, přičemž připomněl, že to USA porušují dohodu o íránském jaderném programu mimo jiné i tím, že brání firmám svým i zahraničním působit na íránském trhu. Trump se kritikou ekonomické politiky a moci zemí EU nijak netají, což ostatně připomněl i Zaríf, když poukázal na skutečnost, že americkému Kongresu trvalo déle schválit prodej evropských airbusů do Íránu než prodej amerických boeingů tamtéž. Ačkoli Zaríf pohrozil, že by Írán za takové situace mohl od dohody odstoupit, možná by tím ve skutečnosti jen splnil Washingtonu jeho tajné přání – nejenže by dohoda padla, ale současně by USA udělily další lekci Evropě, která do Íránu hodlá investovat ve velkém.

Obecně vzato ale Blízký východ prožívá ústup americké hegemonie a v Teheránu si to jasně uvědomují. I proto reagovali v klidu, byť rázně a s jasnou perspektivou: už před vyhlášením nových sankcí dali jasně najevo, že se nový americký sankční atak nesmí týkat Revolučních gard, které mimo jiné vedou vojenské operace proti Daeši v Sýrii a Iráku a u Mosulu dokonce američtí „poradci“ spolupracují s milicemi vedenými právě Revolučními gardami. To vše by se mohlo lusknutím prstu změnit a američtí vojáci v Sýrii a Iráku by se mohli ocitnout v pekle. A u Trumpů okamžitě pochopili mantinely své skutečné moci a mediálně vděčné sankce přizpůsobili, aby nenapáchali žádné větší škody. Když pak pohrozili Íránu „novými a čerstvými důsledky“, pokud nepropustí americké občany uvězněné pro špionáž, Teherán prostě zavrtěl hlavou, že prý ať nejdřív Američané propustí vězněné Íránce…

Jinými slovy, Washington podle všeho -- a přinejmenším pro současnost -- chápe, že na konfrontaci s Íránem „nemá“, protože proti této možnosti stojí propletenec blízkovýchodní reality – Írán je významnou bojovou silou v Iráku a Sýrii, podporuje Bašára Asada i irácký režim, zatímco Washington spojenců, o které by se mohl opřít, mnoho nemá: v uplynulém roce „rozkmotřil“ s Tureckem, jehož normalizace vztahů s Izraelem také ještě nedosáhla žádného ideálního stavu, natahovaná saúdská „kaše“ kolem Kataru připravila Ameriku o jednotný blok vazalů v Perském zálivu, nemluvě už o rozkladu použitelných džihádistů v Sýrii, o „nevítězné, ale o to stále hrůzostrašnější agresi proti Jemenu, v níž se USA zaháčkovaly a nevědí, jak vystoupit, aby neurazily své – stále méně snesitelné -- saúdské petrodolarové spojence, o zhoršující se situaci v Afghánistánu…