Na počátku nynější kapitoly ukrajinské křeče stála demise (litevského) ministra ekonomického rozvoje Ajvarase Abromavičjuse. Neargumentoval přitom nijak novátorsky – mluvil o korupci a lobbyismu ve vládě, čímž vlastně jen zopakoval postup Oleksandra Zynčenka, státního tajemníka z časů „oranžového prezidenta“ Viktora Juščenka, který se v roce 2005 rozhodl „odhalit“ tým prezidentových kořistnických „přátel“, mezi nimiž se mimochodem už tehdy objevilo jméno současného prezidenta Petra Porošenka.
Ukrajinští politologové dali Litevci částečně za pravdu, připomněli ale skutečnost, že beztak nepředložil žádný ucelený koncept záchrany ekonomiky, takže až tak zásadní katastrofa se s jeho odchodem nenastala. Velvyslanci USA a zemí EU to ale viděli jinak, a Abromavičjuse v jeho vzpouře proti kabinetu miliardářského premiéra Arsenije Jaceňuka jednoznačně podpořili; prý je nezbytné, aby ukrajinští lídři „zapomněli na své žabomyší spory a snahu hromadit soukromé bohatství, které brzdilo rozvoj země v uplynulých dekádách, a aktivizovali provedení nutných reforem“.
Reakce hned devíti západních států na demisi jednoho ministra na Ukrajině tak ze všeho nejvíc ukázala na to, kdo že to rozhoduje o vládě v Kyjevě. A vedle toho i na skutečnost, že Arsenij „Yats“ Jaceňuk už není nedotknutelný, naopak, ukázal se být po Juščenkovi a Julii Tymošenkové z roku 2004 jen další chybnou volbou Západu na Ukrajině. Do čela kyjevské vlády ho po majdanovském puči dosadily USA, jak vyplývá z dva roky staré slavné nahrávky náměstkyně amerického ministra zahraničí Victorie Nulandové, která případné námitky Evropanů odmávla okřídleným „Fuck the EU“.
Míra surrealismu na Ukrajině je opravdu těžko uchopitelná, přinejmenším pro stát, o němž mnozí tvrdí, že skutečně existuje a je třeba ho brát vážně. Namátkou. Syn šéfky centrální banky zkrachovalého státu na sociálních sítích vystavuje fotky, jak se svými přáteli koupe v bazénu naplněném červeným vínem. Ministr vnitra Arsen Avakov se chlubí tím, že má v rukou materiály o takové korupci, že by to položilo celý Kyjev, ale prý „nechce podnikat nic, co by Mezinárodní měnový fond donutilo přestat dávat Ukrajině peníze“. Avakovův syn se přitom nechal natočit, jak domlouvá monopolní dodávky batohů pro oddíly ministerstva vnitra. Ukrajinská prokuratura ani po více než dvou letech nebyla s to Bruselu předložit důkazy o „zločinech“ svrženého prezidenta Janukovyče (nejspíš kvůli provázanosti tehdejších korupčních schémat s těmi nynějšími), a tak hrozí, že bude EU donucena zrušit sankce, které proti němu a jeho lidem z ideologických a protiruských důvodů uvalila. Vzdor proti Rusku a Donbasu nutí Kyjev lhát, že uhlí z Donbasu je uhlí dovážené až z ideologicky čisté Jihoafrické republiky. A zatímco na Ukrajině sílí dekomunizace a boj proti všemu ruskému, přibývá pokusů vyvážet zboží do komunistické Číny. Byl pak už jen neuvěřitelný pech, že první nákladní vlak vypravený z Ukrajiny do Číny mimo území Ruska zmizel kdesi v Kazachstánu, a pak se tamtéž i našel, odstavený i se zbožím přímo na čínských hranicích, neb nebyly zaplaceny poplatky. I když vše nakonec dobře dopadlo, je jasné, že obchod s Čínou pro Ukrajinu nebude z nejjednodušších.
MMF v každém případě využil příležitosti a rozhodl se, že do ukrajinské černé díry už žádné miliardy sypat nebude.
Jaceňuk přežil
V době, kdy Abromavičjus „sbírá důkazy“ o korupci v nejvyšším vedení Ukrajiny, a premiér Jaceňuk se preventivně „zřekl celé vlády“ s tím, že zodpovědnost za správu státu přece neleží na něm, ale na vládní koalici, odjel Petro Porošenko na bezpečnostní konferenci do Mnichova. Pronesl tam něco efektních protiruských prohlášení, ale hlavně se mu muselo ulevit, že obětním beránkem za další totální průšvih Západu na Ukrajině nebude on. Očividně totiž od Západu dostal pověření ukázat prstem na Jaceňuka: hned po návratu ho vyzval k demisi a požádal, aby s sebou vzal i generálního prokurátora Šolína, který prý jako jediný pro změnu zodpovídá za krach reformy justice. „Není snad jasné, že úspěšné reformy může provádět jen vláda, která má dostatečně vysokou podporu veřejnosti?“ zeptal se Porošenko řečnicky. „Ve jménu obnovení důvěry už nestačí jen léčba – potřebujeme operaci.“
A tak se v parlamentu začalo jednat o Jaceňukově odvolání, respektive o nedůvěře vládě, když se najednou těsně před hlasováním zvedly desítky poslanců financovaných oligarchy typu Rinata Achmetova, Ihora Kolomojského nebo Viktora Pynčuka. Alespoň tak to popisuje americký Foreign Policy, aniž by například zmiňoval vazby pana Pynčuka na Hillary Clintonovou a americký establishment. V té chvíli ale už prý bylo pozdě cokoli udělat, hlasování začalo, zájmy Západu zůstaly nevyslyšeny – zkorumpovaný a neschopný Jaceňuk hlasování o nedůvěře přežil, protože… protože jsme na Ukrajině. „Zkorumpované oligarchické elity znovu mohly slavit své další a velké vítězství nad silami reformátorů,“ míní americký list, jako kdyby se do reality probudil teprve dnes. „Je naprosto naivní zkoušet na Ukrajině najít v politice rozdíl mezi podvodníky a reformátory,“ shrnuje Foreign Policy. „Korupce bují ve všech politických stranách. Například aliance hájící zájmy korupčníků v energetickém sektoru funguje v prostředí podnikatelských a politických elit spojených s bývalým prezidentem Janukovyčem, nynějším prezidentem Porošenkem i premiérem Jaceňukem.“
Je přinejmenším zajímavé, že západní mainstream se nyní do své původní idealizované volby začal strefovat jako do Ruska nebo osobně Putina. Analýzy zkorumpovanosti, která prý teprve nyní může zavést Ukrajinu do pekel, míří na Jaceňuka. Také krize se zničehonic prohlubuje, prý bude rozhodující, jak Západ podpoří „reformátory“, kteří jsou ovšem na Ukrajině stejně neuchopitelní jako „umírnění rebelové“ v Sýrii. Slova s vytunelovaným obsahem mají ve skutečnosti jen zastřít kdo že to Ukrajině vládne. A spolu s tím i skutečnost, že Západ – pokud má své geopolitické plány dál stereotypně krýt „touhou po demokracii všude vůkol“ – je na Kyjev krátký a jeho strategie na Ukrajině znovu – už podruhé -- selhala. Společná výzva Německa a Francie, aby Kyjev skoncoval s korupcí, tak vyznívá jen jako povinná mantra tváří v tvář marnosti.
WP: Chce to další Majdan
Přesto, Jaceňukova loď se potápí, a tak jeho vládní koalici už „opustily krysy“ v čele s mistryní oportunismu Julií Tymošenkovou, lvovskou Svépomocí nebo Ljaškovými radikály. A Tymošenková, která už v čele jedné prozápadní revoluce na Ukrajině stála, najednou konstatuje, že „proevropská koalice“ v současném parlamentu beztak nikdy neexistovala, protože moc v zemi nemá parlament, ale je v rukou „zákulisních oligarchů“. A člen Porošenkovy strany, poslanec a jeden z „hrdinů Majdanu“ Mustafa Najem poukazuje na to, že ve chvíli kdy se mělo hlasovat o nedůvěře Jaceňukovi, „vypařilo“ se z parlamentu přes dvacet Porošenkových poslanců a hlasování zkrachovalo. Najem má jasno: Bylo to jen domluvené divadlo k obelhání společnosti, Porošenko se domluvil nejen s Jaceňukem, ale i s oligarchy a celé hlasování mělo jen dodat zdání, že parlament může mít na něco vliv. Podobně se zachovaly i nominálně opoziční strany z východu Ukrajiny, jejichž poslanci proti Jaceňukovi pronášejí plamenné interpelace, ale když se mělo o demisi hlasovat, většina z nich opustila sál. To vše v době, kdy frustrace Ukrajinců dosahuje maxima a kdy popularita Jaceňukovy Lidové fronty klesla ke dnu natolik, že byla vyřazena z průzkumů. Není zatím zcela jasné, kdy se bude moci „hlasování o nedůvěře“ opakovat, nicméně Jaceňuk údajně zkouší v parlamentu posilovat a podle osvědčených scénářů (a ceníků) nakupovat hlasy na svou podporu.
Premiér tedy zůstává, ukrajinská komplexní krize se prohlubuje, a vláda, která fakticky nevládne, se alespoň bude tvářit, že vládne…
Washington Post upozorňuje, že důvěra Ukrajinců ve schopnost vlády naplnit naděje Majdanu taje před očima. „Je ironií osudu, že výsledkem vší té neurčitosti a nestability je skutečnost, že nyní může ruský prezident Vladimir Putin spokojeně sledovat, jak Ukrajina ničí samu sebe,“ shrnuje deník. „Už na sebe nemusí poutat kritiku Západu a smiřovat se s novými sankcemi kvůli tlaku na Porošenkovu vládu a provokování napětí na východě země. (…) Politici v Kyjevě totiž odvádějí za Putina všechnu jeho práci. Možná nastal čas znovu vrátit ukrajinskou mládež na Majdan,“ vyzývá Washington Post k už třetímu prozápadnímu vzepětí v krátkých dějinách samostatné Ukrajiny. Je příznačné, že dezorientovaný Porošenko přičítá výzvy ke třetímu Majdanu výhradně ruské propagandě.
Faktem ale je, že se pokus o nový Majdan vzápětí opravdu konal, ale této „celonárodní akce“ se zúčastnilo jen asi sto lidí pod vedením několika známých neonacistů a příslušníků Pravého sektoru proslavených přestřelkami na Zakarpatí. Jak ale vůdci přišli (a obsadili jeden z hotelů v centru města a vypálili několik poboček ruských bank), tak zase i odešli a vše skončilo. Motivy celé akce, stejně jako její sponzoři, jsou předmětem spekulací, nicméně vše se odehrálo u příležitosti druhého výročí střelby na Majdanu, které jeden z tehdejších „aktivistů“ doprovodil vzpomínkami, jak příslušníky bezpečnostních oddílů Berkut střílel do zátylku…
Co dál? Otázka za milion. Odpověďmi nešetří snad jen megalomanský Michail Saakašvili, který své cíle na Ukrajině vidí „výše než je post premiéra“, protože zatímco kdysi doma v Gruzii vedl boj „jen lokální“, nyní na Ukrajině je to už „boj světových rozměrů“ a už se svou vlastní stranou chystá na vítězství ve volbách v roce 2016, tedy a vstup do zkorumpovaného parlamentu…
Hlad a vši
Aktuální průzkum veřejného mínění ukazuje, že 70 procent Ukrajinců neschvaluje činnost prezidenta, v případě premiéra je to dokonce 85 procent, jen 20 procent lidí vnímá vývoj v zemi pozitivně, a případné předčasné volby z hlediska současné kyjevské moci vylučuje skutečnost, že by v nich zvítězila fakticky regionální lvovská strana Svépomoc, zatímco Porošenkův blok se propadl až na šesté místo. Na míru znechucení Ukrajinců z politiky přitom ukazují čísla -- pro „vítěznou“ Svépomoc hlasovalo jen 13,4 procenta voličů.
Kyjev k tomu nyní navíc odmítá Minské dohody, konkrétně nechce návrat Donbasu do Ukrajiny s tím, je to jen plán Moskvy, jak ještě více destabilizovat Ukrajinu, byť právě kvůli možnému odtržení rebelských oblastí vypukla před dvěma lety na Ukrajině válka. Právě obnovení ozbrojeného konfliktu je přitom často zmiňováno v souvislosti s otázkou, jak může Porošenko a Kyjev postupovat dál – válka by mu pomohla odpoutat pozornost od vnitropolitické a ekonomické katastrofy a znovu oživit i uvadající podporu stále více znechuceného Západu, který Kyjev v rámci mírového procesu tlačí ke kompromisům.
Opětovné rozpoutání války je sice jednou z možností, nicméně ukrajinská armáda podle všeho dál není ve stavu, aby v ní nějak uspěla. Svědčí o tom nejen nedávný skandál kolem nelidských podmínek vojáků na polygonu v Mykolajevské oblasti (reportáž ukrajinského Korespondentu vyšla pod titulkem „Hlad a vši“ a mezitím už byla z původního webu odstraněna) nebo například přiznání hlavního vojenského prokurátora, že kvůli nebojovým důvodům typu mobilizace služby neschopných, nemocí, špatných hygienických podmínek, dopravních nehod nebo vzájemné palby pod vlivem alkoholu už armáda ztratila tři pluky, tedy podle prokurátora více než tisíc mužů (byť pluk ukrajinské má v průměru kolem 1500 mužů).
PS. Zatímco prezident Porošenko dál bájí o vstupu Ukrajiny do EU, přibývá informací o tom, že se ukrajinští občané při vstupu do členských států Unie stále častěji stávají oběťmi zpřísněných pravidel a slovy deníku Vesti se překročení hranic „pro mnohé mění v mučení“. Největší stížnosti přitom směřují na jediný pěší přechod do Polska ve lvovské oblasti, kde v mačkajících se davech lidem praskají žebra „a polští celníci se bavili tím, jak se naši občané pokoušeli vystrkovat se navzájem z fronty,“ popsal svou frakturu žeber lvovský aktivista Andrej Skop. Většinu davu mířícího do Polska přitom tvoří „drobní pašeráci“, kteří nesou kartony cigaret, které v Polsku smění za potraviny. „Fronty na hranicích byly vždy a k našim občanům se vždy chovali jako k nižší rase, ale nyní se vše ještě zhoršilo kvůli válce na Ukrajině,“ soudí Skop.
Jiný názor nabízí Julia Kurijová ze Lvova: „Na cestovatele z Ukrajiny se všichni dívají podezíravě, jako na potenciální ilegály. Jela jsem do Polska s turistickým vízem, ale dvě hodiny mě jako kriminálnici drželi v „opičinci“ na polském pohraničním přechodu Medika a i na toaletu mě pustili jen s doprovodem. Tvrdili mi, že hotel, kde jsem si rezervovala pokoj, ani neexistuje, a vyslýchali mě, zda mám s sebou peníze. Měla jsem 50 zlotých a kartu. Pohraničníci po mně chtěli výpis z banky. Po dlouhých diskusích mi povolili vstoupit do Polska. Proč Ukrajinci, kteří se ničeho nedopustili, musejí snášet takové ponižování?“
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: PV
