Tereza Spencerová: Bude Sáif Islam Kaddáfí tváří budoucí Libye?

Někdejší britský premiér David Cameron, který před pár dny prý nadobro odešel z politiky, razil „oportunistickou politiku změny režimu“ a nesl „plnou odpovědnost za neexistenci jasné strategie“, konstatuje zpráva britského parlamentu o západní agresi do Libye v roce 2011, která podle poslanců přispěla k chaosu, ve finále vedla k rozšíření Daeše na sever Afriky a prospěch přinesla i pašerákům lidí do Evropy.

Stejně jako v případě nedávné Chilcotovy zprávy, která (trochu ve stínu Brexitu) potvrdila podvody a lži premiéra Tonyho Blaira při obhajobě agrese do Iráku, ani po nové studii Davidu Cameronovi za lži a podvody kolem agrese do Libye v roce 2011 nehrozí – jako už tradičně -- žádný trest, ale na závěrech studie to nic nemění. Libye je dnes jeden velký chaos. A Západ podniká – nejspíš pro „velký úspěch“ z roku 2011 – vše pro jeho uchování a prohloubení.

V posledních týdnech Pentagon a jeho libyjští spojenci avízovali blížící se dobytí Syrty, aktuální libyjské bašty Daeše, byť jedno takové vojenské vítězství dokáže za současného stavu věcí sice zařídit palcové titulky v západním mainstreamu, v libyjské realitě ale může vše jen zhoršit. Spojené státy na počátku srpna zahájily nálety na pozice Daeše v Libyi, údajně na žádost Bunján Marsús (BM), milicí, které operují převážně z Misuráty, i když mluvčí Pentagonu přímé dotazy novinářů o motivu náletů důsledně obcházel. Jen Barack Obama konstatoval, že opakované a časově neomezené bombardování Libye je v „zájmu národní bezpečnosti“ USA. Milice BM udržují spojenectví s islamistickou Vládou národní shody (GNA), která má podporu OSN, a na Syrtu útočily už od konce května. Utrpěly sice značné ztráty, ale s americkou leteckou podporou – nálety zničily dvě obrněná vozidla a jeden tank -- přece jen došla až na okraj města.

Washington tvrdí, že obnovení náletů pomůže posílit legitimitu GNA, nicméně v libyjské realitě může být pravdou pravý opak. Daeš v Syrtě zlikvidován není, ale o to více sílí rozpory mezi GNA, která sídlí v Tripolisu, a soupeřící, převážně sekulární „vládou“, která si říká Sněmovna reprezentantů (SR) a sídlí v Tobrúku na východě země. Proti GNA se postavil i přední libyjský islámský duchovní, velký muftí Sádek Gharlání, podle něhož jsou americké nálety ilegální, což je paradoxně i tématem žhavých diskusí ve Washingtonu.

Navíc není jasné ani to, jak dlouho vydrží koalice BM s GNA. Pojí je sice společný zájem na dobytí Syrty, nicméně většina misurátských milicí spadala pod střechové protizápadní a proislamistické hnutí Libyjský úsvit, které v roce 2014 ovládlo Tripolis a zahájilo válku proti SR a antiislamistické Operaci Hrdost, kterou na východě Libye zahájil generál a agent CIA Chalífa Haftár. Značné ztráty BM ve vleklých bojích o Syrtu a více méně jen slovní podpora, které se milicím po celou dobu dostávalo od GNA, může vést k rozkolu uvnitř BM a tím i rozpadu jejich loajality vůči Tripolisu. Nemluvě už o tom, že někteří velitelé brigád BM mohou využít své aktuální místní popularity a proměnit se ve vojenské diktátory, kteří se na nově osvobozených a „znárodněných“ územích postaví proti všem…

Ovládnout ropu!

Generál Haftár v čele Libyjské národní armády (LNA) podle proklamací vede svou vlastní válku proti Daeši a dalším džihádistickým uskupením v Benghází a na východě Libye obecně. Spolu se svými patrony z tobrucké SR dává opakovaně najevo, že triumf misurátských BM považuje za zásadní ohrožení svých vlastních ambicí, neboť obě síly současně svádějí boj o kontrolu nad okolními ropnými regiony. Haftárovy oddíly v tomto směru mají jasně navrch – v uplynulých dnech ovládly klíčové ropné přístavy Rás Lanúf, Sydra a Zajtúna, přičemž tobrucký „premiér“ poděkoval ozbrojeným oddílům střežícím ropné objekty, že jednotkám LNA nekladly žádný odpor. A zatímco Západ po letitém agentovi CIA Haftárovi, jehož dlouhodobě podporují také Británie a Francie, aktuálně požaduje bezpodmínečné a okamžité vyklizení ropných přístavů s tím, že znemožní jakýkoli „ilegální“ prodej ropy z Libye, jednotky LNA jeho výzvy ignorují a raději ovládly ještě přístav v Breze.

Příznačným je, že Západ i v Libyi naráží na zájmy dalších hráčů – generál Haftár jednal v červnu v Moskvě o dodávkách zbraní a v jeho letectvu slouží piloti ze Spojených arabských emirátů, jistě se souhlasem svých emírů. Spojené státy tak najednou ve svém někdejším agentovi a jeho touze po moci vidí „závažnou hrozbu“ pro případné sjednocení Libye… a samozřejmě i pro případné zastavení uprchlického proudu směřujícího do Evropy, neboť nefunkční stát takové cíle naplnit nemůže.

Jinými slovy, v Libyi se odehrává střet dvou konkurenčních „vlád“ o vojenskou hegemonii nad celou Libyí, ale především nad jejími surovinovými zdroji. A jejich souběžné „boje proti Daeši“, jimiž si chtějí získávat podporu a sympatie v zahraničí, fakticky znemožňují jakoukoli jejich spolupráci. Naopak, jakákoli vítězství té či druhé strany jejich soupeření jen prohlubuje. Haftárova LNA a SR proto už daly najevo, že neuznají žádné politické zisky, které by vyplynuly ze zničení Daeše silami BM a GNA v Syrtě, přičemž koncem srpna, po dlouhých odkladech, SR využila technické kličky v dohodě, kterou prosadila OSN, a hlasováním odmítla seznam ministrů GNA, čímž jen znovu fakticky popřela legitimitu „tripoliské“ – a mezi veřejností silně neoblíbené -- vlády.

Kaddáfí je zpátky?

Složitý pavouk mocenských nebo klanových vztahů v libyjském konfliktu nicméně doplňuje ještě třetí strana. Sáif Islam Kaddáfí. Syn zavražděného libyjského vůdce, absolvent prestižní London School of Economics byl vždy považován za zcela přirozeného Muammarova nástupce. Když jej v roce 2011 obžaloval tribunál v Haagu, britský The Guardian poznamenal, že Sáif Islam „býval magnetem pro britské politiky, bankéře a podnikatele, kteří chtěli obchodovat s ropnou Libyí, ale nikoli v osobě mezinárodního párii, jakým byl jeho otec“. A byl to právě Sáif Islam, kdo tajně vyjednával s generalitou Pentagonu o kapitulaci svého otce a uchování funkční Libye, než si Hillary Clintonová prosadila totální destrukci státu.

Sáifa Islama krátce po ubití jeho otce zadržely a uvěznily milice z jiholibyjského Zintánu. Ačkoli důsledně bojovaly proti Kaddáfího režimu, jejich vypjatý nacionalismus jim zabránil vydat svého cenného vězně do Haagu. A stejně reagovaly i v roce 2015, kdy o Kaddáfího vydání požádal islamistický soud, který v Tripolisu uspořádali džihádisté z Libyjského úsvitu. Sáif Islam tak byl v Tripolisu k trestu smrti odsouzen v nepřítomnosti, ale verdikt neuznala ani SR, která mezitím z hlavního města uprchla do Tobrúku.

Přelom v jeho kauze nastal před pár týdny, kdy Sáifův právník v rozhovoru pro francouzská média oznámil, že byl jeho mandant propuštěn v dubnu na svobodu, a to na základě zákona o amnestii, který loni přijala tobrucká SR. Další zdroje sice tuto informaci popřely, podle jiných Sáif Islam svobodu sice získal, ale i poté se rozhodl zůstat v Zintánu, kde mu tamní mocné milice zaručily „ochranu“…

Podle francouzského Le Monde může Sáif Islam „bezpochyby sehrát důležitou politickou roli v předpokládaném všeobecném národním usmíření mezi bývalými stoupenci Muammara Kaddáfího a revolucionáři“. List rovněž upozorňuje, že většina libyjských frakcí má své zastoupení v Moskvě a že během pouhých hodin po generálu Haftárovi do ruské metropole v červnu přiletěl také viceprezident Ahmad Majtíg. Propuštění Kaddáfího syna s tímto vývojem může souviset, míní deník.

A izraelská politoložka Yehudit Ronenová v rozhovoru pro Jerusalem Post nadhodila několik zásadních otázek: „Znamená jeho propuštění, že si Zintánské milice umějí představit jeho návrat do centra libyjské politické scény?“ Znamená to, že Zintánci „chtějí využít jeho politického charismatu, zkušeností, diplomatického talentu a konexí, aby získaly navrch v chaotickém a násilném libyjském boji, který se ve skutečnosti dostal do tragického patu?“

Al Monitor připomíná, že většina klanů, které v roce 2011 bojovaly na Kaddáfího straně, vidí v Sáifu Islamovi „svého zachránce“ a je připravena ho podporovat coby svého lídra v jakémkoli politickém procesu, který by vedl ke opětovnému sjednocení a usmíření země. „Z hlediska politického a s ohledem na zhoršující se bezpečnostní a ekonomickou situaci země mnozí Libyjci vidí v Sáifu Islamovi potenciálně pozitivního hráče, tím spíš s ohledem na neschopnost mnoha po sobě následujících vlád vést zemi po říjnu 2011,“ shrnuje Al Monitor. „Ve skutečnosti lidé, kteří podporovali jeho otce, tvoří v celkovém pohledu většinu obyvatel, a pokud budou organizováni pod efektivním vedením, které bude mít určitou kmenovou a politickou důvěru, stanou se velmi efektivní silou, kterou bude velmi těžké ignorovat.“

Síly odmítající tzv. Revoluci 17. února se spojily v Nejvyšší radě libyjských kmenů, ale citelně jim chybí silné vedení i politická jednota, což je přesně místo pro Sáifa Islama, podotýká Al Monitor s tím, že všichni dosavadní speciální vyslanci OSN roli místních klanů přehlíželi, byť bez nejpočetnějších (a současně i prokaddáfíovských) kmenů Warfála a Tarhúna beztak není možné stavět v Libyi žádnou klidnou budoucnost.

Možná jsme tedy svědky návratu nástupce diktátora, kterého Západ svrhl za cenu ropné i migrační krize, která dál ohrožuje Evropu. Že by právě kvůli této potenciální ostudě USA obnovily nálety v Libyi, které tamní chaos spíše jen prohlubují, než aby situaci stabilizovaly?

Tož tak nějak (zamotané) to v Libyi asi je.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami