Tereza Spencerová: Čínské zjevení na Blízkém východě

28. 1. 2016 11:11

Je zřejmé, že hlavním čínským zájmem je upevnit svou ekonomickou pozici na ropném Blízkém východě, který by byl klidný a stabilní, nicméně rozsah čínské „soft power“ je přece jen mimo schopnosti běžného evropského uvažování.

Tereza Spencerová: Čínské zjevení na Blízkém východě
Foto: Youtube.com
Popisek: Tereza Spencerová

Co jsem tak za dlouhé roky vypozorovala, ve většině případů platí, že běžný Egypťan je s to strávit klidně několik hodin v šíšárně diskusemi nad kafem, když by mu ale někdo přikázal, aby někde čtvrt hodiny poseděl a nic nedělal, okamžitě vyletí jako čertík. Obzvláště patrné je to v zácpách, které jsou tu už součástí života – auta stojí v několika řadách a vlastně i směrech, objektivně nemají ani centimetr, kam by se mohly protlačit, všem je to jasné, ale většina řidičů přesto vztekle troubí a nadává těm před sebou, že se nejede… Nesmí se totiž ztratit ani vteřina! Yalla emši!

Minulý týden byla ale zácpa trochu jakási jiná a chvíli mi docházelo, v čem. Řidič taxíku byl v klidu! Po dobrých pěti minutách mi vysvětlil, že prý stojíme, protože za egyptským prezidentem přijel čínský prezident, a to počkat musíme, aby kdesi v centru mohla projet vzácná kolona. Teprve v tu chvíli jsem si všimla egyptských a čínských vlajek nad kruhovým objezdem kousek před námi – bylo bezvětří, visely schlíple... Už den předtím doprava kolabovala v centru kolem obšancované budovy obchodní komory, kde spousta policistů a vojáků vytvářela klid řadě čínských ministrů a náměstků a finančníků, kteří prezidentovi Si Ťin-pchingovi vytvořili předvoj finalizující vše potřebné.

Nakonec se to čekání v zácpě zcela určitě vyplatilo, protože podepsaných smluv je na desítky, zvažované investice – například do průmyslové zóny v oblasti Suezského kanálu (nejspíš hned vedle plánované průmyslové zóny ruské) – se počítají v desítkách miliard dolarů a vyhlídka na pracovní místa – asi to nejdůležitější, co dnes Egypt potřebuje – je reálná. A zvedá lidem náladu. Podobně ale dopadla i jednání čínského prezidenta v dalších dvou zemích na jeho blízkovýchodní cestě, tedy v Saúdské Arábii, kde se nejspíš zmínil i o tom, že podporovat džihád vůbec není hezké, a Íránu, kde rovnou otevřel „novou kapitolu“ vzájemných vztahů.

Suma sumárum, Čína během prezidentovy návštěvy ve třech nejdůležitějších zemích současného Blízkého východu nabídla 15 miliard dolarů v rámci speciálních půjček na industrializaci Blízkého východu, dalších 10 miliard tvoří půjčky komerční, dalších 10 miliard půjčky běžné, nemluvě o blížící se smlouvě o volném obchodu s Perským zálivem a „bokovce“ v podobě 25 miliard dolarů vložených do společného fondu se Spojenými arabskými emiráty a Katarem „primárně k investicím do tradiční energetické infrastruktury a průmyslu vyspělých technologií“ na Blízkém východě. Je pak opravdu jen náhoda, že se zrovna Emiráty, jeden z hlavních obchodních partnerů Turecka, které rovněž podporuje džihád včetně Islámského státu, začaly zrovna nyní od Ankary odvracet a že třeba Dubaj – v době pokračující rusko-turecké roztržky -- hodlá investovat dvě miliardy dolarů do ruských přístavů? A že se právě Katar energicky sbližuje s Ruskem, což může předznamenávat nejen ochotu obou dosud protichůdných ideologií ke kompromisům, ale především i změnu katarského kursu v syrské válce?

Samozřejmě, že formulace o „investicích do tradiční energetické infrastruktury“, nemluví o ničem jiném než o ropě, což značí, že Si Ťin-pching hodil další seriózní výzvu základům západní ekonomické a politické hegemonie, která stojí (a nejspíš jednou i padne) na prosté recyklaci petrodolarů. Je ale vinou samotného Západu, že na Blízký východ nepřichází s širokou škálou nabídek ke spolupráci a dál se setrvačně omezuje na miliardové dodávky zbraní, které na jedné straně jen zesilují výbušnost regionu, prodlužují války a navyšují počty mrtvých, zatímco pomáhají pouze domácím západním producentům, v případě USA pohříchu posledním, kteří úspěšně produkují ještě něco vůbec hmatatelného. A tak Čína vstupuje na Blízký východ, který byl tradičně doménou Západu, a to hodně velkoryse a pro místní i lákavě – přece jen vidina pracovních míst je pro všechny zdejší režimy topící se v sociálních problémech mnohem zajímavější, než západní setrvačnosti „kupte ještě dvě stíhačky a třetí vám přihodíme zadarmo“.

A právě v tomto ohledu se Siova návštěva v Káhiře ukázala být svého druhu zjevením. V projevu na půdě Ligy arabských států 21. ledna totiž čínský prezident jasně ukázal, že Čína je fakt jiná – ani jednou v něm totiž nezmínil Islámský stát, který se pro mnohé stal synonymem Blízkého východu a jeho budoucnosti. Namísto o Daeši, který zahájil teroristické akce už i na čínském území, mluvil o „blízkosti“ mezi Čínou a arabským světem a posléze se v íránských médiích vyslovil se pro „společné vylepšování společné jasné budoucnosti“. Při pohledu na současný Blízký východ s jeho válkami, nestabilitou a nejistou budoucností znějí čínské vize až „mimoňsky“, ale svou „revolučností“ jsou velezajímavé: Čína kupříkladu odmítá použití síly při řešení regionálních problémů; odmítá západní koncept sfér vlivu; slibuje respekt vůči „přání a roli“ místních stran, sousedních zemí a regionálních organizací a odmítá vnucovat „řešení zvenku“; navrhuje společné hledání „všeobjímající strategie“ k řešení „symptomů a příčin“ terorismu; avizuje respekt k „národním podmínkám“, a to jak historickým a kulturním, tak i ekonomickým a společenským; má ideu „akčního plánu“ upevnění industrializace v regionu… V prokliku výše je výčet delší, ale už jen tyto body dokládají, že asijská Čína se rozhodla k Blízkému východu přistoupit s řádově větší velkorysostí, než by toho byly (z různých důvodů) schopni „křesťané“, ať už bude řeč o Západu v čele s USA, nebo o Rusku. Na rozdíl od nich Si připomíná, že „čínské a arabské civilizace měly vždy své vlastní systémy a odlišnosti, přesto obě zosobňují obecné ideály a touhy lidstva po rozvoji a pokroku a obě razí hodnoty typu umírněnosti, míru, odpouštění, tolerance a sebezapření. Měli bychom prosazovat dialog mezi civilizacemi v duchu inkluzivnosti a vzájemného poznávání a poznávat vzájemně své hodnoty s ohledem na kulturní tradice, které jsou dodnes relevantní, coby pozitivní ukazatele pro dobré vztahy.“

Jak shrnují některé analýzy, namísto vojenských řešení konfliktů na Blízkém východě, v nichž ale Peking jinak tradičně podporuje Moskvu, přichází Čína s ideou čínsko-arabského výzkumného střediska nebo Fóra pro prolupráci mezi Čínou a arabskými státy, které by se měly zabývat „intercivilizačním“ dialogem, možnostmi likvidace terorismu a mimo jiné počítá s „výměnnými pobyty stovky významných náboženských učenců“ nebo s pomocí při výcviku policejních a jiných sil.

Je zřejmé, že hlavním čínským zájmem je upevnit svou ekonomickou pozici na ropném Blízkém východě, který by byl klidný a stabilní, nicméně rozsah čínské „soft power“, s níž se chce stát hybatelem regionu, je přece jen mimo běžné evropské uvažování (tím spíš v době migrační krize). V plánu je třeba projekt Hedvábné stezky překladové literatury, v jejímž rámci má být přeložena stovka klasických titulů z obou stran, nebo „výcvikový program“ pro tisíc „mladých arabských lídrů, nebo pozvání 1500 „lídrů arabských stran“ do Číny, nebo 10 tisíc stipendií a 10 tisíc zácvikových míst pro studenty a experty z arabských zemí, nebo propojení více než stovky kulturních institucí, nebo vybudování 11 konfuciánských center na Blízkém východě, nebo zahájení 183 leteckých linek týdně mezi Čínou a Blízkým východem, nebo vzájemné návštěvy desítky tisíc čínských a arabských umělců…

Zkrátka, kdo tady během pár let ještě nebude umět čínsky a nebude mít nějakou vazbu na Peking či Šanghaj, bude si připadat tak trochu nadbytečně. Mimochodem, v Káhirském muzeu jsem se zájmem sledovala mladého egyptského průvodce, který v jejich rodném jazyce vysvětloval dějiny své země skupince čínských turistů. Mluvil rychle, neškobrtal a „jeho Číňané“ mu očividně rozuměli dobře, neboť uznale přikyvovali… Jeho budoucnost může být fakt zajímavá.

A aby toho nebylo málo, kromě velkorysé ukázky jinakosti Si Ťin-pching – nejspíš v rámci výmluvného gesta vůči USA a jejich „tažení“ do jihovýchodní Asie – ještě z Teheránu vzkázal, že dlouho odkládané členství Íránu v neustále se rozrůstající Šanghajské organizaci pro spolupráci je už na spadnutí. Stvrzovat bláhovost tezí, podle nichž prý se Írán po zrušení sankcí z vděčnosti vrhne do náručí právě USA, které tyto sankce udržovaly při životě tak dlouho, snad Si takhle nahlas ani nemusel… Ale když se k ťafce naskytne skvělá příležitost, proč jí nevyužít, že?

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Václav Kovalčík: O teorii celkového systému a významu našeho žití

21:01 Václav Kovalčík: O teorii celkového systému a významu našeho žití

Naše životy se nacházejí na rozlehlé šachovnici. Nad ní je informační „éter.“ Každý má svůj životní …