Co jsem tak za dlouhé roky vypozorovala, ve většině případů platí, že běžný Egypťan je s to strávit klidně několik hodin v šíšárně diskusemi nad kafem, když by mu ale někdo přikázal, aby někde čtvrt hodiny poseděl a nic nedělal, okamžitě vyletí jako čertík. Obzvláště patrné je to v zácpách, které jsou tu už součástí života – auta stojí v několika řadách a vlastně i směrech, objektivně nemají ani centimetr, kam by se mohly protlačit, všem je to jasné, ale většina řidičů přesto vztekle troubí a nadává těm před sebou, že se nejede… Nesmí se totiž ztratit ani vteřina! Yalla emši!

Minulý týden byla ale zácpa trochu jakási jiná a chvíli mi docházelo, v čem. Řidič taxíku byl v klidu! Po dobrých pěti minutách mi vysvětlil, že prý stojíme, protože za egyptským prezidentem přijel čínský prezident, a to počkat musíme, aby kdesi v centru mohla projet vzácná kolona. Teprve v tu chvíli jsem si všimla egyptských a čínských vlajek nad kruhovým objezdem kousek před námi – bylo bezvětří, visely schlíple... Už den předtím doprava kolabovala v centru kolem obšancované budovy obchodní komory, kde spousta policistů a vojáků vytvářela klid řadě čínských ministrů a náměstků a finančníků, kteří prezidentovi Si Ťin-pchingovi vytvořili předvoj finalizující vše potřebné.

Nakonec se to čekání v zácpě zcela určitě vyplatilo, protože podepsaných smluv je na desítky, zvažované investice – například do průmyslové zóny v oblasti Suezského kanálu (nejspíš hned vedle plánované průmyslové zóny ruské) – se počítají v desítkách miliard dolarů a vyhlídka na pracovní místa – asi to nejdůležitější, co dnes Egypt potřebuje – je reálná. A zvedá lidem náladu. Podobně ale dopadla i jednání čínského prezidenta v dalších dvou zemích na jeho blízkovýchodní cestě, tedy v Saúdské Arábii, kde se nejspíš zmínil i o tom, že podporovat džihád vůbec není hezké, a Íránu, kde rovnou otevřel „novou kapitolu“ vzájemných vztahů.

Suma sumárum, Čína během prezidentovy návštěvy ve třech nejdůležitějších zemích současného Blízkého východu nabídla 15 miliard dolarů v rámci speciálních půjček na industrializaci Blízkého východu, dalších 10 miliard tvoří půjčky komerční, dalších 10 miliard půjčky běžné, nemluvě o blížící se smlouvě o volném obchodu s Perským zálivem a „bokovce“ v podobě 25 miliard dolarů vložených do společného fondu se Spojenými arabskými emiráty a Katarem „primárně k investicím do tradiční energetické infrastruktury a průmyslu vyspělých technologií“ na Blízkém východě. Je pak opravdu jen náhoda, že se zrovna Emiráty, jeden z hlavních obchodních partnerů Turecka, které rovněž podporuje džihád včetně Islámského státu, začaly zrovna nyní od Ankary odvracet a že třeba Dubaj – v době pokračující rusko-turecké roztržky -- hodlá investovat dvě miliardy dolarů do ruských přístavů? A že se právě Katar energicky sbližuje s Ruskem, což může předznamenávat nejen ochotu obou dosud protichůdných ideologií ke kompromisům, ale především i změnu katarského kursu v syrské válce?