Vrchní velitel amerického Centrálního velení, generál Joseph Votel, zavítal v posledním květnovém týdnu – z hlediska mezinárodního práva ilegálně, ale podle USA naprosto legitimně – na sever Sýrie, prý aby se setkal s americkými „vojenskými poradci“, kteří pomáhají tzv. Syrským demokratickým silám (SDF), koalici asi 25 tisíc kurdských a pěti tisíc arabských bojovníků. To ještě zdůrazňoval, že američtí vojáci jsou v Sýrii jen v roli poradců a neúčastní se žádných bojových operací. Jen pár dní na to už byli američtí vojáci vyfoceni s insigniemi syrskokurdských Lidových obranných oddílů (YPG), které jsou sesterskou organizací čím dál vojensky úspěšnější „turecké“ Strany kurdských pracujících (PKK). Ankaru, která má PKK i YPG na svém teroristickém seznamu, to rozdráždilo do maxima: Obvinila Spojené státy z „pokrytectví“ a „nepřijatelného chování“.
Pentagon poslechl a nařídil svým vojákům kurdské emblémy z uniforem sundat, protože je to obecně „proti armádním předpisům“. Mezitím už ale „nebojový“ příslušník amerických Zelených baretů komanda stihl do kamery Russia Today slíbit, že „bude zabíjet všechny“. To už se ale anglicky hovořící vojáci objevili po boku kurdských pešmergů i u iráckého Mosulu, kde začaly boje o město, z něhož obyvatelstvo prchá už i do nedaleké Sýrie, zatímco íránské Revoluční gardy spolu s Hizballáhem si spolu s iráckou armádou berou „na starost“ iráckou Fallúdžu (Spojeným státům to dělá „starost“) a syrská armáda postupuje u Dejrizoru nedaleko od Rakká…
Už to samo o sobě je hodně zamotané a vyvolává spekulace o míře oficiálně odmítané „nepřiznané spolupráce“ mezi oficiálně znepřátelenými stranami, ale zpět ke generálu Votelovi. Jeho ilegální překročení syrských hranic bylo totiž všeobecně považováno za oficiální zahájení amerického – respektive hlavně prostřednictvím SDF prováděného – útoku na Rakká, „hlavní město“ Islámského státu v Sýrii. Obyvatelé Rakky si pod nadvládou Daeše vytrpěli své a důkazy o tom podával většinou sám Daeš, když zveřejňoval videa lidí shazovaných ze střech, lidí masově popravovaných, hromadně znásilňovaných školaček, lidí nucených k otrocké práci… Rakká se stala synonymem hrůzy a totálního středověkého porobení. Daeš si Rakká za své „hlavní město“ nevybral náhodou – v okolí jsou ropná pole a rafinérie a kousek za nimi i státní hranice, což zajišťovalo (a zajišťuje) Daeši olbřímí zisky. Pro Spojené státy a jejich „koalici proti Islámskému státu“ by dobytí Rakká bylo největším (protože skoro jediným) hmatatelným úspěchem v „boji proti terorismu“, a Barack Obama by si na poslední dny v Bílém domě alespoň něco takového jistě přál, tím spíš, že jediný další „triumf“ z této kategorie – zabití Usámy bin Ládina – provází spousta nejistot, spekulací a vládních manipulací (nebo lží, chcete-li). Dobytí Rakká by bylo významné i v tom smyslu, že by symbolicky znamenalo konec „chalífátu“ a určitou, byť jen formální delegitimizaci samozvaného „chalífy“ Abú Bakra Bagdádího – jeho „chalífát“ by se zase vrátil do různorodých myšlenkových zákoutí a do virtuálního světa sociálních sítí… A zároveň by tím mohly USA konečně „vyslat signál“ všem možným syrským džihádistům, že s Daešem se „nemluví“ (a že „chalífát“ je smrtelný), a posléze postoupit i k tomu, že se nemluví ani s Al Kajdou, čili její syrskou frančízou Frontou al Nusrá. Washington to ostatně Moskvě slíbil už poměrně dávno.
Ta mediální smršť vychvalující americký úspěch by byla zcela jistě naprosto ohromující: „USA dobyly hlavní město Daeše!“ Nebo lépe: „Osvobodily!“ Jistě, skutečný výsledek by až tak skvělý nebyl, protože Daeš už před útokem dopředu „vypouští/evakuuje“ z Rakká své lidi, dokonce vypustil i několik místních rodin, posléze uzavřel všechny silnice z města a vzhledem ke svému charakteru se jen – než zničí vše kolem -- operativně přesune jinam, do Sýrie, Iráku, ale třebas i do Libye. Jinými slovy, dobytí Rakká žádné velké vítězství v boji proti Daeši Spojeným státům nepřinese, ale alespoň i to propagandistické, jaké jim v rámci „spolupráce“ už nějakou dobu nabízí Rusko, bude mít svou cenu.
Nicméně, po pěti letech a při už zahájené ofenzívě proti Rakká se syrský konflikt nejenže nedostává blíž k řešení, ale spíše vstupuje do další komplikované politické šachové partie.
Daeš žije a ještě žít bude
Bylo zajímavé, že v době, kdy měla SDF podle Pentagonu zahajovat ofenzívu proti Rakká, sami Kurdové tvrdili, že je Rakká vůbec nezajímá a útok na „hlavní město Daeše“ nemají v plánu. Místo toho se chtěli soustředit na oblast severně od Rakká, kde už před pár měsíci osvobodili Tal Abjád a nyní k němu chtějí připojit i několik vesnic v regionu. Pohled na mapu napovídá, že cíl kurdské YPG spočívá spíš v uzavření koridoru mezi Kobani a Afrínem, čímž by se tři dosud oddělené kurdské „kantony“ propojily v souvislé území. A to by pro změnu mohlo vyprovokovat Turky, aby současná komanda operující na syrském území nahradili velkou vojenskou ofenzívou proti syrským Kurdům, a dostat tak USA a jejich turecké spojence z NATO do „nepříjemné“ situace přímého střetu.
Spojené státy proto zřejmě vyvinuly nezměrné úsilí, aby donutily Kurdy vydat se jižním směrem, tedy na Rakká, přičemž nešetřily sliby. Přinejmenším to lze usoudit z následných kurdských prohlášení, podle nichž bude Rakká „patřit tomu, kdo ho osvobodí“ a bude „následně připojena“ ke kurdskému federálnímu systému.
Zatímco postup kurdských oddílů oživuje dávné nevraživosti a strachy a nutí i místní Araby, kteří s Daešem zatím neměli nic společného, vstupovat do jeho řad, Spojeným státům se tedy prozatím daří (přinejlepším) oddalovat konfrontaci „svých“ Kurdů se „svým“, aliančním Tureckem. Nicméně se nezdá být pravděpodobné, že by se syrští Kurdové jen kvůli Rakká vzdali plánů na propojení svých „kantonů“. A to pro změnu může nevysloveně vyhovovat Rusku, protože vyhlídka na kurdský prostor, který se do budoucna vklíní mezi Turecko a Ázerbájdžán, s nímž Ankara v posledních měsících citelně zintenzivnila vztahy nejen v otázce Náhorního Karabachu, ale třebas i zemního plynu, je pro Rusko geopolitickou výhrou. A pokud – nebo podle ruských plánů lépe „až“ – Turecko zaútočí, byl by to „jaksi problém“ Spojených států a NATO. USA a Rusko se tak ve výsledku o syrské Kurdy přetahují, přičemž v tomto trojúhelníku nelze uplatnit ani přísloví o nepříteli mého nepřítele…
Zvláštní samozřejmě je, že z tohoto obrázku jako by vypadával význam samotného Daeše, proti němuž oficiálně v Sýrii a Iráku všichni bojují. Daeš může být sice takřka současně vytlačen z Rakká, Dejrizoru, Mosulu i Fallúdži, ale jeho „historická role“ u konce zdaleka není. Potřebují ho wahhábistické sunnitské monarchie z Perského zálivu coby nástroj boje proti šíitům, potřebuje ho Západ k obhajobě svých základen v Turecku a Iráku co nejblíž u íránských hranic, potřebuje ho zatím i Rusko k obhajobě svých základen v Sýrii v rámci předsunuté obrany Kavkazu, potřebuje ho (spolu s dalšími teroristy) Turecko coby nástroj chaosu k prosazování svých neoosmanských nároků na syrské Aleppo a v neposlední řadě ho potřebují i stále četnější zástupy evropských politiků k tomu, aby na jeho extrémním příkladu mohli napadat islám a sbírat body šířením katastrofických vizí vyplývajících z omletého „střetu civilizací“. Nepřímo Daeši a dalším teroristům ostatně pomáhá i Evropská unie, která nyní o další rok prodloužila sankce proti syrské vládě, a to bez ohledu na to, že jednotlivé státy Unie včetně Německa už postoj vůči Damašku změnily…
Několik pohledů
Vyhlídka na možnou ztrátu čtyř významných opěrných bodů přiměla Daeš k akci – série teroristických útoků v syrském Tartúsu a Džablá zabila na 150 lidí, další desítky byly povražděny i v iráckém Bagdádu. A k tomu – v rozporu s tvrzením Pentagonu, že Daeš citelně slábne a ocitá se „v defenzivě“ – jeho oddíly podnikly bleskovou ofenzívu na severu provincie Aleppo u tureckých hranic, odkud vytlačily soupeřící džihádistické skupiny působící pod patronátem Turecka a uvěznili v pasti na 100 tisíc civilistů. Ideovou i reálnou vzpruhou mu pak mohla být výzva lídra Al Kajdy Ajmána Zavahrího, který vyzval džihádisty v Sýrii k jednotě, což lze samozřejmě vykládat různě, v neposlední řadě i jako výzvu ke spojení kajdistické Fronty al Nusrá, která k útoku na Aleppo prý shromáždila na šest tisíc ozbrojenců, s Daešem. Jen tak podle Zavahrího prý bude možné „vyhnat Rusy a západní křižáky“.
Ve finále se tak nabízí několik pohledů – třeba na flexibilní a potenciálně i posílený a chemické zbraně produkující Daeš. Nebo pohled na tápající Spojené státy, které se snaží „vybalancovávat“ své vtahy s Tureckem i Kurdy současně a bez ohledu na sjednocovací proces v rámci džihádu dál odmítají oddělit své „umírněné“ teroristy od Al Kajdy či Daeše. Nebo na Turecko, jemuž rychlá ofenzíva Daeše na severu Sýrie „smázla“ jeho džihádisty, kteří měli být Erdoganovou prodlouženou rukou, a které nyní přemýšlí, zda lze opravdu jít do faktické války proti USA a Rusku zároveň. Nebo na Rusko, které bez ohledu na proklamované „odsuny“ jednotek zprovozňuje v Sýrii stále nové a nové základny, po teroristických útocích v Tartúsu zvažuje, že odhodí rukavice a přestane si hrát na „dohodu o zastavení palby“, a přitom přímo v Moskvě cosi tajuplně „konzultuje“ s celým Perským zálivem. Nebo na syrskou armádu, jíž otevírají cestu k dalšímu území nejen další dohody o příměří, ale i stále častější vnitřní konflikty mezi džihádisty. Nebo na Saúdy, kteří se topí ve vlastních problémech, a tak zpoza vyprázdněných barelů stereotypně vzkazují cosi o „alternativních“ cestách k Asadovu svržení. Nebo na Kurdy, kteří jako by nyní dosáhli svého zatímního historického vrcholu, neboť drží v rukou snad všechny možné trumfy tím, že se v regionu stali možná nejdůležitějším nástrojem geopolitických úvah mocností…
Zkrátka, zájmy se množí, proplétají, jdou proti sobě i souběžně.
Čili, válka v Sýrii pokračuje.
Tož tak nějak.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
