Ve Washingtonu dobře vědí, že je Idlíb baštou Al Kajdy a část amerického establishmentu dokonce s Damaškem zkouší vyjednávat o podmínkách důstojného odsunu vojáků ze Sýrie, ale navenek je vše obráceně – americké jednotky v Sýrii posilují – sice o stovky mužů, ale přece, Trumpův poradce Bolton hrozí, že trest za použití chemických zbraní v Sýrii bude „mnohem tvrdší“ než ty předchozí, přičemž už ani nezmiňuje „Asadův chemický útok“, ale „útok“ jako takový, jako by už bylo jedno, kdo ho formálně spáchá. (Mimochodem, současně Bolton hrozí i soudcům Mezinárodního trestního soudu, pokud by se odvážili prošetřovat americké válčené zločiny.) Boltonův prezident Trump hájí Al Kajdu v Idlíbu s tím, že se prý kvůli případným masakrům civilistů „velmi, velmi rozčílí“ a ponechá americkou armádu v Sýrii tak nějak po „afghánsku“ (nebo po německu?) natrvalo, zatímco Pentagon nevylučuje, že by v Sýrii mohl zaútočit nejen „do prázdna“, jako při dosavadních „kárných“ raketových odvetách, ale rovnou na syrské, íránské nebo ruské síly. A co víc, Angela Merkelová sice souhlasí s tím, že teroristé v Idlíbu musejí být zlikvidováni, ale Berlín, který ještě ani nestihl zformulovat svou avizovanou novou politiku „nezávislosti“ na USA, současně nevylučuje, že by Sýrii útokem „ztrestal“ společně právě s USA, Británií a Francií, přičemž se nově ukazuje, že teroristy v Sýrii podporovalo i tak liberální Nizozemsko. Američtí mariňáci mezitím provedli manévry s ostrou palbou u základny Al Tanf, přičemž to nebyl vzkaz Daeši z přilehlých pouštních oblastí, ale Rusku. Rusko reagovalo nácvikem výsadku námořní pěchoty u neobydleného syrského pobřeží a pohrůžkou útokem na americké oddíly, pokud budou podporovat džihád…
Proklamovaná politika obecně nic neznamená, pokud ji neprovázejí konkrétní činy. Pokud není uvedena do praxe. Znamená to, že se obě velmoci v Sýrii nakonec přece jen „prodekonfliktovaly“ až k ostré válce? Bůh, Alláh a všichni ostatní k tomu pověření a vhodní, nechť nám pomáhají. Všem, protože to už nemusí být „jen“ o Sýrii.
Nálety na vybrané body v Idlíbu v každém případě pokračují, nejspíš aby byli džihádisté udržováni „pod tlakem“, džihádisté zatýkají kohokoli, kdo je ochotný se vzdát a z Idlíbu odejít, nejspíš pro účely „lidských štítů“, Putin s Erdoganem se znovu sejdou koncem září, v mezidobí má turecký prezident prodloužený čas ten „svůj“ Idlíb nějak vyřešit, i když se – s ohledem na realitu a dosah jeho vůle – spíš zdá, že jeho v médiích omílaný vliv v této provincii naopak upadá…
Oko hurikánu je v Idlíbu, jen kousek vedle, jen pár hodin jízdy autem, jen pár vteřin pro nějakou raketu. Jako by to ale byla vzdálenost mezi vesmíry. Protože Damašek očividně nežije Idlíbem, nýbrž mezinárodním obchodním veletrhem. Už šedesátým v pořadí. Účastní se ho 48 zemí, včetně České republiky. Náš stánek není sice z nejbombastičtějších, ale přesto je plný symboliky. Poprvé oficiálně pod českou vlajkou už nenabízí převážně jen brožury a reklamní letáky, nýbrž i živé experty a firmy. I když. Jsou tu stále sankce EU proti Sýrii, a tak Česká republika v obavách, aby je náhodou snad nějak neporušila a nezavdala další podnět k vnitropolitickému překřikování, nabízí jen technologie, které lze využívat v „humanitární sféře“, třeba čištěním vody počínaje a výrobou nových tvárnic z betonového prachu konče. Toho je především na válkou zničených předměstích velkých syrských měst spousta. Jenže hned přes uličku nabízí podobnou a možná stejnou technologii na výrobu tvárnic z odpadu německá firma, která se ještě navíc pyšní zásadní přídanou hodnotou – ruskou a syrskou vlaječkou. Prý že v Rusku už „jedou“, Rusko má ve firmě snad i podíl, zatímco syrská vlajka měla naznačovat příslušné konexe tady. Když jsem se na tuto konkurenci zeptala docenta Vladimíra Krepla z České zemědělské univerzity, skutečného experta na zemědělství a rozvojové projekty v Africe a na Blízkém východě, jen v gestu marnosti mávl rukou kamsi dál: „A viděla jste i ty Italy? Ani Němci ani Italové se nějakými sankcemi – na rozdíl od nás – svazovat nenechají.“ A to jsem mu ani neřekla, že jsem se úplně mimoděk už při cestě z Bejrútu do Damašku dozvěděla, že v Sýrii už tvárnice z betonového prachu dělají sami. Ale to on beztak moc dobře ví… I mně přišlo už letos na jaře v Barze až neuvěřitelné, jak – na „arabské poměry“ důsledně – při odklízení trosek po americkém raketovém úderu recyklují… železo a ocel na tenhle náklaďák, betonové sutiny na jiný.
Možná ani nemá smysl se vážně zabývat výhodami českých nápadů a technologických postupů, protože v rekonstrukci Sýrie převládne politika se smělou nabídkou nad nerozhodností. Obří transparenty s logy japonských, čínských či jihokorejských koncernů rámují celý damašský festival a třeba indická expozice tu českou doslova celou obepíná z jednoho rohu velké klimatizované haly do druhého – a pod lehce zasmušilým portrétem Mahátmy Gándhího nabízí snad vše, co vás napadne, od čaje po turbíny. Sankce nesankce. Ale co s tím, když v Praze „státníci“, kteří mají zodpovídat za českou politiku, hulákají „hot“ i „čehý“ současně a výsledkem je velké nic, bez barvy a bez zápachu a beze smyslu?
Zkrátka, něco je pořád špatně. I když, lid se tu baví náramně. Desítky tisíc nadšenců i celých rodin už čtvrtý den zaplavují obří veletržní areál, k němuž mimochodem vede nově vyasfaltovaná dálnice, původně zničená při sedmiletých bojích o Východní Ghútu. Kromě expozic jednotlivých států a firem nabízí neuvěřitelně přehlučněné koncerty, zpívající fontány, laserovou šou, veselé pouťové vláčky pro děti, záplavy balónků a nejrůznějších pochutin, kulečníkový ťukes při proplétání se davy a dlouhé fronty na vstupenky až do nočních hodin… Zájem je fakt neuvěřitelný. Možná, že právě takto pojatá monstrakce spoustě lidem pomáhá zbavit se traumat z války, která Damašek i jih Sýrie v posledních měsících a týdnech konečně pustila ze sevření. Nevím. V některých oblastech se před odvodovými centry tvoří dlouhé fronty žadatelů o povolení vycestovat ze země – jako by chtěli, aby válka skončila, když ne ve skutečnosti, tak alespoň pro ně.
Mikrobusu trvalo vyjet z parkoviště veletrhu přinejmenším deset minut – řidič nechtěl přejet nikoho, kdo ještě i za tmy pořád vyhlížel v obří frontě nějakou tu vstupenku, které do natažených rukou nabízeli překupníci rovnou ze střech aut…
A jestli se o Idlíb strhne třetí světová? Pro většinu z těch, které jsem v první den v Damašku viděla, jako by byl Idlíb už jen taková drobnost, s jejímž vyřešením veškeré to skoro osmileté utrpení už skončí…
I taková představa se dá ale vykládat všelijak.
P.S.: Několik záběrů z damašských ulic je také ZDE.
Tereza Spencerová
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
