Kdyby to byl jen pokusný balonek, svůj účel splnil na výbornou, protože přiměl k reakcím snad celý svět. Ještě když Trump o svém úmyslu v úterý osobně informoval krále Jordánska a prezidenta Egypta, tedy dva arabské státy, které mají s Izraelem diplomatické styky, sám Izrael nad tímto americkým veledarem mlčel a až pár hodin před jeho oficiálním oznámením si premiér Benjamin Netanjahu pochválil, že se tím „dostává uznání historické a národní identitě“ Izraele.
Palestinci dali mezitím každému, kdo byl ochotný naslouchat, jasně najevo, co si o Trumpově plánu myslí, přičemž lídr palestinské samosprávy Mahmúd Abbás otevřeně zahovořil o saúdském korunním princi Muhammadu bin Salmánovi, který mu v Rijádu – uprostřed vlny tamních brutálních čistek – nabídl velkorysý osobní úplatek, pokud na Trumpův nápad přistoupí. V uplynulých dnech se ale hashtag „Jeruzalém je hlavní město Palestiny“ stal naprostou jedničkou saúdských sociálních sítí, saúdský princ pochopil, že led, po němž kráčí, je ještě tenčí, než si myslel, a proto – především ale k uklidnění svých rozzlobených poddaných – Trumpův plán veřejně odsoudil. Trumpova formulace, podle níž dostal zelenou od „arabských států“, které spolu s mocnými islámskými státy světa narychlo svolávají summity svých regionálních a jiných organizací, se proto zdá být hodně velkou fabulací. Je příznačné, že o tom, co chce Trump ve skutečnosti oznámit, prý až do poslední chvíle nevěděl ani jeho poradce pro otázky národní bezpečnosti HR McMaster…
Slib židovské lobby
Idea Jeruzaléma coby „nedělitelného hlavního města Izraele“ není ničím novým; v americkém Kongresu příslušný a schválený zákon leží už od roku 1995, nicméně umožňuje prezidentovi každých šest měsíců odkládat přestěhování ambasády do Jeruzaléma na základě rizik souvisejících s národní bezpečností USA. Ostatně, i Barack Obama v roce 2008 mocnou americkou židovskou lobby ujistil, že Jeruzalém „musí být hlavním městem“ Izraele „a jako takovým i zůstane“, příslušný zákon ale vždy o půl roku odsunul.
Proč tedy nyní Donald Trump proměnil dlouhou řadu rezolucí Rady bezpečnosti i Valného shromáždění OSN, které se týkají Jeruzaléma, v cáry papíru a ještě více tak znejistil smysl světové organizace? Na jedné straně se mohl pokusit „předběhnout“ Rusy, kteří v rámci prohlubování vazeb s Izraelem sice bez adekvátního halasu, ale přesto uznali Jeruzalém za izraelskou metropoli už letos v dubnu, aniž by ovšem připojili i gesto se stěhováním ambasády. Pravděpodobněji se ale přece jen jeví Trumpova snaha naplnit svůj loňský předvolební slib – jen od casinového magnáta Sheldona Adelsona dostal na kampaň 25 milionů dolarů a odkládáním kauzy „Jeruzalém“ si prý jen zadělával na střet s mocnou židovskou lobby. Mimochodem, je velmi pravděpodobné, že se toto „okno“ americké politiky beztak už pomalu uzavírá, protože i Benjamin Netanjahu je přesvědčený, že během „jedné dvou generací“ světoví sekulární Židé zmizí, tedy asimilují, a zbudou už jen ti ortodoxní, kteří jsou ovšem z hlediska potřeb státu Izrael a 21. století hodně sporní… A co víc, proměnou už k uzoufání nudného a nikam nevedoucího skandálu „RussiaGate“ v přece jen takřka nedotknutelný „IsraelGate“ si Trump nyní zajistil nejen „backing“ těch nejvlivnějších pravicových sil v USA, ale současně i podporu krajně pravicové evangelikální voličské základny.
„America First“?
Faktem současně zůstává, že uznání Jeruzaléma coby hlavního města Izraele je záležitostí spíše symbolickou a na budoucím osudu aktuálně rozhořčené Palestiny zas nic až tak podstatného nemění. Když nyní Mahmúd Abbás hrozí, že by USA od nynějška už neměly dojednávat „mírové rozhovory“ mezi Palestinci a Izraelem, jen se sám ztrapňuje – právě pod jeho vedením dokázal Izrael v rámci tzv. mírového procesu z Osla po více než dvacet let skutečný vznik palestinského státu nejen neustále odsouvat, ale současně i okrajovat jeho případné území. Podle Abbáse celý „mírový proces“ Trump ale zabil až nyní, byť ve skutečnosti byl mrtvý už dávno, nejpozději od svého počátku. I proto se ostatně v poslední době dostávají na přetřes „alternativní“ řešení palestinského území, které vesměs počítají s aktivní „účastí“ Egypta a Jordánska.
I proto Trumpovo rozhodnutí vyvolalo sice ve světě silnou vlnu kritiky, ale i její charakter je spíše symbolický. Turecký prezident Erdogan (pokolikáté už?) vágně vyhrožuje Izraeli přerušením diplomatických vztahů, Německo nebo Francie a vlastně i celá EU kritizují Washington, ale své velvyslance odtud zcela jistě neodvolají…
Jiná situace samozřejmě může nastat ve chvíli, kdy muslimové ve světě vyslyší výzvu z pásma Gazy a promění své páteční modlitby kvůli Trumpovi a Jeruzalému v reálný Den vzteku – tedy přejdou k masovým protestům ve skutečných ulicích a nezůstanou jen u „lajkování“ na sociálních sítích. Mohou se začít otřásat pozice například saúdského korunního prince MbS, který byl ještě před pár dny připravený hodit Palestince přes palubu a s Izraelem by rád prohluboval vztahy, o proamerické monarchii v Jordánsku ani nemluvě – polovinu obyvatel Jordánska tvoří palestinští uprchlíci a jejich potomci.
Naproti tomu lze logicky předpokládat, že ve veřejném mínění Blízkého východu na síle naberou všechny strany, které až dosud Spojeným státům, Izraeli a jejich vazalům vzdorovaly. Namátkou je určitě řeč o Íránu, Sýrii, libanonském Hizballáhu, palestinském Hamasu a nejnověji nejspíš i o húthijských rebelech z Jemenu, kteří zabili „vlastizrádce“ a někdejšího diktátora Sáliha za ochotu uzavřít smír se saúdsko-americkou útočící koalicí. Mimochodem, průzkumy veřejného mínění v regionu ukazují také na Rusko, jehož místní role a vliv výrazně posilují právě na úkor Spojených států.
Velkou neznámou přitom je, jak se nově zachovají teroristické organizace typu Al Kajdy nebo Daeše; otázku Palestiny mají coby nedílnou součást svých verbířských programů, v praxi se ale soustředí spíše na cíle určované jejich patrony. Není ovšem jasné, jak dlouho budou moci „ztrácet tvář“ v žoldu Saúdů, USA nebo Izraele, čili jinak, za jak dlouho přejdou k reakci v podobě teroristických útoků právě proti jejich cílům „za Jeruzalém“.
Pokud se Donald Trump odhodlal k uznání Jeruzaléma coby izraelského hlavního města především kvůli posílení své domácí pozice, je vcelku jisté, že zahraničněpolitické dopady budou stejně významné. Lze počítat s destabilizací především proamerických režimů a vazalů, což ve finále jen oslabí pozici USA na Blízkém východě ve prospěch Ruska a jeho spojenců. (V USA některé think-tanky předpokládají, že je nyní řada na jiných, aby se na Blízkém východě „utopili“, byť takovému vývoji minimálně v případě Ruska nic nenapovídá.) Pokud se Trump dál řídí politikou „America First“, může takto naplánovaný odchod z neklidného a komplikovaného, byť o to více strategicky významného regionu působit jako snaha zabít dvě mouchy jednou ranou.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
