Polská vláda se rozčílila. Vedle neustále se vylidňujícího Pobaltí se snaží vystupovat jako hlavní razící štít namířený proti Rusku, a tak uspořádala mamutí vojenské manévry, ale gruzínský speciální oddíl nedorazil. Tbilisi svou absenci vysvětlilo tím, že se v příslušné elitní jednotce vyskytly plané neštovice. Možná je to pravda, možná jen výmluva v době, kdy si většina Gruzínů pár měsíců před parlamentními volbami ve své chudé vlasti stále citelněji začíná uvědomovat, že Západ je daleko a ještě mnohem vzdálenější je naplňování jeho slibů o členství v NATO nebo Evropské unii.
„Uplynulo osm let od summitu NATO v Bukurešti, kde aliance přijala hloupý závazek přijmout někdy Gruzii za člena,“ připomíná realitu třeba American Conservative. „Od té doby se ale Gruzie k NATO nepřiblížila ani o píď. Někteří vůdčí evropští členové aliance Gruzii ani přijímat nikdy nechtěli,“ konstatuje list a ukazuje především na Německo a Francii. Pro Gruzii nemá smysl udržovat lživou představu, že je vstup do aliance možný. Ve skutečnosti takový postup napáchá víc škod než užitku, protože Tbilisi donutil přijmout závazky, například v podobě vyslání vojáků do Afghánistánu, aniž by k tomu byl jediný důvod. „Aliance nepotřebuje nové závazky, protože jen těžko plní ty stávající,“ vysvětluje list.
Podobně je na tom Gruzie i ve vztahu k EU, respektive k otázce evropské integrace. Aniž by se Tbilisi v rámci různých unijních „partnerských“ programů opravdu hnula evropským směrem, Evropa po letech slibů odhazuje masku. Například Berlín „najednou“ odmítá bezvízový režim a odvolává se přitom na riziko spojené se „zlodějskými bandami“ nejen z Gruzie, ale i z Ukrajiny a Kosova, o jejichž existenci při zahájení „slibovacího procesu“ zřejmě vůbec nic nevěděl. Otázka bezvízového režimu pro zmíněné státy se tak znovu a znovu „odkládá“ a Německo spolu s Francií už připravují nástroje pro jeho rychlé ukončení, tedy v případě, že se k němu EU vůbec kdy odhodlá. „Nechceme celý proces ukončit, ale chceme být opatrnější,“ cituje Reuter´s nejmenovaný unijní zdroj, který napovídá o strachu EU z dalšího přívalu imigrantů, tentokrát z Východu. Není asi divu, že „proevropský entuziasmus v Gruzii pohasíná, a není to úspěch Ruska, nýbrž důsledek realističtějšího pohledu na politiku EU“, podotýká třeba švédský Svenska Dagbladet.
To na Ukrajině se vláda stále ještě alespoň naoko snaží. Prezident Petro Porošenko už třetím rokem svůj národ ujišťuje, že bezvízový styk s EU, pro široké masy hlavní tahák Majdanu, schválen bude, tentokrát znovu „ještě letos“, ale konzuláty některých západních zemí mezitím vydávání víz pro Ukrajince naopak zpřísňují. K tomu v Bruselu roste frustrace z neochoty Kyjeva k jakýmkoli „reformám“, z neochoty prošetřovat očividné zločiny spáchané za jeho vlády, sílí strach z přílivu ilegálních zbraní z východu Ukrajiny, na popularitě Kyjevu nedodá ani zpráva OSN o masovém mučení v jeho věznicích, Nizozemsko chce z asociační dohody vyškrtnout pasáž o vojenské spolupráci, Rakousko si stěžuje na to, že z Ukrajiny čelí přívalu „špinavých peněz“, v Polsku zvažují ustavení Dne obětí ukrajinských nacionalistů, v USA vadí ukrajinská cenzura a „válka“ proti nepohodlným novinářům…
Do toho všeho nový premiér Volodymyr Hrojsman ještě podle zadání, ale přesto už poněkud nejistě slibuje, že Ukrajina vstoupí do EU „za deset let“, také Porošenko dál mluví, byť ho už málokdo poslouchá – většina Ukrajinců požaduje jeho pád, a to i kvůli penězům ulitým v zámořských daňových rájích. Míru znechucení Ukrajinců možná vyjádřil spisovatel Jury Andruchovyč, který vyzval své spoluobčany, aby hromadně vyrazili do Evropy a začali tam dělat problémy. Je prý třeba „maximálně využít bezvízový režim“ k odjezdu „desítek až stovek tisíc lidí“, aby „ukrajinští migranti vytvořili Evropské unii vážný problém“. „Teprve pak nás pozvou do EU,“ míní Andruchovyč.
Svébytné místo ve slibovacích návycích EU zaujímá Turecko. Ankara je přidruženým členem EU od roku 1963 a o plné členství si zažádala už v roce 1987. Bezvízový styk se stal vysoce aktuálním v rámci podivné dohody o uprchlících, která poskytla stále svéhlavějšímu a velikášskému prezidentu Erdoganovi dvě „vítězné“ možnosti – buď do Evropy vypustí (vypudí?) Kurdy a miliony ostatních, kteří mu odporují, nebo miliony uprchlíků. Dohoda podepsána a Unie si „najednou“ všimla, že se Ankara mění v diktaturu, že při své zrychlené islamizacinehodlá přebírat ani evropské normy „boje proti korupci“… a tak se odkládá i tento bezvízový režim. V britských médiích se sice objevují „uniklé depeše“, podle nichž tu Londýn nabízí Ankaře kompromis, konkrétně volný vstup pro půldruhého milionu Turků, ondy zase Berlín – při vidině migrační vlny – bude i po uznání arménské genocidy zadržovat bezvízový režim maximálně do října, a pak podlehne a kývne. Není ale jasné, do jaké míry jsou tyto zprávy pravdivé a do jaké míry jen mají ovlivnit výsledek blížícího se referenda o Brexitu.
Evropská unie tedy nabízí bezvízový styk Ukrajině, a to bez ohledu na skutečnost, že už nejméně od „oranžové revoluce“ musí vědět, že je to stát plně v moci oligarchů, kteří se sice mohou tu a tam přiklánět a tu či onu stranu, která je pro ně zrovna lukrativní, ale otěže moci z rukou nepustí, místo toho se vzepřou všem, jimž takový stav nebude vyhovovat. A nabízí bezvízový režim chudičké Gruzii, byť nesmírné náklady na „popření“ její geografické polohy, která do značné míry předurčuje její osud, Unie rozhodně platit nechce (a obecně nemá zájem ani o snad jediný gruzínský vývozní artikl, skvělá vína, protože jejich názvy beztak nikdo ani nevysloví). A nabízí ho Kosovu, které se za asistence USA proměnilo v evropskou baštu Daeše, o jehož fanatiky v Evropě určitě zájem není. A nabízí ho Turecku, aniž by chtěla přenést kurdský konflikt na evropské území nebo vpustit do Unie miliony, a možná i desítky milionů, muslimů.
Čili, EU nabízí bezvízový styk za podmínky, že všichni zúčastnění zůstanou tam, kde jsou. Čili, většina prohlášení směřujících ke spřáteleným režimům v Kyjevě, Prištině, Tbilisi nebo Ankaře jsou jen prázdná slova, u nichž není jisté, zda byla vůbec někdy myšlena vážně. Nebo snad jejich cílem bylo alespoň na čas – do vystřízlivění – vyvést některé státy ze sféry ruského vlivu, bez ohledu na to, jaký dopad to pro obyvatele daných zemí bude mít?
Jak si asi tyto spřátelené – tedy aktuálně povinně protiruské – režimy asi musejí navíc připadat, když sledují, jak se unijní protiruská fronta rozpadá, jak do Ruska míří šéf EU Jean-Claude Juncker, jak francouzský Senát vyzývá ke zrušení protiruských sankcí, v jejichž rámci Gazprom prodal do Británie takřka dvakrát více zemního plynu, než předtím, jak Daimler Benz otevírá u Moskvy novou továrnu, jak v době západních sankcí ruský potravinářský vývoz překonal zisky z vývozu zbraní, jak pokračují přípravy plynovodu Nord Stream 2, který ve finále jen sníží mezinárodní význam Ukrajiny…
Kolik asi budou stát příští barevné revoluce, které v budoucnu k moci vynesou další „elity“ připravené poslechnout stále méně důvěryhodnou Evropskou unii a alespoň se tvářit, že právě ona je tou jedinou spásou?
A jak neuvěřitelně, jako by z prostoru zcela mimo realitu, zní třeba názor europoslance za KDU-ČSL Tomáše Zdechovského, podle něhož se „bez podpory občanů Evropská unie stane obětí populistů a ruského vlivu“? Komu jsou podobná pustá slova vlastně určena?
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
