„Přála bych si, abych mohla psát o těch neuvěřitelně důležitých 17 vteřinách, časovém rámci, v němž ruská stíhačka narušila vzdušný prostor. Proletěla jím během 17 vteřin. Páni. A byla sestřelena tureckými bojovými letadly. Ano. Víte co: myslím si, že nás Putin nechá za těch 17 vteřin zaplatit, jednoho po druhém; všechny… Ale, mám práci, mám budoucnost a mám život. Mám dítě a manžela. A tak nemám touhu psát o těch 17 vteřinách… Těch 17 vteřinách, které změnily život… Místo toho budu psát…“ Komentář Belgin Akaltanové v deníku Hurriyet otevřeně mluví o strachu dotýkat se politiky prezidenta Recepa Erdogana. Dva novináři z deníku Cumhuriyet, kteří byli uvězněni za „vyzrazení státního tajemství“, tedy za to, že zveřejnili další údaje o tureckých dodávkách zbraní, což je už dnes veřejným „tajemstvím“, zase už zpoza mříží, odkud je soud odmítl vypustit bez ohledu na apely z Turecka i ze světa, vyzývají Západ, a konkrétně Evropskou unii, aby ve svých vztazích s Tureckem nezametala pod koberec otázku lidských práv a svobod. Tři vysocí důstojníci armády byli uvězněni, protože chtěli kontrolovat náklad mířící k teroristům do Sýrie – obvinění mluví o „vlastizradě“ a „špionáži“. Nesouhlasit s prezidentem se nevyplácí ani podnikatelům, jejichž firmy „zničehonic“ hlásí ztráty, a aktivně s ním nesouhlasit může být dokonce smrtící – prominentního právníka a obhájce lidských práv Tahira Elciho v sobotu v kurdském Diyarbakiru podle všeho zabila policejní kulka.
Několik uplynulých dní ve státě, před nímž Evropská unie natáhla červený koberec.
Brusel Turecku totiž věnuje tři miliardy eur za to, že bude bránit přílivu migrantů do Evropy, který ale podle všeho samo iniciovalo. A k tomu navíc oživí přístupová jednání, která sice formálně započala v roce 1999, ale fakticky nikdy žádného pokroku nedosáhla. Až nyní. Brusel sice ujišťuje, že bude „hlídat“, jak bude Erdoganova vláda s penězi nakládat, stejně jako nespustí ze zřetele „dodržování“ lidských práv v Turecku. Tyto principy ale shazuje sám šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker výroky typu „Turecko přijímá dva miliony uprchlíků a dělá to velkolepým a úchvatným způsobem. Chceme Turecku pomoci a podpořit ho.“ Není divu, že turecký premiér Ahmet Davutoglu nynější jednání s EU označil za „historický den“ pro vztahy mezi EU a Tureckem, za jejich „nový začátek“. Mimochodem, není vůbec jasné, zda má Ankara kapacitu zastavit proud migrantů, který se už dal na pochod, ale „ochutnávku“ toho, jak bude tento evropský „outsourcing“ represí vypadat, už nabídla – krátce po podpisu smlouvy s EU prostě uvěznila asi 1300 lidí, kteří se prý chystali vyplout na moře směrem k Řecku.
Je velmi těžké rozumově uchopit, proč se EU nechává Erdoganovým Tureckem vydírat. Může za tím být prostá neschopnost unijních lídrů vymyslet něco konstruktivního a shodnout se na tom, čemuž by napovídala třeba snaha Angely Merkelové „rozbít“ Unii na státy ochotné nechat se Německem v migrační krizi vést a na ty druhé. Může za tím být třeba i strach mnoha unijních států urazit Recepa Erdogana, protože by pak mohl veřejně ukázat, že teroristy v Sýrii a Iráku nepodporuje jen on. Může to být ale také jen přiznání faktu, že vedení Evropské unie o Evropské unii vůbec nerozhoduje. Stačí vzpomenout na rok 1999, kdy Rumunsko a Bulharsko otevřely Severoatlantické alianci svůj vzdušný prostor k náletům na Srbsko a vzápětí Evropská komise konstatovala, že je čas zahájit s oběma zeměmi přístupová jednání. O tři roky později Bulharsko a Rumunsko vstoupily do NATO a v roce 2007 i do EU, aniž by splňovaly jakékoli standardy pro vstup předepsané.
V době, kdy například donedávna „věrný“ Irák už na svém území otevřeně odmítá americké jednotky „k boji proti Daeši“ (což samozřejmě Pentagonu v jejich vyslání „na pomoc irácké vládě“ nijak nebrání), je Turecko pro NATO o to důležitější. Tím spíš, pokud by se měl naplnit scénář, v němž postup syrské armády a spojeneckých šíitských oddílů s ruskou leteckou podporou na severu Sýrie „vymaže“ turecký vliv na vývoj tamní války. Turecko by tak z geopolitického hlediska ztratilo na významu a Severoatlantická aliance by přišla o jeden z pilířů, nemluvě už o otřeseném egu a domácí popularity samotného prezidenta Erdogana, který sní o obnově mocné osmanské říše. NATO proto znovu tvrdí, že je v případě „hybridního napadení“ Turecka připraveno použít článek o kolektivní obraně, a oznámilo navýšení počtu svých letadel a protileteckých systémů na jihu Turecka, což sice v praxi jen navýší napětí na syrsko-turecké hranici, ale současně „opětovně ujistí“ Ankaru o podpoře Západu poté, co odtud Německo stáhlo své rakety Patriot. Lotyšský ministr zahraničí dodal, že přesun zbraní na jih Turecka je životně důležitý k „odvrácení hrozeb“, jimž Turecko čelí, byť není zcela jasné, o čem je vlastně řeč. Turecku totiž aktuálně hrozí jen to, že nevyhlásí nad severem Sýrie „bezpečnou“ zónu pro „své“ džihádisty. I proto nejspíš Barack Obama vyzývá Erdogana k „uzavření hranic“ se Sýrií – ovšem tím, že k hranicím k už navýšenému počtu tanků přisune na 30 tisíc vojáků.
„Uzavření“ hranice je přitom důležité, protože ačkoli Vladimir Putin oficiálně tvrdí, že kvůli sestřelení ruského bombardéru (onomu „bodnutí do zad“) do války s Tureckem nepůjde, ruské letectvo bombarduje veškerá turecká vozidla, která na syrském území najdou, připomíná izraelský portál Debka. A bombardují také pohraniční přechod Báb al Hává, stejně jako nákladní vozy a tahače patřící turecké islamistické humanitární organizaci IHH v Sýrii. Turecko cvičí ozbrojence z Daeše, dodává jim zbraně, kupuje a předprodává jejich ropu a léčí je ve svých nemocnicích, a teď by ruské bombardování mělo tyto linie přerušit? I proto nyní Barack Obama – v době, kdy se spekuluje o tom, že by Turecko mohlo Rusku uzavřít Bospor a Dardanely – na jednu stranu podporuje tureckou verzi sestřelu ruského bombardéru, ale současně vyzývá Erdogana, aby zmírnil napětí ve vztazích s Ruskem.
A zatímco Putin například tvrdí, že vojenská spolupráce s Francií v boji proti Daeši může být mnohem významnější než v případě jiných zemí, německá vláda rozhodla, že vyšle na Blízký východ své letectvo, fregatu a 1200 vojáků, prý do „nebojové mise“, a nebude svůj postup koordinovat s Ruskem. Opozice sice namítá, že toto rozhodnutí bez jasného posvěcení OSN je právně pochybné, a zdůrazňuje, že vláda nestanovila armádě ani žádný jasný cíl, podle samotných německých vojáků tak jejich zapojení do války může trvat klidně i deset let.
Mezitím podle všeho budou pokračovat přístupová jednání o Turecku v EU. Severoatlantická aliance je bude podporovat, protože Turecko potřebuje, a kdyby Brusel při představě vstupu země, kterou řídí stále radikálnější islamisté (mající podporu zhruba poloviny z tamních 75 milionů obyvatel) začal klesat v kolenou, může Turecko znovu kdykoli povolit migrační kohoutky.
Cyniky může uklidňovat snad jen to, že než se celý proces vstupu Turecka (s Daešem po boku a vojenskoprůmyslovým komplexem Aliance v zádech) do Evropské unie úspěšně uzavře, možná tu už žádná -- protichůdnými národními zájmy a zátarasy rozdělená -- Evropská unie ani nebude.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
autor: PV
